RUNNING WILD - Blazon Stone

80%

Ten rok a půl mezi vydáním „Death or Glory“ a následující řadovkou „Blazon Stone“ byl pro fanouška RUNNING WILD jako věčnost. Ještěže mne v průběhu té doby čekalo postupné objevování spousty nenaposlouchaného metalu, mnohdy tvrdšího ražení, no a taky vyšla za tu dobu celá řada fantastických novinkových alb, které jsem měl možnost v průběhu roku 1990 poslouchat, jednak díky síti kamarádů, spolužáků a známých, druhak díky prodejcům co tehdy tato alba za peníze nahrávali na kazety. Gramec či CD přehrávač jsem tehdy v patnácti letech zkrátka nevlastnil, muselo stačit kazetové dvojče. 

RUNNING WILD se na jaře roku 1991 vrátili s deskou, kterou fanouškům vzkázali, že zůstávají věrni svému zvuku a léty vypilovanému stylu. Zvuk „Blazon Stone“ sice nebyl až tak bohatý jako u „Death Or Glory“, produkce byla opravdu o něco surovější a rychlá, ale zároveň nebylo třeba kapele cokoliv vyčítat. Od začátku mně přišlo, jakoby zde kapela o něco přitvrdila a také zrychlila, zkrátka šlo znovu říct, že Rolf Kasparek využil bohatých zkušeností a svou novinku opatřil vyzněním, které čerpalo z řady etap minulosti kapely. „Blazon Stone“ působí jako přirozené pokračování cesty a jako dílo  kapely, která je již přesvědčená, že našla svou parketu a nepotřebuje již příliš hledat. Možná právě i tohle si řada metalových fans vysvětlila jako slabinu (kdo ví, možná jsem byl mezi nimi). Ano, zde poprvé RUNNING WILD působili tak, jakoby se již nepotřebovali posouvat. Měli osobitý zvuk, který do svého heavy metalu nasál i vlivy speed metalu, přičemž jim nešlo upřít, že od řady kapel z této stylové větve se dokázali vymezit. Ve výsledku je „Blazon Stone“ velice slušnou heavymetalovou deskou, která v konfrontaci s většinou Hard N´Heavy scény počátku devadesátých let obstála. Při pohledu na otevřenost, ambice a jistou formu hledačství předchozích alb, však tahle věc zůstala pro insidery tak trochu za očekáváním. V konfrontaci se všemi předešlými alby mám desku z roku 1991 spíše na kvalitativním levelu prvních dvou alb – „Gates To Purgatory“ a „Branded And Exiled“.

Vyznění desky „Blazon Stone“ možná také ovlivnilo, že přítomná sestava muzikantů spolu nebyla až tak dlouho a v kapele, během této hektické doby, nevládla zrovna pohoda a jistota, což se záhy opět projevilo několika odchody. Bubeník AC každopádně nedosahoval kvalit Iana Finlaye, a tak novinka nepůsobila, i přes svou tvrdost a agresivní ráz, zdaleka tak promakaně jako „Death Or Glory“. Axel Morgan, byť zjevně velice slušný kytarista, fungoval spíše jako principálův kytarový sparing partner, který šéfovi přenechává prostor kdykoliv se blíží nějaký nosný moment, košatá vyhrávka či stěžejní sólo. O RUNNING WILD se tak s čím dál větší pravidelností začalo mluvit jako o bandu jediného muzikanta, který stojí za veškerým děním a bez jehož vůle nic není. Až na několik málo momentů včetně povinné a znovu poutavé instrumentálky, se zde basová kytara Jense Beckera neměla moc šanci předvést a byla ponechána kdesi vespod. Ostatně Jens ještě v roce 1991 zvednul kotvy. O nějakých šest let později však naskočil ke konkurenčním GRAVE DIGGER, součástí jejichž sestavy je až do dnešní doby.

Album startuje honosná titulní hymna „Blazon Stone“ s klasicky fanfarónským úvodem v podobě kytarové vyhrávky simulující vojenské večerní troubení. Song posléze nabírá na síle a tempu až se doslova utrhne ze řetězu. Na podobně výrazné vstupy do svých alb začínali mít od alba „Death Or Glory“ RUNNING WILD zkrátka patent. I tento majestátní titulní kus tak splnil předpoklad a stal se výtečným otvírákem. Deska sebou nesla všechny ingredience, ze kterých kapela posléze čerpala hodně dlouho dobu. Možná díky tomu tohle album považuji za to první, od kterého se Piráti začali opakovat. Jako v pořadí druhá přichází poměrně nudná a lze říci i vyčpělá skladba „Lonewolf“, kterou považuji za skladbu, jaké by si v osmdesátých letech hamburští snad ani netroufli zařadit na desku, určitě tedy ne do role druhé skladby v pořadí. Tenhle song je zde vážně do počtu a symbolizuje pro mne jistý ústup z pozic, co se tedy týče songwritingu RUNNING WILD. Naopak „Slavery“, jakkoliv jsem z ní v době vydání rovněž nebyl nadšen, představuje výživnější porci pirátského speed metalu. Čtvrtá „Fire And Ice“ nás přidržuje stále u průměrnějšího módu této kapely, věc bez nápadnějšího kouzla podtrhuje dobové zjištění, že s RUNNING WILD to v roce 1991 bylo jako na houpačce. Jenže záhy přichází jeden z vrcholů, kterým je famózní svižná jízda „Little Big Horn“, jejíž tématem je slavná severoamerická bitva mezi bílou kavalérií a kmenem Siouxů.  Hymna „Little Big Horn“ má ostatně velmi chytlavý hlavní riff a taktéž silný refrén a jedná se tak o jeden z nejlepších songů této desky.

Po vkusné instrumentálce „Over The Rainbow“, jinak také obsahující dominantní baskytarové zdobení, na jaké jsme byli v časech zdejšího působení Jense Beckera zvyklí, přichází na řadu asi nejsilnější song této desky - „White Masque“. Bouřlivost téhle skandované jízdy upalující pustou krajinou je vystavěna skrze historické téma týkající se legendární lupičské postavy z období Baroka a song tak přes svou načechranost upaluje na vlně melodických zpěvavých linek a kytarových kejklí jako splašený panský kočár pronásledovaný bandou pobudů. Zemitá  „Rolling Wheels“ mně přijde poměrně dost nevýrazná a to i ve srovnání s jinými nepříliš melodickými a ne zrovna rychlými songy, které stavěly na hrubších riffech, grooveovějším jádru a těžším tempu. Naopak dobře se jevila svižná jízda „Straight To Hell“, která patřila právě k těm písním, díky kterým se v devadesátých letech RUNNING WILD začali řadit spíše do speedmetalového ranku. Tento trend výrazného převládání rychlejších věcí posléze pokračovat až zhruba někam k albu „Masquarade“, jež je možná považované za vůbec nejtvrdší práci kapely. Mě osobně naopak hodně zaujala „Bloody Red Rose“, což byl typický zpěvný melodický vál se všemi pozitivními atributy tehdejší tvorby. Závěrečná „Heads or Tails“ u mne prakticky vyšuměla, neboť jsem byl koncem alba vždy už tak nějak unavený, a to hlavně díky neustálému střídání nadějných a skvělých songů s průměrnými, takže míra soustředění u této poměrně dlouhé desky s časem vždy slábla. V rámci bonusových skladeb se stala perlou píseň „Billy The Kid“, jak název napovídá, šlo o song zavádějící nás do prostředí Divokého západu a hlavní postavou je legendární pistolník.  Ještě zde byla samozřejmě střednětempá dusárna „Genocide“, ale šlo pouze o předělávku skladby od irských THIN LIZZY.

„Blazon Stone“ je určitě dalším silným albem od RUNNING WILD. Bohužel však deska přišla po řadě vyloženě geniálních alb, které symbolizovaly největší vzepětí této kapely v zlatých časech germánského heavy metalu, ať už co se týče skladatelské úrovně, tak co se týče vyznění a popularity. Je prvním albem v řadě, od kterého se zvuk německé metalové úderky již příliš nevyvíjel. RUNNING WILD ještě nějaký ten rok nahrávali kvalitní alba, ale už jim zkrátka scházel moment překvapení, a právě tento aspekt věci schází i „Blazon Stone“.  Jde o přímočarou speedmetalovou jízdu přinášející typický, léty vypilovaný styl kapely, ale nic nad plán. Jde o album, kde se nachází nějakých pět nebo šest velmi solidních fláků, ale jinak je třeba říct, že zde už kapela stanula mírně za vlastním zenitem. Laťka však vězela stále hodně vysoko.

30.07.2025	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz