ROCKET - R Is For Rocket

70%

Tak si dáme pro změnu trochu moderního grunge. ROCKET z Města andělů (Los Angeles) sleduji díky YT už několik let, v podstatě od prvních singlů. Proto jsem s napětím očekával jejich dlouhohrající debut a musím říct, že nejsem zklamaný. Právě naopak. Už jejich EP „Versions Of You“ z roku 2023 naznačovalo slibnou budoucnost. A nebyla to žádná podvyživená tuctovka s pár singly, ale pěkně vykrmený kousek s 8 písničkami, kde celková stopáž dosahovala hodnoty, která je dnes často běžná i u full size alb. Ano, zvukově to mělo ještě k dokonalosti daleko, ze všech koutů EP na nás vykukovala mírně amatérská naivita mladé kapely, ale zároveň se tam pod povrchem proháněl příslib věcí budoucích. A třeba závěrečnou „Take Your Aim“ považuji dodnes za nejlepší song ROCKET obecně.

Pár slov o kapele. Genderově perfektně vybalancované kvarteto vzniklo v době vrcholících lockdownů epidemických manévrů v roce 2021. Alithea Tuttle se sice od ranných let připravovala na sportovní dráhu, ale zranění velkým plánům udělalo přítrž. Její partner a kytarista Desi Scaglione sice už hrával s jinými skupinami, ale protože v té době bylo živé koncertování nemožné, tak seděli spolu doma a vykoumali, že si udělají vlastní hudební projekt. Alithea se teda začala učit hrát na basu a později jí dokopali (díky bohu) i ke zpěvu, kterému se ze začátku mocně bránila. Do kapely přitáhla i svojí „starou“ kamarádku Coopere Lamonade, se kterou se znaly ještě ze školky. Velice slušná bubenice svým drsňáckým vízorem pokerovaného sígra nemá daleko k looku Lisbeth Salanderové ze severské ságy „Muži, kteří nenávidí ženy“. Kvarteto pak doplnil ještě druhý kytarista Baron Rinzler a mohli se pustit do práce. Zmiňované EP si nahráli podomácku sami. V různých garážových výprodejích si nakoupili gear a dali dohromady improvizované studio. Hudebně je spojovala láska k muzice devadesátých let, ze které si vybírají určité žánrové elementy, z kterých pak budují nové konstrukce. Atmosféru a specifický vibe toho období se jim daří zachovat, ale zároveň je slyšet na první dobrou, že je to moderní muzika. Co tam teda najdeme? Určitě melodičtější odnož grunge, alternativní rock, ale nebojí se sáhnout ani do shoegazové škatulky. Jde o důmyslný koktejl, kde se potkávají THE SMASHING PUMPKINS, HOLE, SONIC YOUTH, THE BREEDERS, VERUCA SALT nebo RIDE. Když máte kvalitní suroviny a nejste úplně marný kuchař, tak se to nakonec bude dát požívat. Tady to navíc i velice dobře chutná.

Na vlně devadesátkové nostalgie se jede už několik let, takže ROCKET nejsou první (a doufám, že ani poslední), kteří se zde snaží vydobýt pro sebe kousek pozornosti. Já si dovolím přirovnání ke dvěma souputníkům, kteří loni (2025) také vydali skvělé desky. Písničkářka BLONDSHELL a kapela MOMMA z New Yorku. Proti oběma nabízí ROCKET více alternativní přístup, který se projevuje jednak v mírně špinavějším zvuku, jednak v menší melodické přístupnosti. Tu bych si ale dovolil vztáhnout k menším zkušenostem a dramaturgické vyspělosti pořád ještě velmi mladé kapely. Myslím, že s dalšími deskami i na tomto poli uvidíme progres. Na druhou stranu mi ale tento mladický „amatérismus“ přijde sympatický.

Že to ale nebude úplně tuctová kapela si uvědomili po první EP třeba i ve slavných britských NME (New Musical Express), kteří je už v roce 2024 zařadili na svojí titulku. S jedním EP a bez smlouvy s jakýmkoliv labelem. ROCKET to mají ale v hlavách evidentně srovnané. Debut si totiž opět zajistili ve velké míře ve vlastní režii. Upsali se sice britskému nezávislému labelu Transgressive Records, využili služeb kvalitních studií, ale o produkci a mix se postaral kytarista Desi. Dvě nahrávací sessions proběhly doma v Los Angeles, jedna v 64 Sound, druhé pak ve Studio 606, což je domovská půda FOO FIGHTERS.

Dramaturgický koncept desky ctí prvky typické pro devadesátkovou alternativně rockovou produkci. Songy stojí na výrazných dynamických změnách, kytary staví pevné zvukové stěny, bubny jsou správně dunivé, basa je mohutná a v mixu příjemně vytažená. Nad tím vším pak kraluje svým jemným hlasem Alithea. Nesnaží se být grungově drsná, právě naopak. Zabarvení jejího hlasu přirozeně tíhne k éteričtějšímu projevu typickému spíše pro dreampop nebo zasněný shoegaze. Tím vytváří zajímavý kontrast k hudebnímu podkladu, který písničkám dodává na atmosférické vzdušnosti a stimuluje neutichající souboj mezi drsností a jemností. Opět to není nic nového. Kolikrát v minulosti jsme už na to narazili. Velké riffy a sladký ženský hlas. Nevím jak u vás, ale na mě to prostě funguje.

To, že si je kapela jistá v kramflecích, můžeme vidět už na výběru otvíráku. „The Choice“ jednak není úplně typickým kouskem ani po zvukové stránce a zároveň má svojí komplikovanější strukturou daleko i k přímočarému hitu. To ale nic nemění na faktu, že se jedná o vynikající kousek. Unášivá basa, hypnotický klávesový motiv, pevné bicí, pomalu se rozvíjející děj. V druhé části se začnou přidávat kytary a song rozehrají do více rockových poloh a v tom nejlepším, když i lehce noiseová sóla začínají zabírat, šmytec a je konec. To druhá „Act Like Your Title“ je přesným opakem. Jednoduchá a přímočará pohodovka v nejlepším možném devadesátkovém kabátě. S lehce rozcuchanou rytmikou přichází „Another Second Chance“, hravý song, ve kterém si můžeme naplno vychutnat i skvělé vokální harmonie. Slušný moderní grunge reprezentuje „Pretending“, povinnou baladu si pak odklikneme v podobě „Number One Fan“. Kde vidím potenciál do let příštích jsou songy jako „One Milion“ nebo „Crazy“. Nejsou vysloveně špatné, ale chybí jim údernější melodické linky a silnější tah na branku. Po silném otvíráku album nabídne ještě silnější závěr. Dva poslední kousky řadím kvalitativně nejvýš. Dravá „Wide Awake“ je jasný hit. Skvělý špinavý riff, bicí jak z „Nevermind“ a k tomu nekomplikovaná melodická linka, která si nás získá na první dobrou. Závěrečná titulní „R Is For Rocket“ pak míří více do alternativně rockových vod. Střední tempo skladbu hezky rozehraje, neškodný refrén nás ukonejší. Vypadá to na pohodový závěr desky. Když se ale zaměříme na basu, tak její bublání má v sobě něco neklidného. Něco, co už po druhém refrénu postupně vyplave na povrch. Více jak tříminutová instrumentální mezihra ve stylu SONIC YOUTH z jejich grungeového období je fenomenální. Basa nás totálně hypnotizuje, bicí nás drží v úzkých mantinelech a kytary to do nás perou postupně noiseově, i rockově, i grungeově. A pak si ještě kapela přiloží velké finále, kde se kytary rozmáchnou ve velkém záběru, v duchu tradic klasického rocku.

Povedený debut, naznačující budoucí potenciál. Už jen když ho srovnáme s prvním EP, je vidět, kam se kapela za pouhé dva roky dokázala posunout. Bez cizí pomoci, jen vlastní prací a talentem. Škoda jen, že zatím neplánuje vystoupit u nás v ČR. V této fázi by byla ideální doba na menší klubový koncert.

21.01.2026	Diskuse (4)	Tomáš