Boomer Space

ROXETTE - Praha, O2 Aréna, 6.listopadu 2025


Na ROXETTE jsem vyrůstal. V zamilovaných ploužácích v deseti letech na lyžácích ve stylu Sněženek a machrů. S prstem na spoušti červeného tlačítka rec u video recordéru v deavadesátkách, kdy jsme poprvé začali chytat MTV. V prepubertálních odpoledních s tehdy tak populární a všudypřítomnou deskou „Joyride“ (1991) na umaštěné stočené kazetě. Přestože jsem jim během let přestal věnovat detailní pozornost, tak jsem se ke švédskému duu čas od času vracel a minimálně jedním očkem sledoval, co dělají, a druhým uchem dával šanci minimálně jejich singlům. Udržovali si kvalitu. ROXETTE zosobňují ten nejkvalitnější poctivý poprock. Ne jedna, dvě, tři, ale desítky nezapomenutelných melodií a písní, které nejen rozpláčou srdce, ale také stimulují duši. Vedle ABBY a moderního metalu ten největší hudební dárek, který dalo Švédsko světu. Když je potřeba sáhnout po kvalitní a neprvoplánové, ale přitom přímočaré a jednoznačně srozumitelné písni o lásce, není třeba hledat dál. Z tohoto zprofanovaného žánru dokázali Per GessleMarií Fredriksson vykřesat nejen jiskru, ale přímo plamen opravdovosti. Daleko od sladkobolnosti a kýče dokázali tohle věčné téma zhmotnit a opentlit ho skutečnými city, a to jak v pomalých baladách, tak i v skočných rockových sonzích. Jedny z opravdových legend pop music.



Marie už není mezi námi, na konci roku 2019 zemřela na rakovinu. Per šel dál. Pokračoval ve svých sólových projektech a vydal desku pod hlavičkou PG ROXETTE. V minulém roce se pak odhodlal v plném vzkřísit původní značku, když na palubu povolal úspěšnou švédskou zpěvačku Lenu Philipsson a vyrazili na turné. Letos na začátku listopadu, takřka na mé narozeniny, přijeli do Prahy. Přišel tak čas nasadit nostalgické brýle a vydat se dávné vzpomínky konfrontovat s realitou…


Předskakující Kláru Vytiskovou jsem přeskočil ne z důvodu, že bych proti ní něco měl (vůbec její hudbu neznám), ale že jsme se předtím zakecali na večeři. Nakonec tak tak stíháme samotné ROXETTE a hned po zaplutí do sedaček sektoru 114 si říkám, že do této části O2 Areny už nikdy. Jelikož mám metr devadesát, tak jsem tu hodně namačkán a navíc jsme v části, kde sedím bokem a musím si vykroutit krk, abych viděl na pódium nebo se všelijak vrtět, abych nezatuhnul. Zážitek mi to tentokrát až tolik nezkazilo, ale kdyby bylo víc kapel, trpěl bych. Takže příště opět na plochu, do klubového patra nebo někam dozadu či nahoru, ale hlavně abych měl pódium před sebou a ne bokem.



Úderem deváté se za jevištěm objevil nápis Roxette, kapela neformálně nakráčela na pódium a spustila „The Big L.“, jeden ze singlů z alba Joyride a jedna z těch rychlých rockových věcí, které dobře šlapou. Obava, že to nebude fungovat, padá, stejně jako nostalgické brýle. V hale se prostě hraje dobrá a živelná muzika, není nad čím bádat. Per Gessle vypadá zdálky stejně jako v roce 1990 (asi si barví vlasy) a Lena Philipsson zpívá spolehlivě. Doprovodní muzikanti se sice – jak Per připomene při představovačce – skládají dost často z lidí, kteří jsou s ROXETTE už od začátku, ale já je vidím poprvé v životě. Prostě další dvě kytary, basa bicí, klávesy a doprovodná zpěvačka. Show veskrze žádná, nějaká ta instantní světla a vzadu se během večera vedle loga vystřídá pár dalších obrázků (proč tam byla slůňata?). Je to o muzice…


Philipsson není kopie Marie Fredriksson. V některých polohách je jí podobná, ale její hlas je zastřenější, temnější. Nemá také to křehké vzezření jemné štíhlé blondýnky ani onen tklivý pohled velkých zasněných očí. Je to sexy samice, ne něžná androgynní víla, kterou byla Marie. Místo jemného akvarelu tvrdé chiaroscuro. Mariin rozněžnělý hlasový, tělesný i všeobecně lidský rozměr dodával skladbám melancholický čtvrtý rozměr, který dobré, ale venkoncem prosté texty povyšoval na nadpozemské modlitby o lásce. To Leně chybí, ale možná právě proto si ji Per vybral. Třeba nechtěl druhou Marii. Zpěv i pódiovou prezentaci ale tahle dáma zvládá solidně a je důstojným záskokem.



Setlist je složen skutečně z těch best of věcí a já si v první polovině koncertu trochu překvapivě víc užívám ty méně blyštivé z pozdější části kariéry, k nimž nemám takový vztah jako „Opportunity Nox“, nebo „She´s Got Nothing On (But the Radio)“. Celkově má ale z první půle asi nejlepší vajb dávný hit „Dressed For Success“. Některé páry z vyšších pater v tu dobu podlézají pásku a pronikají do zadní části plochy, kde je volný plac a tancují tam, aby je ochranka s baterkou postupně zpacifikovala a zas vykázala zpátky nahoru, což se během večera občas opakuje.


Největší hity jsou napěchovány jeden za druhým nakonec, což se ukazuje jako logické a funkční. Publikum je ve varu a poslední skladby tak i v našem sektoru stojíme a pokoušíme se v tom kopci mezi sedačkami držet rovnováhu. Překvapivě nešlapala má vůbec nejoblíbenější „Joyride“, kterou provedli v nemastném neslaném středním tempu a bez charakteristického pískání. Stejně tak moc nefungovaly opakované pokusy kapely rozezpívat halu, kde se projevila typická česká srabskost a neochota se falešným kvílením shodit před sousedem. Závěr byl každopádně fantastický. „The Look“ rozvlnila celou halu, aby ji následná „Queen of Rain“ zklidnila do toho typicky melancholického roxeťťáckého světobolu. Vůbec nejsilněji ale působil další z přídavků. „Listen to Your Heart“ má trochu z obého, něhu i svaly. Skvělé melodie, působivý text, silná, silní power balada. Večer dlouho vypadal jako dlouhý a standardně dobrý sex, kde ale nepřicházelo vyvrcholení. Nakonec jsme se dočkali a přišel i orgasmus.  


09.11.2025Diskuse (20)Gazďa

 

Stray
11.11.2025 19:34

Gazďa: taky si myslím, že se snažíme o nějakej střízlivej náhled. Zalité sluncem, tak takové články tu po pravdě moc nenacházím.:-)


Roman eN: Ještě něco. Ono toho zajímavého v ranku hard rocku v současnosti moc nevychází. Z aktuálních a dosud nenapsaných věcí z USA mám v merku poslední MAMMOTH a pak album zpěvačky DOROTHY. Třeba posledního Roberta Planta úplně vynechám, páč se mi jeho komornější polohy sólové dráhy moc nezamlouvaj. Já si osobně myslím, že tak dobře jako teď ten web snad ještě NEJEL. Článek každej den, dřív to byly v průměru čtyři články týdně, a to chodím z práce fakt vyšťavenej - třeba dneska jsem přišel v sedm večer a to jsem tam byl v plném laufu od sedmi ráno. Zkrátka ždímu to nadoraz a jsem rád, že tu ti ostatní kluci zůstávaj hodně aktivní. Já sám bych dnes tři/čtyři články týdně už nedal. Dost se toho změnilo v podmínkách realizace textů - musím hodně kombinovat s časovým harmonogramem a využívat každou volnou dvacetiminutovku. Nestěžuju si, web je tam, kde jsem chtěl - v nasazení, v intenzitě, v plném laufu, potit krev a mít akre, to je přesně ono, psát jeden článek měsíčně a tvářit se jako elita, to bych fakt nechtěl. Kecy nepřátel o textech vytahaných z fuseklí NEBERU, je v nich totiž víc šťávy než nějaké suché a dlouze připravované disertační práci. Rvu se s tím každý den!:-)

PS: Tvá obava z příklonu k univerzálním médiím typu Headliner je lichá.

 

Gazďa
11.11.2025 17:16

Já nemyslím, že píšeme fandovsky. Píšem o tom, co nás baví, ptože na to, co nebaví, není většinou čas. Ale snažíme se to popsat střízlivě, žádné nadšené juchání, když si to interpret nezaslouší...

 

Stray
11.11.2025 16:52

Roman eN: Vynikající příspěvek, děkuji. Vyloženě brutální metalové styly mne nikdy nenaplňovaly nadšením, občas nějakej výplach neuškodí, ale vybírám si, většinou old-school a ne moc tech. Nefandovské recenze mám rovněž rád, vlastně se v jejich intencích snažím působit i u vyloženě svých oblíbených kapel. Recenze zalité sluncem mně vadí u věcí, kterým jsem nikdy nepřišel na chuť :-) a u novodobé české scény, ale když se někdo koupe v euforii při popisu alba Heaven and Hell od BLACK SABBATH, tak jsem schopen spokojeně vrnět a přikyvovat.:-)

 

Tomáš
11.11.2025 14:54

Nefandovske recence jsou docela problem - ani ne tak kvuli jesitnym fanouskum, ktery kritiku obcas berou hodne osobne, jako spiskvuli casu. Nemame ho dost na plytvani na kapely a alba, ktera nas nebavi. Ale chapu co tim myslis. Me se treba proto libi format multirecenzi, kdy nekolik lidi hodnoti (kratce samozrejme) jednu desku, a je krasne videt rozdil mezi fandou nebo nezaujatym clovekem. Tady to zatim delaji kluci u koncertu, a taky se tam nekdy potkavaji nekdy uplne rozchazeji v hodnoceni.

 

Roman eN
11.11.2025 12:56

Reaguji na předchozí ohledně šíře záběru a co mi chybí. Akceptuji, že je omezený počet pisatelů a každý má rád něco trochu jiného. Já si párkrát za týden otevřu Váš web a vyzobám si to, co mě zajímá. Někdy na něco narazím, jindy ne. Asi mám obecně podobný vkus jako Stray, kvůli tomu jsem tyhle stránky začal sledovat. Nemiluju brutální metal, proto jsem i omezil své návštěvy na Metalopolis. Je mi jasné, že nejen melodickým metalem je živ člověk a občas se nechám inspirovat i jinak. Asi nemám smysl pro core či extrémní prog, to už je dáno mým věkem a zkušeností. Ale objevil jsem díky Vám třeba Threshold. Co mi chybí? To je těžká otázka. Máte docela široký záběr, ale třeba by se mi líbil recenzentský seriál o nějaké "zasloužilé" české kapele, ať už z oblasti metalu nebo tvrdého rocku. A možná taky "nefandovské" recenze z ranku melodického metalu, kdy nebude všechno zalito sluncem, ale které budou více kritické. Děkuji za možnost se vyjádřit.

 

Gazda
11.11.2025 00:43

Ja Romanovi rozumim. Mne by se taky vlastne vic libilo, kdybychom tu meli vic toho metalu. Jenze to proste narazi na to, ze to dela v tuhle chvili banda ctyr fandu po praci. Ja bych mimochodem rad psal vic recek, ale miluju chodit na koncerty a pak to proste nejde nenapsat 🙂. Holt analyza, Romane, dobra, ale chtelo by to reseni. Pisalci, hlašte se… (ja bych napsal i tu Katy Perry, ale na koncerte jsem nebyl…)

 

Alda
10.11.2025 18:06

Za mě je OK, že tady ten report z koncertu je. Předpokládám, že spousta zdejších čtenářů ROXETTE minimálně zná, i když je třeba neposlouchá. To já je poslouchám, resp. poslouchal jsem je hodně a často. Mám - dle mého - pět stěžejních desek vydaných v letech 1988 - 1999, a samozřejmě jejich best offku z roku 1995 - Dont Bore Us, Get to the Chorus!

 

Stray
10.11.2025 14:12

Tomáš: Přesně. O téhle hudbě tu píše spousta jiných stránek. A potřeba přizpůsobovat se těmhle "břitvím chutím" není v našem plánu. Nikdy nebyla.

Roman eN: Co konkrétně ti tady chybí?

 

Tomáš
10.11.2025 13:58

Metalovy extrem tady asi fakt moc neni, na druhou stranu na to tady jsou specializovane jine domaci weby.

Co je uz komercni a za hranou se tezko urcuje. Pro nekoho mozna Roxette, pro nekoho Rybicky 48. Kate Perry asi tady nikdo psat fakt nebude, zbytek je na vkusu kazdeho. Kdyz se trefime s nejakou zajimavou kapelkou, tak nas to urcite jen potesi.

 

Stray
10.11.2025 13:28

Roman eN: Tu obavu bych neměl. Já osobně poslouchám, sleduji a píšu pořád o úplně stejné hudbě jako v době, kdy tyhle stránky začaly. Posouvá se trochu stylovej záběr, kdy to jde od extrému k nemetalovým rockovým směrům, ale to je způsobeno jen obměnou pisatelského kádru a vkusem nových přispěvatelů. Chceme samozřejmě rozšířit pisatelskej tým, ale ne každej je na to dělanej - někdo na to nemá, někdo si naopak dává záležet na svém prostoru BEZ HRANIC, někdo mě sere už z prvního plánu. Ve výsledku nikomu nenakazuju, o čem by měl psát, když přijde punkáč, ať píše o punku, hlavně ať píše dobře. Chybí tu někdo na metalovej extrém, a tak je tu z tohoto ranku bohužel míň článků než kdykoliv před tím, ale nejedná se o můj úmysl či záměr.