RUNNING WILD - Port Royal

100%

V rámci osobní posluchačské zkušenosti bylo mým prvním albem od RUNNING WILD předchozí „Under Jolly Roger“, ale stalo se tak v časech, kdy už na podzim 1988 vycházela následující deska „Port Royal“. První výše zmíněné dílo mne dokonale sejmulo, takže jsem natěšeně usiloval po měsících shánění tehdejší novinky o možnost srovnání. Obě alba dnes představují klasiku a jsou samozřejmě skvělá, největší zajímavostí provázející jejich konfrontaci je však fakt, že se od sebe tato díla nemohla snad více lišit. S jejich poslechem vlastně sledujeme dokument o překotném vývoji, omračující potenci a tehdejší nápaditosti jedné z nejoriginálnějších heavymetalových formací Starého kontinentu na konci osmdesátých let. Chlapácky nařachaná, temná a bouřlivá plavba „Under Jolly Roger“ z roku 1987 jakoby zakončovala ono úvodní období RUNNING WILD a to způsobem, který snad nemohl být lepší, kdežto o rok mladší album „Port Royal“ představovalo kouzelně dobrodružný výlet za nově se zjevivšími horizonty těch více melodických, pestrých a kompozičně do detailu pomakaných bukanýrů Kasparekovy družiny. Takže vzhůru na palubu, dálky volají...

Mezi nahráváním obou alb došlo v sestavě hned k dvěma personálním změnám, ty se obě týkaly rytmické sekce, neboť stávající členové již nestačili potřebám a ambicím raketově se vyvíjející hamburské úderky, o kterou začal být opravdu velký zájem, takže Stephana Borisse střídá nový baskytarista Jens Becker a náhradou za Hascheho je o dost lepší a dynamičtější bicman Stefan Schwarzmann. V berlínských studiích Sky Track záhy vzniká deska, která otevře před kapelou nové obzory a ukáže RUNNING WILD světu v komplexnějším podání. Samotní RUNNING WILD si v oněch hektických časech, kdy kapela okouzlovala tvůrčím přetlakem a skvělými nápady, tohle album produkovali sami, jen za asistence Karla Ulricha Walterbacha, šéfa stáje Noise Records, což svědčilo o tom, že Rolf Kasparek a spol. již měli jasnou představu o dalším vývoji svého zvuku a směřování. Ve srovnání s chudými produkcemi jejich aktuálnějších albových nahrávek vyznívá „Port Royal“ jako bohatá hudební hostina, kde se nad heavymetalovým obžérstvím v NSR, v rámci spokojeností obtěžkaných osmdesátek, chrastí pouze naplněnými měšci.

S příchodem druhého kytaristy Majka Motiho v průběhu roku 1985 se Rock N´Rolfova kapela (tak si ostatně v osmdesátých letech Kasparek říkal) postupně vyprofilovala jako úderka chrlící skutečně vynikající kytarové motivy určené šestistrunným tandemům a právě na album „Port Royal“ jakoby bylo hlavním cílem zachycení oné navýšené barvitosti a melodiky, což šlo rovněž ruku v ruce s méně úpornou strukturou skladeb. Songy se vykazovaly větší hravostí, odlehčenějším přístupem a záplavou nosných riffů i sól, na druhou stranu se po vydání této desky vyrojily i hlasy nepřistupující k tomuto vývoji vůbec pozitivně. Podle některých totiž RUNNING WILD na „Port Royal“ ztratili svůj původní břit a tvrdost a začali reprezentovat uhlazenější formy metalové hudby. Sám jsem měl na střední škole spolužáka, který nedal dopustit na předchozí tvorbu a tahle věc mu přišla vyměklá, takže mne vždy zásobil hláškama, jakože se na „Port Royal“ Majk Moti své kytary zřejmě jenom drží. Nesouhlasil jsem s ním, ale zasmáli jsme se tomu. Dle mého kapela svou tehdejší „krotkost“ dokázala mistrně nahradit opravdu velkou záplavou skladatelských perel a nápadů. 

Další velmi důležitou věcí, která se tou dobou u RUNNING WILD změnila byl Rock N´Rolfův zpěv, neboť frontman RUNNING WILD dříve využíval spíše níže položený, drsný hlas, jen tu a tam opatřený nějakým výše položeným výkřikem, nyní jakoby překročil rubikon a celou desku bravurně odzpíval rozevlátým vokálem, který nabízel o dost větší rozsah. Rolf se náhle pouštěl i do trvalých výšek, kterých by možná jen o pár let dříve vůbec nebyl schopen. Netuším, zdali tou dobou začal docházet na hodiny zpěvu, každopádně ten vývoj byl markantní a vyznění alba prospěl.

Deska startující na dlažbě nočního královského přístavu upoutala již svým netradičním úvodem, kde posluchač v intru slyší kroky na prázdné ulici přístavního města 17.století a s dotyčným neznámým jedincem pak vstupuje do hostince plného žoldáků, námořníků, šermířů a různých pobudů, kde je mu jedním z těchto ožralů sděleno, kde se právě nachází. Úvod poté v správně nažhaveném tempu rozčísne nosný riff titulního kusu „Port Royal“, hymny vpravdě legendární, která určuje ráz celé tehdejší tvorbě RUNNING WILD. Chytlavé zpěvové linky, výrazný refrén, spousta kytarového kouzlení a přímočará, ale vytrvale úderná rytmika, to byli Piráti na počátku své nové kapitoly. O něco zemitější a rockově úderný se pak ukázal být druhý song v pořadí - „Raging Fire“, další adept na znamenitý hit s krátkým sloganem odkazující na onu bojovnost, o které RUNNING WILD tak rádi pěli. Svižná „Into the Arena“ s parádním kytarovým zdobením pak přímo odkazuje na zbytečná umírání a prolévání krve v rámci historie lidstva, ať už jde o zápolení na život a na smrt pro potěchu mocných ve starověkých arénách, nebo odsouzení na základě nelibosti pro bezvěrce či vyznavače jiné víry než té, která byla v dané době ta správná.

Deska pozoruhodně pokračuje skrz další a další famózní vypalovačky, takže „Uaschitschun“ připomínající přelet na křídlech orla nad skalisky americké Montany má opět velký potenciál chytlavé neotřelosti, což v ní ještě umocňuje kombinace svižného kytarového riffu s rozmáchlým Rolfovým nápěvem usazeným v ne až tak rychlém pojetí. Naléhavé vyznění skladby má ekologický podtext a vypovídá o ničení přírodního prostředí na severozápadě USA vnímané z pohledu původního indiánského obyvatele, po nárůstajícím osidlování těchto území bílými přistěhovalci z Evropy. Instrumentálka „Final Gates“ je vstupním uvedením baskytaristy Jense Beckera do sestavy a rozhodně nejde o banální záležitost. Největší hymnou alba se nakonec stala „Conquistadores“, ke které byl dokonce natočen první videoklip této kapely, který se posléze pouštěl v Headbanger´s Ball na MTV. Tohle byla zkrátla pecka od začátku do konce - historické téma odkazující kamsi do španělské Andalusie  dostalo v metalovém světě skvělé zpracování - úderné a nápadité kytary, skvělé zpěvové linky, mnohohlasý skandovaný chorál a celkový náboj songu, to všechno byly ingredience přispívající zde k vygradovanému výsledku.

Skandovačka „Blown Of Kingdom Come“ patřila jednu dobu mezi mé oblíbené skladby, ačkoliv zastává spíše úlohu méně nápadné položky. Řadí se totiž mezi skladby ve středním tempu, které v případě RUNNING WILD rovněž dokázaly kolikrát zabodovat a vyznění celého alba svým rázem osvěžit. Za hodně poutavou tak považuji právě i tuhle méně nápadnou věc. Protiválečná jízda „Warchild“ je naopak svižný chorál, který měl Kasparek v zásobě již od časů prvních demáčů své kapely v roce 1981. Myslím si však, že se tahle svižná speedová halekačka do alba „Port Royal“ skvěle hodí, takže pozdržení jejího vydání o nějakých sedm let náhodou hodnotím jako velmi pozitivní věc. Dobrodružná a exotikou karibských moří prostoupená „Mutiny“ reprezentuje onu pestrost, se kterou začali RUNNING WILD pracovat až právě zde na albu z roku 1988. Tahle věc obsahuje všechny šlechtěné ingredience jejich nového výrazu, ale i jistý progresivní přesah jdoucí skrze panoramatičtější struktury.

O slavném anglickém pirátovi 18.století vypovídá nejrozmáchlejší položka soupisky, závěrečná „Calico Jack“, obsahující rovněž hypnotizující pasáž rozmluvy lapeného hlavního hrdiny se soudcem, která se odehrává jakoby v blouznivém vakuu očistce, kdesi na hranici mezi životem a smrtí. I tahle věc si drží vysokou originalitu a zároveň skvěle zapadá do konceptu celé desky. Kapela se po realizaci desky dostala znovu do koncertního laufu, ovšem do sestavy musel rychle naskočit za odešlého bubeníka Schwarzmanna anglický boreček Ian Finlay, se kterým posléze band odehrál řadu štací. „Port Royal“ pro mne představuje dílo, které řadím mezi to úplně nejsilnější od této kapely, desku, které se v diskografii této kapely vlastně nic nepodobá a jde tak o určitý předěl mezi érou starých zemitých RUNNING WILD a těch novějších zdobných. 

S následující deskou šlo o to, zdali se Němci dotknou smrti či slávy. Z dnešního pohledu víme, že šlo spíše o to druhé, neboť se s ní dostavil absolutní vrchol jejich diskografie, ale o tom až příště. A ještě jedna věc na závěr. Na začátku léta roku 1989 RUNNING WILD koncertují v Praze, kde jsou nominováni do pozice hlavní kapely na celodenní metalové akci konané na stadióně Evžena Rošického v Praze na Strahově. Jméno německé úderky je tak definitivně upevněno v prostředí tehdejšího Československa v období těsně před velkými společenskými změnami. Zřejmě nebylo aktivního metalového fanouška, který by záhy jméno RUNNING WILD tou dobou neznal.

14.07.2025	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz