ROXETTE - Praha, O2 Aréna, 6.listopadu 2025

Na ROXETTE jsem vyrůstal. V zamilovaných ploužácích v deseti letech na lyžácích ve stylu Sněženek a machrů. S prstem na spoušti červeného tlačítka rec u video recordéru v deavadesátkách, kdy jsme poprvé začali chytat MTV. V prepubertálních odpoledních s tehdy tak populární a všudypřítomnou deskou „Joyride“ (1991) na umaštěné stočené kazetě. Přestože jsem jim během let přestal věnovat detailní pozornost, tak jsem se ke švédskému duu čas od času vracel a minimálně jedním očkem sledoval, co dělají, a druhým uchem dával šanci minimálně jejich singlům. Udržovali si kvalitu. ROXETTE zosobňují ten nejkvalitnější poctivý poprock. Ne jedna, dvě, tři, ale desítky nezapomenutelných melodií a písní, které nejen rozpláčou srdce, ale také stimulují duši. Vedle ABBY a moderního metalu ten největší hudební dárek, který dalo Švédsko světu. Když je potřeba sáhnout po kvalitní a neprvoplánové, ale přitom přímočaré a jednoznačně srozumitelné písni o lásce, není třeba hledat dál. Z tohoto zprofanovaného žánru dokázali Per Gessle s Marií Fredriksson vykřesat nejen jiskru, ale přímo plamen opravdovosti. Daleko od sladkobolnosti a kýče dokázali tohle věčné téma zhmotnit a opentlit ho skutečnými city, a to jak v pomalých baladách, tak i v skočných rockových sonzích. Jedny z opravdových legend pop music.

Marie už není mezi námi, na konci roku 2019 zemřela na rakovinu. Per šel dál. Pokračoval ve svých sólových projektech a vydal desku pod hlavičkou PG ROXETTE. V minulém roce se pak odhodlal v plném vzkřísit původní značku, když na palubu povolal úspěšnou švédskou zpěvačku Lenu Philipsson a vyrazili na turné. Letos na začátku listopadu, takřka na mé narozeniny, přijeli do Prahy. Přišel tak čas nasadit nostalgické brýle a vydat se dávné vzpomínky konfrontovat s realitou…

Předskakující Kláru Vytiskovou jsem přeskočil ne z důvodu, že bych proti ní něco měl (vůbec její hudbu neznám), ale že jsme se předtím zakecali na večeři. Nakonec tak tak stíháme samotné ROXETTE a hned po zaplutí do sedaček sektoru 114 si říkám, že do této části O2 Areny už nikdy. Jelikož mám metr devadesát, tak jsem tu hodně namačkán a navíc jsme v části, kde sedím bokem a musím si vykroutit krk, abych viděl na pódium nebo se všelijak vrtět, abych nezatuhnul. Zážitek mi to tentokrát až tolik nezkazilo, ale kdyby bylo víc kapel, trpěl bych. Takže příště opět na plochu, do klubového patra nebo někam dozadu či nahoru, ale hlavně abych měl pódium před sebou a ne bokem.

Úderem deváté se za jevištěm objevil nápis Roxette, kapela neformálně nakráčela na pódium a spustila „The Big L.“, jeden ze singlů z alba Joyride a jedna z těch rychlých rockových věcí, které dobře šlapou. Obava, že to nebude fungovat, padá, stejně jako nostalgické brýle. V hale se prostě hraje dobrá a živelná muzika, není nad čím bádat. Per Gessle vypadá zdálky stejně jako v roce 1990 (asi si barví vlasy) a Lena Philipsson zpívá spolehlivě. Doprovodní muzikanti se sice – jak Per připomene při představovačce – skládají dost často z lidí, kteří jsou s ROXETTE už od začátku, ale já je vidím poprvé v životě. Prostě další dvě kytary, basa bicí, klávesy a doprovodná zpěvačka. Show veskrze žádná, nějaká ta instantní světla a vzadu se během večera vedle loga vystřídá pár dalších obrázků (proč tam byla slůňata?). Je to o muzice…

Philipsson není kopie Marie Fredriksson. V některých polohách je jí podobná, ale její hlas je zastřenější, temnější. Nemá také to křehké vzezření jemné štíhlé blondýnky ani onen tklivý pohled velkých zasněných očí. Je to sexy samice, ne něžná androgynní víla, kterou byla Marie. Místo jemného akvarelu tvrdé chiaroscuro. Mariin rozněžnělý hlasový, tělesný i všeobecně lidský rozměr dodával skladbám melancholický čtvrtý rozměr, který dobré, ale venkoncem prosté texty povyšoval na nadpozemské modlitby o lásce. To Leně chybí, ale možná právě proto si ji Per vybral. Třeba nechtěl druhou Marii. Zpěv i pódiovou prezentaci ale tahle dáma zvládá solidně a je důstojným záskokem.

Setlist je složen skutečně z těch best of věcí a já si v první polovině koncertu trochu překvapivě víc užívám ty méně blyštivé z pozdější části kariéry, k nimž nemám takový vztah jako „Opportunity Nox“, nebo „She´s Got Nothing On (But the Radio)“. Celkově má ale z první půle asi nejlepší vajb dávný hit „Dressed For Success“. Některé páry z vyšších pater v tu dobu podlézají pásku a pronikají do zadní části plochy, kde je volný plac a tancují tam, aby je ochranka s baterkou postupně zpacifikovala a zas vykázala zpátky nahoru, což se během večera občas opakuje.

Největší hity jsou napěchovány jeden za druhým nakonec, což se ukazuje jako logické a funkční. Publikum je ve varu a poslední skladby tak i v našem sektoru stojíme a pokoušíme se v tom kopci mezi sedačkami držet rovnováhu. Překvapivě nešlapala má vůbec nejoblíbenější „Joyride“, kterou provedli v nemastném neslaném středním tempu a bez charakteristického pískání. Stejně tak moc nefungovaly opakované pokusy kapely rozezpívat halu, kde se projevila typická česká srabskost a neochota se falešným kvílením shodit před sousedem. Závěr byl každopádně fantastický. „The Look“ rozvlnila celou halu, aby ji následná „Queen of Rain“ zklidnila do toho typicky melancholického roxeťťáckého světobolu. Vůbec nejsilněji ale působil další z přídavků. „Listen to Your Heart“ má trochu z obého, něhu i svaly. Skvělé melodie, působivý text, silná, silní power balada. Večer dlouho vypadal jako dlouhý a standardně dobrý sex, kde ale nepřicházelo vyvrcholení. Nakonec jsme se dočkali a přišel i orgasmus.  

09.11.2025	Diskuse (0)	Gazďa