SATÉNOVÉ RUKY - Tiesňava

80%

Karpatští PIXIES z Bratislavy se koncem roku 2025 připomněli čtvrtou deskou „Tiesňava“. A opět dokazují, že v kategorii dospělého indie rocku se slovenskými texty, hrají na domácí scéně pořád první ligu. Vzhledem ke kulturní blízkosti v jejich písničkách objeví i český posluchač spousta zajímavých paralel a životních postřehů, ale kapela se nebojí ani uštipačných komentářů k velice specifickým slovenským neduhům. A kdyby jste i náhodou kontextu nerozuměli, nevadí. Je to podané v lehké formě plné ironie, břitkého humoru a zejména fakt dobrých písniček.

SATÉNOVÉ RUKY vznikly sice v roce 2011, ale nebyla to žádná tínedžerská kapela. Naopak, většina zakládajících členů už tehdy měla blíže ke čtyřicítce než ke třicítce, prošli si jinými kapelami a měla silně recesistické sklony. Ty nejenomže iniciovaly samotný vznik skupiny, ale hrají dodnes významnou roli v jejím výrazivu. A když jsem v úvodu zmiňoval PIXIES, tak jsem myslel právě jejich aktuální tvorbu, která zvukově a dramaturgicky ovlivňuje i hudební tvář „Sateňáků“. Ale najdeme zde o mnoho více odkazů. Téměř všechno, od klasického a street rocku, přes punk rock až po klasický pop rock. Jejich muzika zní nemoderně v nejlepším slova smyslu. Nepotřebují vymýšlet ptákoviny pro mladou generaci, jedou si poctivý rock´n´roll bez kompromisů.

Předchozí tři desky byly všechny velice vyrovnané a těžko mezi nimi zvolit favorita. Aktuální „Tiesňava“ (soutěska), jak už název napovídá, je zejména v textech temnější. Reflektuje ale aktuální dobu, stav společnosti. Zároveň název odkazuje k místu nahrávání – Birdland Studios u Považské Bystrice a nedaleko Manínskej tiesňavy. Zvuk je velice povedený. Moderní a starosvětský zároveň. Kapela se rozhodla vyrazit na stezku experimentů, které se projevily v bohatších aranžmá a pestřejším zvukovém rejstříku. V tom bude mít prsty i producent Tomáš Sloboda, který se za poslední roky vypracoval na jednoho z nejkvalitnějších a nejzajímavějších rockových producentů na Slovensku.

Pestrost má ale kapela ve své DNA od počátků. Kromě bubeníka Jozefa Lipu totiž ostatní trojice, Braňo Bezák, Vlado Janček a Marek Babušiak, nejenom aktivně skládá, ale i zpívá svoje songy. Každý z nich má svůj charakteristický rukopis, hlas i frázování a dají se jasně identifikovat. Aktuální deska byla evidentně připravovaná jako polo-konceptuální projekt, když strana A je artově rozvážná, zatímco B je odlehčenější a přímočařejší. Hudebně se kapela drží svých osvědčených postupů, které v rámci jemné evoluce cizeluje k ještě zralejšímu výslednému dojmu. Texty jsou pak kategorie sama o sobě. Od první desky si drží mimořádnou úroveň. Zajímavé příběhy plné ostrého vtipu, sžíravé ironie a reflektovaného cynizmu si berou na paškál všechno a všechny. Včetně jich samotných. Doslova na nás chrlí vodopád slov, které pracují se zajímavými rýmy, malují bohaté obrazy a nejednou vrcholí v překvapivé pointě. A jako obrovské plus vnímám schopnost podat smrtelně vážná témata totálně odlehčenou formou. Protože jsou ale songy tak melodicky silné a zvukově špičkově ošetřené, že nám někdy můžou někdy důmyslně skrytá sdělení na prvních pár poslechů úspěšně uniknout. Pak se ale zamyslíme a najednou nás to trkne. Alegorie i metafory se obnaží a my hledíme pravdě přímo do tváře. A ne vždy je to pohled příjemný.

Úvodní „Nahlas“ pracuje s krásně tíživou atmosférou, která je zdůrazňovaná minimalistickou klavírní linkou. Příběh o zbloudilém putování lesem nabízí několik možných paralel k aktuální společenské situaci. Překvapivě poetický text si zachovává vážnost po celou dobu a dokazuje, že kapela nevyniká jen v humorných polohách. Na pozadí se odehrávají zajímavé zvukové procesy, které bych se nebál označit za soft noisové a které velmi výstižně imitují podivní zvuky, vynořující se všude kolem nás v lese po setmění. Až někam k southern rocku s dominantní úlohou akustické kytary míří posmutnělý song „Tri grácie“. Textově je básnická lyrika předchozí skladby dokonale zapomenuta a nastupuje každodenní tvrdá ironie. Dát to protikladu stereotypně povrchní postavy s maximálně vážnými existenciálními otázkami je výzvou sama o sobě. Pánové to ale zvládli bravurně a s vtipnou lehkostí. Téměř jedenáctiminutová „Otvorená“ je samostatným uměleckým dílem. Není jednoduché jí pobrat jako celek, zejména i kvůli brutálně upřímnému zrcadlu, které nám jako společnosti nastavuje. V deseti minutách dokonale shrnuje to, čím Slovensko bylo, je a bude. Bohužel i bohudík zároveň.

Jestli jsme to strávili, čeká nás na druhé straně konečně i trochu zábavy. Garáž punková „Osprostená“ je jasný hiťas. Geniální text, výborný drive, jasná melodie. „Mám to spočítané“ jede na vlně moderních PIXIES. Luxusní text o krizi středního věku už dokážu ocenit bohužel taky na 100%. Nádech devadesátkového alternativního rocku zde hraje ústřední roli. Ještě blíže ke zmíněným americkým legendám má „Stratený čas“, který k výše zmíněným ingrediencím přidává navíc správně praštěný text. Quite-loud-quite dynamiku naplno využívá „Chceme všetko“. Z jemných soft rockových pozic pravidelně exploduje do brutalistických hlučných ploch na hranici noisu. V závěrečné „Nové nič“ se hravosti nekladou žádné meze. Devadesátkový kytarový popík se potkává s mezihrou ve stylu šedesátkových hippie a dravým alternativním rockem refrénu. Nezúčastněný zpěv imitující druhořadého moderátora při čtení zpráv pak songu dodává tu pravou absurdnost.

Může kapela, jejíž členové už při vzniku byli ve zralém věku, ještě dál zrát. Může! SATÉNOVÉ RUKY to dokazují se vší parádou. Neztrácejí humor ani v těžkých dobách, nepoddávají se věku a dál táhnou pevným krokem svojí káru s nápisem „primitive rock“ (takhle oni sami označují svůj styl).

19.02.2026	Diskuse (0)	Tomáš