SIR CHLOE - Swallow The Knife
SIR CHLOE je primárně projektem Dany Foote, která je hlavní skladatelkou, zpěvačkou i kytaristkou zároveň. Kolem sebe si pak průběžně buduje kapelu, s kterou desky nahrávaje a živě vystupuje. V ní se ale členové různě mění, aktuální sestava by měla být čtyřčlenná. Její loňské album „Swallow The Knife“ je v pořadí druhou dlouhohrající (jestli teda 31 minut budeme za dlouhohrající považovat) deskou, kterým předcházelo v roce 2020 první EP. Ačkoliv bylo první album „I Am The Dog“ (2023) docela slušné, až aktuální deska definitivně SIR CHLOE ukotvila zvukově i stylově. Z pomezí alternativní a indie rocku, někdy až s grungeovým feelingem, zamířila více směrem ke skutečnému indie rocku a navíc sáhla pro inspiraci i do jiných škatulek. Možná zároveň trochu překvapivě svůj songwritting stočila výrazně popovějším směrem, ale tohle platí skutečně jen pro melodické postupy a konstrukce, protože hudebně naopak vykročila směrem opačným.
.jpg)
Všechny zmiňované protiklady můžeme slyšet hned u otvíráku „The Hole“. Melodie je totální popík. Zvuk osciluje mezi indie, garáž rockem a dokonce snad industriálem. K tomu zde máme ještě artový nádech a umělecký podtext. Neexistuje, aby tohle hrálo běžné mainstreamové rádio v denní rotaci. Přitom je to ale úplně v pohodě poslouchatelné, žádný extrém. Druhá položka „Forgiving“ je pak snad ještě více kontroverzní. Pohodové indie mutuje v refrénu v syrový garážový K-pop a je to snad návykovější než poctivý afghánský herák. Podvědomě v dramaturgii rozeznávám devadesátkové postupy a melodické stavby, zvuk je ale až post-moderní. Bicí znějí krásně živelně, ale kytara a basa jsou schované v nánosech efektů, které je mění v neživé kreace postapokalyptického ražení. Tato kombinace funguje překvapivě dobře. Mě to evokuje atmosféru, kterou obvykle vyzařují industriální desky – odosobnělost, nihilizmus, citovou abstinenci. Přitom samozřejmě většina songů je o lásce, vztazích a problémech s muži. O čem jiném by mohl být třeba song s názvem „Kiss“. Dana se s tím obecně moc nepáře. Deklarace „I don´t want love, I want revenge“ (nechci lásku, chci pomstu), mluví za vše. Zbytečně songy nekomplikuje, sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-konec. Když máš ale dost dobrých nápadů, nic víc ani nepotřebuješ. Navíc ale přidává jednu důležitou položku, která písně posouvá dál. Atmosféru. Ta hraje velice důležitou roli v konceptu desky. Dominantní roli v jejím budování hraje její hlas. Je jak chameleon. Někdy rozmazlená holčička, jindy drzá mladá dáma. Někdy citově křehká mladá holka, jindy drsná rockerka. Trochu mi připomíná Emily Haynes z kanadských METRIC nebo Američanku St. Vincent. Rozhodně ale nečekejte neurvalost Courtney Love, tohle je pořád indie rock. Dana naopak umí být v některých písních neskutečně pohodová a bezstarostná. „Take It“ je svojí přímočarostí a civilností okouzlující, a takové neposedné bicí by tam nečekal ani největší optimista. V některých momentech kolekce zamíří více k tanečním rytmům. Indie dance rock „Complicated“ nebo synthpop „Forget It“ jsou úplně jiné ale přitom velmi dobře zapadnou mezi ostatní songy a vůbec nepůsobí rušivě.
Smutně sladká balada „Eyes“ je určitě jedním z vrcholů desky. Dana zde nechává svůj hlas plynout absolutně přirozeně. Nehraje žádné role, nesnaží se budovat skrze něj příběhy, jen zpívá. A když řeknu, že je to nádhera, tak postihnu realitu možná z deseti procent. I další balada „Too Much (Not Enough)“ snese nejpřísnější kritéria. Zde naopak se svým hlasem opět kouzlí, různě s ním kličkuje, aby v refrénu vyšvihla mrazivý falzet, který je umocněn ještě zdvojením vokální linky. Zmiňované zdvojení je v písničkách nasazované pravidelně a funguje to výborně. Dodává to vybraným partům na prostorovosti a důrazu. Závěrečnou trojici poklidnějších songů doplňuje drásavá „Candy“, která sází na ledově chladnou atmosféru syrového minimalizmu, ve kterém se melodická linka líně převaluje na pozadí vybrnkávaného kytarového motivu. Toto trio působí civilněji, ustoupí se zde z určité teatrálnosti a přebuzenosti, songy jsou více ohlodané na kost. A právě díky tomu vynikne jejich skutečná síla, skladatelský talent a ve finále i samotný hlas Dany.
„Swallow The Knife“ je deska plná protikladů a na první pohled neslučitelných elementů. V některých momentech se ideově vrací k tvorbě (anti) feministické PJ HARVEY, kombinuje to s přímočarostí PIXIES, a dodává i artový rozměr po vzoru St. Vincent. Přitom se ale Dane Foote povedlo definovat zajímavý stylový konstrukt, který je dostatečně výrazný a jedinečný. Temná atmosféra alba není zbytečně dusivá, dodává skladbám správnou náladu a emocionální hloubku. Skvělá alternativní deska s popovými prvky, která je křehká i drsná zároveň.
| 12.03.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
