SANCTUARY - Into The Mirror Black

90%

Po nadějném debutu „Refuse Denied“, kde se kapela představila v speedmetalově dravé fazóně příznačné pro závěr osmdesátých let, přišla zapeklitější druhá zkouška, která měla ukázat, jak moc SANCTUARY v rámci konkurence americké scény obstojí. Výsledkem se v roce 1990 stalo, sice dost možná méně chytlavé, ale umělecky a kompozičně hodnotnější druhé album „Into the Mirror Black“, jež sice neznačilo žádný průlom, ale dílo bylo postupně stále více oceňováno a dnes je již dávno považované za jeden z vrcholů US power/thrash metalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Kapela nápadně potemněla, tempo skladeb se zpomalilo a přednost dostaly rafinovanější struktury, kdy posluchač nemohl úplně jistě říct, jaký metalový žánr vlastně poslouchá. SANCTUARY si na dvojce zachovali část ze své heavymetalové melodiky, přidali na tíživé a temné atmosféře, stejně tak do skladeb dostali více uměleckého pnutí a progresivity, nemluvě o technicky koncipované hře všech nástrojů, včetně skoro až thrashově řezavých kytar.

Podstatný byl psychologický základ textové složky, který přepouštěl do skladeb jednoznačně introspektivní dějový náhled, což se posléze ukázalo jako jakýsi zárodečný stav mezi tvorbou SANCTUARY a pozdější hudbou NEVERMORE. Warrel Dane prokázal i v o něco nižších pěveckých polohách velkou sílu, protože jeho expresivní projev a všestranný hlas dokázal právě po stránce nálad doslova čarovat s atmosférou. Stran schopnosti vtáhnout do děje vlastně neměl konkurenci. Hudebně se SANCTUARY posunuli od amerického speed metalu druhé poloviny osmdesátých let k progresivně laděnému power/thrash metalu. Jejich skladby však rozhodně nebyly jen o riffech, naopak. Kytary Lennyho Rutledgea a Seana Blosla často vytvářely až hypnotizující harmonické vrstvy. Produkce se ukázala být o něco syrovější a méně bombastická než u tehdejších, mainstreamu bližších metalových desek, což paradoxně posililo ponurou atmosféru a zároveň mělo za následek, že tohle album nezpůsobilo bezprostřední ohlas jako jiné metalové věci vydané v roce 1990 (počínaje alby od kapel jako MEGADETH, PANTERA, ANNIHILATOR, JUDAS PRIEST nebo SLAYER, konče třeba u hardrockovějších věcí jako QUEENSRŸCHE).

Devět skladeb zde tvořilo velmi uhrančivou a semknutou sbírku, která nedala nikomu nic zadarmo. V rámci bezprostředního vjemu dílo opravdu nepůsobilo moc chytlavě, ale s opakovanými poslechy fanoušek zjistil, že se zde servírují samé opravdové poklady. Již úvodní kus „Future Tense“ dokázal střídat skoro až meditativní fáze s tvrdými riffovými výpady. Nad vším však čněla neprvoplánová melodika a uhrančivý Warrelův zpěv. Text byl ostrou sociální kritikou, kdy se v centru pozornosti nacházelo pokrytectví politiků, médií i mocných lidí. Posluchač se skrze lyriku dostával do světa, ve kterém společnost již dávno ztratila schopnost samostatně myslet, což mohlo v roce 1990 působit o něco utopističtěji než dnes.:-) Song vlastně fungoval jako manifest celé desky a střídal dramatické refrény a tvrdé riffy umocňující rovněž pocit neustálého napětí. Dvojka „Taste Revenge“ nabídla ještě pálivější koření. Šlo o jednu z nejthrashovějších věcí na albu. Text zde pracoval s motivy vnitřní zahořklosti, posedlosti minulostí a psychickým rozkladem. Posluchač čelil portrétu anti-hrdiny, který se nechával pohltit vlastním hněvem. „Long Since Dark“ platí stále za mou hodně oblíbenou položku z desky. Vůbec nevadí, že právě zde se album začíná propadat do skutečně depresivních tónů. Skladba působí opravdu naléhavě a bolestně. Temnota zde představuje spíše otupělost a prázdnotu než smutek. Hudba je pomalejší, riffy těžší a vokální linky výrazněji melancholické. Právě zde je možné zaslechnout rané předobrazy tvorby pozdějších NEVERMORE.

Opravdové kouzlo má, dle mého, i song „Epitaph“, což je nejpomalejší skladba alba. Jedná se o introspektivní monolog, kdy hlavní hrdina čelí rozpadu ideálů a bilancuje svůj život a klade si při tom všem otázky o jeho smyslu. Hledá existenci něčeho, co po člověku zůstane. Následuje těžší a tvrdší, avšak stejně uhrančivá „Eden Lies Obscured“. Ta patří k dalším vrcholům alba, co se týče kompoziční stránky a schopnosti zapasovat melodiku do proměnlivých struktur (do změn temp i atmosféry). Text je postaven tak, aby duchovní zátiší kontrastovalo s ústředním tématem materialismu. „The Mirror Black“ je plná tísnivé atmosféry vyvěrající ze situace, kdy je v textu jedinec postaven před zrcadlo, které jej vyobrazuje z jeho temnější a deformovanější stránky. Warrel Dane je zde v opravdové ráži a ukazuje se ve své budoucí dramatické fazóně plné niterných běsů. Uvědomíme si záhy, že má schopnost uzmout pro sebe atmosféru celé kapelou prezentované hudby.

Dle mého jedna z těch méně nápadných věcí má název „Seasons of Destruction“. Její apokalyptický text vyobrazuje svět v úpadku, kdy destrukce se stává každodenní normou a stavem společnosti. Skladba obsahuje opravdu výrazné riffy, které podporují tvrzení, že právě až v této etapě se SANCTUARY přiblížili prostředí thrash metalu, v jejich případě tedy progresivně laděnému thrash metalu. Předposlední „One More Murder“ je cynickým songem vypovídajícím o senzacechtivosti médií. Dějové prostředí je vykresleno jako svět, kde se násilí považuje za konzumní zábavu, což chtě nechtě dává zelenou myšlenkám na to, jak prozřetelný byl již na přelomu osmdesátých a devadesátých let názor těchto Američanů na vývoj společnosti pro roce 2000. Další drahokam „Communion“ je velmi charismatická, skoro až spirituálně uhrančivá skladba, která se pohybuje někde na hranici mezi powermetalově chytlavou fazónou starých SANCTUARY a hrubší thrashmetalovou obdobou, jakou poté převzali jejich nástupci z NEVERMORE. Jedná se o skvělé zakončení alba, které nedá hloubavějšímu posluchači nic zadarmo. Přičemž méně hloubavé naopak okamžitě odradí. 

„Into the Mirror Black“ znamená přechod mezi osmdesátkově dravou podstatou SANCTUARY a jejich nově nabytými progresivními ambicemi a rovněž také tíživou atmosférou, kterou světu posléze dali NEVERMORE. Zde obsažené příběhy působí jako noční můry plná paranoie, melancholie a filozofických otázek. Jestli zde něčeho tahle metalová jednotka ze Seattlu docílila, tak rozhodně prohloubení svého uměleckého odkazu. Deska je odvážnou směskou progresivního výrazu ovlivněného QUEENSRŸCHE a temnějších thrashmetalových fází. Album může být považované za ambiciózní předzvěst tvorby kapely NEVERMORE, kam se Warrel Dane a Jim Sheppard přemístili, když v roce 1992 po ztrátě nahrávací smlouvy ukončili v časech recese metalu kapitolu zvanou SANCTUARY. Oba se zřekli možnosti koketovat s alternativou a grungem, neboť právě tohle bylo podmínkou, aby si jejich band udržel smlouvu s vydavatelem. SANCTUARY na mnoho let tehdy ukončili činnost, ale jejich druhé album zůstalo dílem, které si udrželo vysoký umělecký kredit a stále platí za milník emotivní a, co se týče nálad, velmi nahuštěné hudby. 

12.05.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz