SOCIAL DISTORTION - Born To Kill

70%

Tahle americká punk-rocková kapela patřila v devadesátých letech k popředním představitelům kalifornské scény. Neměla však nic společného s milionovými komerčními úspěchy mladších a  „veselejších“ formací jako GREEN DAY nebo OFFSPRING, spíše tíhla k poctivějšímu garážovému projevu naplněnému vášní a lehce dozdobenému street-folk-bluesovým feelem. Předně je třeba říct, že SOCIAL DISTORTION již existují osmačtyřicet let, což z nich činí na západním pobřeží USA jednu z nejstarších žánrových formací. Novinka „Born To Kill“ je však prvním jejich albem po patnáctileté tvůrčí pauze. Proč byla ta pauza tak dlouhá, se zmíním záhy. 

Pro fanoušky žánru je vydání nového alba určitě událostí, zvlášť když v životě kapely předcházely vlekoucí se nepříjemné skutečnosti. Frontman Mike Ness se totiž léčil z rakoviny hrtanu, kterou po mnoha letech pravděpodobně již překonal. Když tak novinku poslouchám, jeho chráplák zde rozhodně neztratil svoje charisma a deska tak příjemně šlape bez sebemenších zádrhelů a to i když kapela postupem času dává přednost spíše zádumčivějším polohám. Podstatné jsou však kvalitní skladby. SOCIAL DISTORTION se i po letech drží svého hymnického rock´n´rollového stylu a na svém zvuku takřka nic nemění, to je myslím skutečnost, na kterou je třeba brát ohled v prvé řadě. Opravdu nejde o band, který by si v písních vystačil se dvěma akordy.

Největší předností alba „Born To Kill“ je jeho nekašírovanost a autenticita vyjádření. Mike Ness působí v každém aspektu svého hlasu velmi jistě. Texty se sice pohybují na vlně nostalgie, což je vzhledem k věku hlavního aktéra a ostatních muzikantů pochopitelné, ale mezi všemi životními prohrami, vytrvalostí a nadějí, je cítit upřímnost a autoři působí vždy bez potřeby využívat prvoplánových tahů. Hudebně album stojí na osvědčeném mixu punk rocku, rock´n´rollu, blues a americany. Úvodní dvojice skladeb patří k nosným hymnám. Pecky „Born To Kill“ a „No Way Out“ nabízí energické riffy a chytlavé refrény, zatímco skladby jako „Tonight“ nebo „The Way Things Were“ ukazují citlivější stránku kapely, která využívá komornějších rejstříků. V nich se navíc letos SOCIAL DISTORTION udomácňují. Duet s Lucindou Williams v písni „Crazy Dreamer“ patří k nejzajímavějším momentům alba. Naopak slabinou se jeví, že deska vlastně příliš neriskuje. Pokud by jste čekali výrazný vývoj zvuku nebo experimenty, nedočkáte se jich. Také coververze „Wicked Game“ od Chrise Isaaka s tímto směrem souvisí, song, který se vám bude zdát od první chvíle povědomý působí totiž docela dlouze a zbytečně.

„Born To Kill“ má na to sklidit pozitivní ohlasy a to především od letitých fans amerického punk rocku. Deska totiž svou energií a náladou připomíná zlaté období devadesátých let, kdy SOCIAL DISTORTION vydávali své nejznámější desky. Materiál říká hlavně - Jsme tu stále s vámi a v dobrém rozpoložení! - což jako vitální připomínka existence stačí.