RUNNING WILD - Pile Of Skulls

90%

Co si budeme namlouvat, v roce 1992 zájem fanoušků o klasický heavy/speed metal znovu poklesl, přesto jsem patřil k těm, kteří vytrvali a kteří ještě nějaký ten rok nespatřovali na hudbě Němců vůbec nic nepatřičného, možná trochu repetetivního, ale rozhodně ne nepatřičného. Tehdejší trendová masírka se u hamburských bukanýrů možná projevila v tom, že o právě na podzim zmíněného roku vydaném albu „Pile Of Skulls“ bylo zase o něco méně slyšet, než tomu bylo u předchozího počinu „Blazon Stone“, ale jinak vše jelo v zavedených kvalitativních kolejích. Člověk oddaný pirátskému stylu zkrátka dostal, co čekal. Počátek devadesátých let platil za období velkých proměn scény, dobu výměny generací a vkusu posluchačů. Nebylo to pro jejich styl však lehké období. Manévry na mapě vydavatelských stájí měly tehdy opravdu zelenou. Navíc Noise Records vězeli po uši v problémech stran podcenění situace týkající se HELLOWEEN a dluhy jim nezadržitelně rostly, z tohoto důvodu nebylo nové album RUNNING WILD takřka vůbec propagované. Myslím si, že je to škoda, neboť jde o skvělý materiál. Něco málo si o něm tedy povíme.

Celá řada lidí, do té doby poslouchající heavy metal, nad tímto žánrem začala ohrnovat nos, osobně jsem se nestačil divit, co to tehdy okolo sebe zažívám. Má oblíbená hudba a takto osočovaná? Přestože negativním recenzím vůbec neodpovídala kvalita ani ráz „Pile Of Skulls“, člověk měl tou dobou na základě článků pocit, jakoby RUNNING WILD měly co nevidět skončit. Z mého pohledu kapela okolo Rolfa Kaspareka nahrála prostě další vynikající, energickou a nadšením překypující sadu ve svém  typickém stylu. Pokud mají někteří posluchači pocit, že s „Pile Of Skulls“ šla kapela zase trochu dolů, já naopak stále tvrdím, že zde RUNNING WILD znovu nalezli svou dřívější formu a dostali pořádný vítr do plachet. 

Oproti „Blazon Stone“, které mnohem spíše považuji za kvalitativní ústup z top formy Pirátů, značí právě promlčené „Pile Of Skulls“ sadu prostou nezáživných míst. Jde ve všech směrech o razantní album zcela odpovídající tehdejšímu potenciálu RUNNING WILD, tvrdé, energické, plné melodií, obdařené spoustou výtečných hráčských výkonů a přes klišovitější naturel celou řadou parádních skladeb. Zkrátka a dobře, „Pile Of Skulls“ je po dramaturgické stránce znamenitě vyvážené dílo v klasickém stylu kapely a plné silných momentů. Náboj alba tak s odstupem více než třiceti let neodpovídá těžké situaci, ve které se podobné kapely nacházely. Co tedy tehdejší RUNNING WILD asi nejvíce nakoplo a obohatilo? Možná další z personálních rošád. Ze sestavy absolvující turné k „Blazon Stone“ zůstal kromě Rolfa Kaspareka na svém místě jen kytarista Axel Morgan, zatímco rytmická sekce byla zcela kompletně vyměněna. Jense Beckera u baskytary střídá zkušený harcovník Thomas Smuszynski a za bicí již podruhé v historii usedá Stefan Schwarzmann (mimochodem oba k RUNNING WILD přešli z řad úspěšného Dirkschneiderova bandu U.D.O.). Posledně jmenovaný zacelil na palubě pirátského korábu místo po vyhozeném předchůdci říkajícím si AC. 

Deska z roku 1992 ukazuje RUNNING WILD ve fázi, kdy už měla kapela do podrobna vyladěný vlastní zvuk a styl jeho prezentace a nad ničím moc nespekulovala. Navíc se zde podařilo nashromáždit dostatečný počet skvělých skladeb. Kapela totiž působila od základu jako politá živou vodou a zpětně je tak opravdu škoda, že tento materiál ve své době docela zapadl. Pokud někdo tvrdí, že tohle album řadí mezi svá nejoblíbenější od RUNNING WILD, vůbec nemám důvod mu jeho názor vyvracet.

U RUNNING WILD se v té době skoro vždy začínalo pomalu gradovaným majestátním úvodem, který na tehdejší novince obstarala instrumentálka „Chambers Of Lies“. Skladba, vyvíjející se z folkově akustického vybrnkávání, na sebe postupně nabalovala nové a nové vrstvy, nicméně držela se stále totožných postupů, takže leckoho mohla iritovat. Tento úvod záhy plynule přešel v rychlou hymnu „Whirlwind“, které patří na albu post jedné z výsadních skladeb, která celý materiál táhne. Stejně povedená, avšak o něco zpěvnější a méně powermetalově nabombená, byla další jízda - „Sinister Eyes“, klasické singlové číslo působilo v podstatě odlehčeněji a navazovalo na to skvělé, s čím kapela přicházela už na albech jako „Port Royal“ či „Death Or Glory“. Na tomhle albu bylo, i díky těmto skladbám, rovněž cítit návaznost na předchozí počin „Blazon Stone“, ale ten, dle mého, neměl až tolik rozvinutý cit pro nápaditost. Asi i z toho důvodu se na něm ani nemohla nacházet skladba formátu „Black Wings Of Death“ - majestátní, válečná, a díky výstavním, pyšně působícím riffům doslova vrcholná záležitost devadesátkových RUNNING WILD.

Skvěle zde šlapal i civilnější power kousek „Fistful Of Dynamite“, který má mimochodem Rolf Kasparek chuť prezentovat naživo ještě v současné době, snad kvůli jednodušší struktuře a nápadnému sloganu, což svědčí o tom, že skladby z tohoto alba měly vždy dlouhodobý dopad, a to i když nepůsobí zrovna velkolepě. Odklon od speed metalu symbolizovala i „Roaring Thunder“, což  byla klasická rocková dusárna v pozvolnějším tempu, na které měli čas od času Němci také chuť (především pak v časech alba „The Rivalry“). Tyto hard rockem načichlé skladby se postupem doby začaly v repertoáru pirátské družiny vyskytovat stále častěji, ale jen málokterá zněla podobně okouzlujícím dojmem jako právě tato hromová záležitost postavená na sunoucích se riffech, pevném rytmu a do zblbnutí opakovaném chorálu. Titulní „Pile Of Skulls“ je parádní speedmetalové číslo, song, který udeří na první signální, který platí za další znamenitou perlu tohoto období. Výrazná melodika, hodně svižné tempo, patřičná agrese a powermetalová dynamika, či skvělé instrumentální výkony – tohle byli RUNNING WILD v podstatě v tom nejlepším.

Následovaly tři klasické vypalovačky reprezentující ve všech směrech zpěvnější styl RUNNING WILD z devadesátek, který zde byl již do detailu daný a vypilovaný – někde bodovala nosná kytarová vyhrávka, tak jako v optimistické „Lead Or Gold“, jinde jsme dostali song zaťatějšího charakteru, což splńuje třeba zrovna „White Buffalo“ odhalující Rolfův zájem o historii dobývání Divokého západu, nebo se tu konečně promítla veškerá potřeba přiblížit posluchači pirátskou tématiku (cinkrlátkové boogie ve svižném tempu „Jenning´s Revenge“). Každopádně naprostým vrcholem tohoto hodinového alba se nakonec stala závěrečná jedenáctiminutová suita „Treasure Island“, která dodnes patří k ozdobám celkového portfolia hamburské grupy. Někdo považuje song za klišovitý, někdo jen za patetický, já osobně jsem ve své době stál při kapele a úsměvného mne na téhle hudbě nepřišlo vůbec nic. Jedná se o majestátní, dobrodružně nalazenou záležitost plnou melodických vyhrávek a nápadné gradace, která prostě chytla za pačesy a nepustila. 

Osobně řadím desku „Pile Of Skulls“ hned vedle následující „Black Hand Inn“ a těsně za vrcholnou tvorbu kapely, tedy za trio nepřekonatelných studiových alb z let 1987-89. V roce 1992 už heavy metal nebyl příliš v módě, ale na některé grupy byl tehdy stále spoleh. Deska, která mi ve své době udělala opravdu velkou radost, jakkoliv byla vcelku přehlížená. Skvělá věc, nic víc, nic míň!

04.09.2025	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz