RUNNING WILD - Death Or Glory

100%

Zřejmě každý fanoušek metalové hudby má ve svém srdci album, na jehož první poslech a nadšení z něho vyplývající nikdy nezapomene. Těch alb může být dokonce v životě každého metalisty celá řada, ale pak je zde u někoho možná jenom to jedno jediné, jehož bezprostřednost a schopnost překonání očekávaných met vygenerovala skrze první poslech absolutní míru euforie, která se už vlastně nikdy potom u žádné jiné nahrávky nezopakovala. Zkrátka láska na první poslech! Pokud budu mluvit za sebe, u mne je tím albem právě jízda „Death Or Glory“ od německých RUNNING WILD, kterou jsem si okolo vánoc roku 1989 přinesl nahranou na obyčejné kazetě HF-Sony z burzy (pro názornost: má sbírka tehdy čítala asi jen dvacet kazet, tedy maximálně jen čtyřicet zahraničních metalových alb z osmdesátých let). Protože jsem tou dobou již zhruba rok poslouchal předchozí dvě řadovky této kapely, které jsem měl ostatně ve velké oblibě, natěšenost byla obrovská. Co se tedy stalo? „Death Or Glory“ u mne okamžitě předchozí dvě alba překonala. A to šlo o věci, jež jsem velmi intenzivně poslouchal a vzýval. Na ten pocit, když se zde úvodní skladba „Riding The Storm“ zlomí do svižnějšího tempa a nabírá majestátních kontur, tak ten ve mně prakticky zůstal navždy a prakticky rozhodl o tom, jakému hobby se budu v dospívání věnovat. No co vám budu vyprávět, rybaření to určitě nebylo. Dost často si na tu chvíli vzpomenu, a sice v tom smyslu, že se sám sebe ptám, zdali ještě dneska mohou mladí fanoušci něco podobného zažívat u novinek svých oblíbenců, sám jsem dnes, bohužel, emočně už roky vcelku netečný i k novinkám kapel, které chovám dlouhodobě v největší oblibě a které si stále kupuji.

Na konci osmdesátých let byla u nás však úplně jiná situace, ten hlad po tvrdé hudbě proceděné sem pracně ze západu byl enormní. Každou i blbě nahranou nahrávku jsme vítali s otevřenou náručí, pořád jsme si půjčovali kazety, měnili fotografie kapel, vyprávěli si o nových objevech, a právě do této hektické doby hamburští  vlítli ze sousedního NSR v obrovském laufu a fanoušky mého věku (tedy teenagery přecházející zrovna ze základní školy na střední) učarovali především originálním zvukem svého heavy metalu, který se stával stále zřetelněji jejich trademarkem, jenž si nebylo možné splést s nikým jiným. Možná jsem se k této kapele dostal právě v té nejvhodnější a nejeruptivnější době, kdy získala na svojské invenci a ještě se nestačila zřetelně opakovat, jak se samozřejmě začalo dít hned zkraje a v průběhu následujících devadesátých let. Jestliže deska „Under Jolly Roger“ fascinovala urputnou nařachaností a temnotou, „Port Royal“ bylo velkým příslibem k cestě za vlastním překonáváním bariér a více melodickým, avšak i progresivnějším rámcem tvorby RUNNING WILD (tehdy to ještě v souvislosti s jejich hudbou nebyl protimluv), pak „Death Or Glory“ je dokonalou sbírkou historizujících, osudových válečných hymen. Tak schválně, napadlo by vás někdy, jak skvěle se dá zhudebnit pochod pěších pluků z dob Napoleonských válek v rámci bitvy u Waterloo? Tahle deska si s podobnými nelacinými aspekty metalového songwritingu dokázala poradit s obrovskou grácií. Bezpochyby jde o to nejlepší, čeho byli RUNNING WILD kdy schopni. Byla zde jak energie prvních alb, tak charisma plaveb pod pirátskou zástavou, ale i kouzelná melodika a neotřelost chorálů Královského přístavu. Tím člověkem, který kromě Rolfa Kaspareka dokázal této nahrávce vdechnout vlastní život, byl především německý producent s českými kořeny Jan Němec. Ve svém hannoverském studiu se nebál výzev a RUNNING WILD vyloženě posunul na nejvyšší level kvality, jaké byli za celou dobu schopni.

Pro pořádek si připomeňme sestavu tehdejší posádky, ta se samosebou po následujícím turné kapitánovi hned rozsypala. Tou dobou byli na palubě korábu vedle Rock N´Rolfa ještě druhý kytarista Majk Moti, basák Jens Becker a nově také anglický bubeník Ian Finlay, především právě Finlayův herní přínos se ukázal být v rámci této nahrávky jedním z klíčových ukazatelů. Základem úspěchu celého procesu byli především velmi dobré skladby, které RUNNING WILD tehdy ještě dokázali složit a neváhali je na pás dostat v co nejbombastičtějším provedení. Nešlo však o kýč typu powermetalových úderníků přelomu milénia, šlo o nahrávku s duší, s prostorovým zvukem, tepající náladou i vnitřním kouzlem, nahrávku precizní v každém detailu, kde každý song opravdu dýchal svobodně a byl nezaměnitelným dílkem výsledného puzzle. Desce rozhodně nechybí jistá poetická aura, čehož je docíleno duchapřítomnou prací na každém jednom detailu a využitím celé řady aranží, ať už jde o kytarové zvuky, sóla, úseky obohacené závojem kláves nebo sbory a podpůrné vokály. Není tajemstvím, že se v roli back-vokalisty nahrávání účastnil i Ladislav Křížek, jehož hlas se údajně nachází ve sborech písní jako „Marooned“ nebo „Battle Of Waterloo“. Ten se tou dobou zrovna připravoval na nahrávání debutové desky jeho nového projektu KREYSON „Anděl na útěku“, která vznikala pod stejným producentským dozorem rovněž v Hannoveru bezprostředně po „Death Or Glory“.

Na téhle nahrávce RUNNING WILD se zkrátka povedlo úplně všechno. Samozřejmě, to podstatné se ukázalo v schopnosti skladeb získat si své fanoušky trvale a v hlubší míře. Hrdinná jízda skrz mořskou bouři v rámci úvodní „Riding The Storm“ je vlastně nemírněnou oslavou svobody, kde postoj „smrt nebo slávu“ se vlastně odrážel do celé tehdejší tvorby této, ve své době jediné pravověrné pirátské kapely. Je zjevné, že podobné songy i u větších šajb opravdu nevznikají každý rok. Pro nejednu kapelu (včetně právě RUNNING WILD) může jít dokonce o vůbec nejlepší moment jejich kariery. Skladba s výraznou ústřední melodií, pestrou kytarovou výstavbou a skvostným refrénem byla, dle mého, zkrátka dokonalá a dodnes pro mne symbolizuje velikost tohoto alba. Záhy následoval štíhlejší song „Renegade“, který působil vždy trochu pouličně, byť prostoupen cinklátkovým heavymetalem, přidržoval kapelu stále na dosah civilnějšímu cítění. Znovu však v něm dostáváme pestrou kytarovou výstavbu, všudypřítomný pocit lehkosti umocňovaný pestrou prací rytmické sekce a vědomím, že tahle kapela již definitivně našla svůj vlastní hudební jazyk. 

S tajemnou „Evilution“ se znovu dostavilo ono osudové mrazení, neboť co do dynamiky tahle dokonalá píseň dokázala vtáhnout a svůj politický podtext týkající se bezpráví zkrášlit výbornou instrumentací a gradovaným napětím. Neméně zdařilá se ukázala být i čtyřka „Running Blood“, začínající dojemným vstupem kytarové akustiky a pomalejším tempem, ze kterého se pak dokázala rozpřáhnout k emotivnímu přeletu nad historickou etapou lidstva ovlivněnou zvěrstvy páchanými inkvizicí a církví svatou. Další ukázka životní formy. Tradičně poutavá se ukázala být i následující instrumentálka „Highland Glory (The Eternal Fight)“ prokazující výborný potenciál všech muzikantů z tehdejší sestavy a prostě na stav, že tehdy zkrátka u RUNNING WILD všechno neuvěřitelně zaklaplo. 

Jednou z mých nejoblíbenějších skladeb se nakonec stala „Marooned“, bičována bouří a vojenskou přítomností na palubě kořistichtivé fregaty, naplnila onu podstatu kapely opěvující témata válečných plaveb. Svou melodikou, chytlavostí a tajemnou aurou patří bezesporu k vynikajícím položkám v rámci celého portfolia hamburských dobrodruhů. Coby singl nakonec vyšel song „Bad To The Bone“, chytlavá záležitost plně reprezentující zdobné stylové pojetí tehdejších RUNNING WILD, která, podobně jako „Renegade“ tíhla spíše k reálnějším obrazům. Skladba je věnována válečným zločincům čekajícím na svůj osud a z toho plynoucí spravedlivou odplatu. Hlavní myšlenka možná poukazuje na fakt, že výčitky svědomí se dost možná netýkají každého. Zprvu poměrně nápadná věc má název „Tortuga Bay“. Jde o ryzí, ostrou vypalovačku v rychlém tempu, kterou žene dominantní kytarový riff, ale také Rolfův zápal do témat spojených s obdobím pirátských válek v Karibských mořích, čemuž k dokonalosti opět pomáhají skvělé instrumentální výkony a znamenitá studiová práce. Titulní „Death Or Glory“ je Motiho masterpiecem. Zahájena miniaturní introdukcí, nás skrze štěkot loveckých psů a rozkřáplý zvuk nějaké podivné trumpetky přenáší na myslivecký hon kamsi do skotské vrchoviny, a má všechny parametry krásné práce nesoucí zdobnou barokní pečeť této kapely. Zkrátka další z honosných hymen s typickým kytarovým zdobením a rozevlátým refrénem. Vrchol však přichází až nakonec, neboť píseň „Battle Of Waterloo“ jakoby posluchače svou autenticitou, invencí, poutavou výstavbou, melodikou, ale atmosférou, zavedla přímo do epicentra bitvy, mezi pochodující šiky armád Napoleonské éry. Famózní záležitost ve všech ohledech, jaká už nebyla překonána. Přestože RUNNING WILD i nadále ještě zhruba dekádu nahrávali poměrně slušná, z počátku stále ještě velmi slušná alba, a devadesátá léta se jim tak podařilo přežít, přeci jen se v rámci své tvorby počali opakovat a kouzla tvorby z konce osmdesátých let již nikdy nedosáhli. Po albu z roku 1989 a následném evropském turné ze sestavy definitivně odešel kytarista Majk Moti a Kasparek se v nedobrém rozešel i s bicmanem Ianem Finlayem (údajně finanční neshody). Dvojici v druhé půlce roku 1990 tak nahrazuje kytarista Alex Morgan a bubeník říkající si AC. Nově přestavěná kapela v časech eruptivního painkillerovského roku krátí fanouškům čas na vyhlížení albového nástupce prostřednictvím maxisinglu  nazvaného „Wild Animal“, ale jde jen o dietní chod, kde se nachází tři nové skladby a nějaká ta relikvie minulosti. Co tedy od RUNNING WILD přijde po té dlouhé, kruté zimě, kdy bylo naše sídliště zasypáno sněhem a člověk v teple domova z nekvalitně nahraných kazet hltal nejednu albovou laskominu vydanou na podzim jinak velice plodného  roku 1990?

23.07.2025	Diskuse (14)	Stray janpibal@crazydiamond.cz