SIGH - Goh-Ka

90%

Mirai Kawashima se bojí smrti. Zabýval se tímto tématem celou svou kariéru, ale dřív pro něj byla fantazií, vzdáleným teoretickým obrazem. Dnes je mu šestapadesát, takže by mohl mít na tyhle myšlenky ještě dost času, ale cítí, že je to téma aktuální. Obě poslední desky SIGH jsou o smrti a obě jsou v japonštině. Dřív zpívali SIGH anglicky, ale tyto desky jsou osobní. Japonci potřebují myšlenky o smrti artikulovat ve své mateřštině.

Je mi o deset let méně než Kawashimovi. Nechci se detailně zabývat smrtí, chci žít optimistický život a na svůj konec nemyslet. Má Kawashima „pravdu“, že smrt už takto brzy seriózně řeší? Určitě mají tyhle myšlenky v životě člověka své místo, ale jsem rád, že se jimi nemusím zabývat tak intenzivně jako on. Trávit roky přemýšlením o smrti u skládání, nahrávání a přehrávání dvou desek by pro mé psychické zdraví nebylo nejlepší.

„Goh-Ka“ volně navazuje tam, kde končilo předchozí „Shiki“ (2022). To popisovalo koloběh lidského života na pozadí čtvera ročních období a důraz kladlo na podzim. V něm se frontman dle svého vlastního vidění nachází a čeká teď na zimu a smrt, které je dnes zas o čtyři roky blíže. Tématem letošní novinky je, co přichází po smrti. Ne v duchovním ale čistě tělesném smyslu. Kusōzu jsou sérií tradičních japonských buddhistických obrazů postupného rozkladu lidského těla. Jak jsem se dočetl, tak devět fází rozkladu obnáší člověka na smrtelné posteli, modrání a nadouvání, praskání povrchu těla, výtoky, hnilobu a hnisání, požírání zvěří, rozptýlení částí těla, skeletonizaci a rozpad na prach. Nad těmito kusōzu má člověk meditovat a přemýšlet nad pomíjivostí všeho, kdy i ty nejkrásnější osoby se roztečou a rozpadnou a život jde dál. Podobně jako biblické: „Prach jsi a v prach se obrátíš“.

K vytvoření obalu v tomto stylu si překvapivě SIGH nezvolili japonského umělce, ale Poláka Macieje Kamudu. Nevím, zda měla kapela na výběr, jelikož Kamuda spolupracuje s jejich labelem Peaceville pravidelně. Každopádně jen vzácně cover tak dobře vystihuje tematické zaměření díla. Červená, žlutá, blankytně modrá vytvářejí obraz krásné rozkvetlé louky s motýli, na které leží rozpadající se tělo dívky v kimonu. Tohle tělo sice do naší zkušeností s „bezpečnými“ loukami nepatří, ale fakticky se na nich děje přesně to stejné. Hmyz, ptáci, rostliny, hlodavci: život se zde tvoří a rozpadá, aby z rozkladu opět povstal. Aniž bychom si to při našich běžných výletech uvědomovali.

V případě SIGH nejde o samoúčelnou viscerální šokéznost. Z toho bychom mohli obvinit jiné formy blackmetalu (nebo častěji death metalu). Podle rozhovorů, které jsem si s Kawashimou poslechl/přečetl, jde o téma, které v tuto chvíli on sám niterně řeší a na které podle jeho názoru naše civilizace ráda zapomíná. Smrt je pro nás tabu, ne součást života. Pro Kawashimu je smrt součástí jeho žití možná až moc brzy, desítky let před tím než doufejme nastane.

Jestliže jsou kusōzu sérií obrazů, tak kusoši jsou básně založené na těchto obrazech. Není jich na nejnovější desce ve zhudebněné verzi překvapivě devět, ale jsou tu jen čtyři, když některé obsahují několik obrazů rozkladu (abych to vysvětlil příkladem, tak první skladba alba se jmenuje „Kuso-shi 1, 2 and 3“). Z jedenácti zápisů čítajících celkem osmapadesát minut, ale jednoznačně tvoří základ díla a také zhruba polovinu jeho celkového času. Původně chtěl Kawashima vytvořit konceptuální album o jedné písni, výsledkem je nakonec rozsekání na čtyři kusy, které doplňují další kratší skladby či v některých případech jen drobné atmosférické črty. Goh-Ka má tři významy – karmu, oheň spalující hříšníky v pekle a oheň, který na konci spálí celý svět. SIGH zdůrazňují, že jim jde hlavně o druhý význam. Ostatní skladby tak doplňují hlavní páteř desky podobně existenciálními pohledy. Dva díly „Jigoku-Zoshi“ se zabývají úrovněmi buddhistického pekla, „Anzenshokon“ znamená nezměrný smutek z odloučení, „Unputenpu“ je o náhodnosti života.

Zatím jsme nedotkli muziky. Velmi dobře se snoubí se zaměřením desky i s její grafickou podobou. Jde o velmi pestré a barevné a svým způsobem i veselé album. Možná o jedno z nejpestřejších a nejlepších alb celé diskografie této mimořádně zajímavé japonské avantgardní kapely. Pokud by měl někdo chuť začít se SIGH, může se obrátit právě sem. Jde o desku chytlavou, zajímavou, neobvyklou i přístupnou. Japonci vždy dělali hudbu, která byla originální, nekonvenční a zároveň stravitelná. Málokdo je schopen toto dělat na takto vysoké úrovni tak dlouho a takto dobře.

Je to také možná deska, na které je vůbec nejméně black metalu v celé jejich historii. Snad jen zmíněné „Jigoku-Zoshi“ jedna a dva se dají označit za blackmetalové fláky. Jinak máme tu čest s údernou, místy tvrdou, ale žánrově těžkou zařaditelnou hudbou, která putuje napříč různými styly. Chvílemi se vynořují vesmírné klávesy ve stylu Johna Carpentera (nejrůznější „Kuso-shi“, „Shoso“), jindy se ocitáme uprostřed westernu jako od Ennia Morriconeho („Anzenshokon“, „Kushukankyo“). SIGH také začali výrazněji používat tradiční japonské nástroje jako flétna, bubínky nebo šamisen, aniž by toto rozkročení jakkoliv mířilo směrem k folku. Zajímavé je využití šamisenu, tedy třístrunného drnkacího nástroje, který se v rukou SIGH mění až v rytmický instrument pravděpodobně označující všudypřítomné tikání času.

Nemůžu říct, že jsem byl deskou uchvácen hned od začátku, ale něco – a nedokážu přesně popsat co – mě nutilo, abych se k ní vracel. Možná je toto ona pravá definice umění. Neuchopitelný anti-klasický estetický objekt, který vás nutí zkoumat ho znovu a znovu.  

22.09.2026	Diskuse (0)	Gazďa