SAVATAGE, BLACK LABEL SOCIETY - Rock Castle, Moravský Krumlov, 15.srpna 2026

Poprvé na Rock Castle v Moravském Krumlově. V podstatě jen na skok, protože jsme k návštěvě akce zvolili koupi pouze jednodenní vstupenky na sobotu 15.srpna a to kvůli vystoupení znovuobnovených Američanů SAVATAGE. Kapela, o které můžu s klidem říct, že na začátku devadesátých let výrazně formovala můj hudební vkus, se již od loňského roku vrací na velká pódia. Šéf a zakladatel Jon Oliva v koncertní sestavě ze zdravotních důvodů již schází, ale ta má složení velmi podobné období okolo alba „The Wake Of Magellan“ z roku 1997. Před 29ti lety jsem navíc SAVATAGE naživo viděl poprvé a vlastně i naposledy a to v pražském Belmondu. Na soupisce festivalu Rock Castle mne v podstatě nic jiného nezajímalo a tak jsem cestu na Moravu naplánoval jako víkendový výlet s několika zastávkami na předem vytipovaných místech (hradech a zámcích) a s jednou večerní několikahodinovou zastávkou na metalovém festu a předem zaplaceným noclehem.

Když se řekne festival konaný v prostorách zámeckého parku, člověk by čekal zelené prostranství plné vegetace, po jehož trávnících by se možná za jiných okolností mohli procházet pávi. Nic nebylo vzdálenější od reality, protože přeplněný prostor se nacházel na vcelku neupravovaném terénu, o kterém by člověk, vlivem sucha a početné návštěvnosti akce, po třech dnech konání hovořil jako o travnatém opravdu jen stěží. Zbytky spálené trávy zde hřídce prorůstaly vrstvou suché zeminy a prachu, který poletoval všude kolem. Rozprostřít si na něco podobného deku, jak jsem zde vidět, mě přišlo docela neuvěřitelné. Po první obhlídce místa jsem si kladl otázky typu - Opravdu je tohle ten zámek, kde se nachází slavná Muchova Slovanská epopej? A opravdu vám přijde důstojné na podobném místě pořádat hudební akci tohoto typu? Zámecký park působil, jakoby se po něm měsíce prohánělo stádo bizonů z filmu Vinnetou. Chtěl bych jej vidět před prvním konáním festivalu a porovnat rozdíly, takže poslední otázka zní. Opravdu takové barbarství ke svému fungování malebné moravské městečko potřebuje?

S Mauglím přicházíme, když na pódiu dovádí sebranka zbrojnošů zvaná WARKINGS. Naše pohledy se střetávají beze slov a zračí se v nich zděšení. Vytuněná power záležitost se spoustou orchestrace a vybuzených bodrých zpěvů mne přijde odpudivá prakticky okamžitě, ale těch pár skladeb co zbývá do konce jejich setu vydržíme. Opravdu je na tom současná euro-metalová melodická produkce tak špatně? To ještě netuším, že po nich následující folkově rozjuchaná germánská marškumpačka zvaná D´ARTAGNAN bude ještě kýčovitějším a otravnějším oříškem. Ochutnávám prvního krušovického Bohéma a není vůbec špatný. Alespoň že tenhle výběr se pořadatelům povedl. Ochutnávám rozhodně ne špatný nápoj ve společnosti z pódia se řinoucích pospolitostních refrénů zpívaných v němčině a připadám si jako v centru blbého vtipu. Razantně nastavená kapela na nic nečeká a songy působí jako vojenské halekačky z historických krčem zasazené do pochodové nálady. Asi bych stěží vybral protivnější hudební doprovod.

Je po desáté hodině a na pódium za pozdního soumraku nastupuje někdejší slavný Ozzyho kytarista Zakk Wylde se svým projektem BLACK LABEL SOCIETY a světe div se, prostor areálu se při sobotním večeru začíná vyprazdňovat. Říkám si, to jako ty lidi v tom vedru vydrželi u té předchozí hudby tři parné dny a teprve teď hromadně odcházejí? Asi to mám hozený trochu opačně. Zakk v podstatě nezklamal a předvedl solidní hodinový set, který působil ucházejícím, heavy, hromovým dojmem, neb byl plný riffových čísel, v duchu sabbathovského odkazu. Zazněla dokonce asi pětiminutová část z jedné z nejslavnějších skladeb Osbourneova sólového repertoáru, skladba „No More Tears“, na které se Zakk v roce 1991 výrazně podílel. Ve výsledku tak koncert BLACK LABEL SOCIETY bavil a jsem velmi rád, že byl sestaven spíše z tvrdých věcí. Kytarista působil vitálním způsobem a velmi profi, navíc oželel své smutné akustické balady a ve výsledku toho sólového předvádění také nebylo nad nezbytně nutné množství. Solidní hardrocková záležitost, u které byl nejeden neznalý návštěvník překvapen, jak moc se Zakkův hlas naživo podobá Ozzyho zpěvu.

Představa, že ještě někdy v životě spatřím koncert SAVATAGE, platila dlouhá léta za sci-fi. Vývoj událstí jde však nyní povzbudivým směrem a v plánu je snad i nová studiová deska. Dlouho jsme čekali na návrat geniální progresivně metalové či hardrockové formace zpět mezi aktivní bandy. Dlouho jsme mohli jenom snít o něčem podobném. Plně si tak užívám comback a těším se na věci příští. Vzhledem k úspěšnosti projektu, který někteří členové SAVATAGE rozjeli kdysi na přelomu milénia s producentem Paulem O´Neillem - TRANS-SIBERIAN ORCHESTRA - se nebylo čemu divit, že Olivova původní kapela byla na dlouhá léta uložena k ledu. Několik comebackových turné SAVATAGE, uskutečněných od loňského roku, však stále napovídá, že naděje umírá poslední a rovněž možná, že se čekání vyplatilo. Kapela má totiž koncertně skvělou formu a sálá z ní chuť i sehranost. Je sice pravdou, že z logických důvodů postupujícího věku Zachary již hlasově není v tak famózní formě jako před třiceti lety, ale pořád posluchač dostává kvalitu s nejvyššími parametry. Koncert na Moravě tohle s jistotou potvrdil.

Floridští SAVATAGE, v sestavě se zpěvákem Zachary Stevensem, baskytaristou Johnny Lee Middletonem, dvojicí kytaristů Chrisem Cafferym a Alem Pitrellim, bubeníkem Jeffem Platem a hned dvojicí nových klávesáků, se stali pro mne jednoznačným vyvrcholením večera. Od začátku mě lákalo se na ně zajet podívat a oni rozhodně nezklamali. Jsem rád, že Jon Oliva nakonec dal k návratu svolení, protože tahle sestava, i přes jeho absenci, prakticky ani na chvíli nevypadla z profesionálního nastavení. Od samotného začátku měl koncert vynikající zvuk, navíc byl po dramaturgické stránce skvěle poskládán a reprezentoval průřez zhruba toho nejlepšího, nebo chcete li nejzásadnějšího, co portfolio SAVATAGE nabízí. Jedna historická vypalovačka střídala v Moravském Krumlově druhou, osmdesátky se přelévaly do devadesátek a zase zpátky. Některé vály s navýšenou orchestrací působily logicky košatěji, jiné byly naopak úderné a prezentovaly heavymetalové kořeny souboru.

Je tedy třeba potvrdit, že si zde všechno dokonale sedlo a člověk v podstatě u songů jako „Edge Of Thorns“ (nejlepší skladba Zacharyho éry), „Chance“ (kapela si velice slušně poradila s onou rapsodií vystavěnou na vícehlasé gradaci), „Hall Of The Mountain King“ (osmdesátky v tom nejvelkolepějším) nebo „Gutter Ballet“ (naprosté umělecké dílo, škoda jen absence Jonova tehdejšího hlasu, který chyběl) pouze lapal po dechu a nechal se unášet tou skvělou muzikantskou erupcí. Když to řeknu na plnou hubu, tak jsme si akorát připomněli, jakou skladatelskou genialitou tahle kapela vždy vládla. Tohle byl opravdu vynikající rockový koncert a ukázka špičkového muzikanství. O to víc možná zarazilo, že se areál již v průběhu vystoupení SAVATAGE spíše vylidňoval. Jasně, třídenní akce Rock Castle po koncertě Američanů vlastně končila, ale na druhou stranu – při vědomí, co zde hrálo celé tři dny před tím, mám za to, že se ze SAVA prostě neodchází.