ROCK FOR PEOPLE 2026 - Letiště Hradec Králové, 14.června 2026 - neděle

Neděle byla hlavním důvodem, proč jsem si loni okamžitě po oznámení line-upu pořídil na Rock for People lupen. Loňský koncert IRON MAIDEN během současné Run For Your Lives Tour byl skvělý a já si chtěl tuhle show ještě minimálně jednou užít. Předpokládal jsem, že budu muset vyrazit někam za hranice, ale štěstí se na Česko usmálo i druhý rok za sebou. Neděli navíc organizátoři vyšperkovali supportem v podobě dalších zástupců klasického metalu. Nebylo o čem přemýšlet.

Počasí nám přálo. Teplo a slunečno, ale ne vedro, pravidelný příjemný stín z mraků. Ideální pro festival. Cesta vlakem z Prahy proběhla podle plánu, festivalový bus jezdil spolehlivě a po krátké procházce už stojím před největším pódiem, kam se chystají nastoupit legendární QUEENSRŸCHE. Tedy kapela, které jsem nikdy nepřišel na chuť. Ani v období jejich největší slávy, ani v dalších letech poté. Čas od času jsem protáčel nejslavnější desku „Operation Mindcrime“, ale nic to se mnou nedělá. Naživo jsem je viděl v Hradci poprvé a jen jsem si potvrdil, že to opakovat nemusím. Věřím, že to spoustu lidí baví, ale já tam slyším jen průměr. Navíc mě hned uzemnil i velmi hlasitý a řezavý zvuk, který zvukař vůbec neodhadnul. Naštěstí s sebou měla kamarádka Zuzka další sadu špuntů navíc, jinak bych musel asi plac opustit. Ani jinak mě tento svět antiutopiální digitální oprese laděné do vizuálního hávu rozpadlých gotických katedrál nijak neohromil. Kýč jak hrom, intelektuálně i vizuálně. Uznávám, že frontman Todd La Torre zpívat umí a jeho ječák je skutečně impresivní. Není to ale typ zpěvu, který by ve mne zanechával libé pocity. Navíc se v tomto případě společně s pronikavými kytarami kvůli přeřvanému zvuku zařezával až do masa.

Držíme ale poctivě vartu až do konce a pak se po krátké zdravici s Mauglím a jeho kamarádem Martinem jdeme uklidnit na jedno z vedlejších malých pódií, kde vystupují THE LILACS z Wiganu v severozápadní Anglii. Příjemná chytlavá jednoduchá britská tříakordovka dává naším uším kýženou porci auditivního oddechu. Kdo máte rád tenhle typ hudby, doporučuju. Po chvíli klidu ale zas na nějaký čas do hluku. SLEEP THEORY z Memphisu hrají takový ten metalcore, kdy do vás chvíli buší neuvěřitelný řev, aby ho hned prostřídaly sladké zpívánky jak od nějaké sladkobolné popiny. Metalcore nebude, až na výjimky (ICE NINE KILLS!), nikdy žánr pro mě a opět se mi dere na jazyk slovo „kýč“. Američané nápady mají, není to blbé a ve stanu se lidé asi celkem baví. Je to ale taková vyumělkovaná teenagerská hudba, aby se i ti co mají rádi pop mohli na chvíli cítit drsně. Ještě hůř snáším LOATHE na druhé největší stagei. Jakýsi metalcore kombinovaný se shoegaze, kde se zpěvák věnuje pouze screamo zpěvu (tedy prostě furt jen řve). Rychle pryč…

Sakra. Budu vypadat jako zapšklý morous, ale ani další vystupující jsem si moc neužil. Tentokrát jsem ale netrpěl nesnesitelným hlukovým útokem, a tak jsem vydržel déle. ALTER BRIDGE jsou kapela Mylese Kennedyho, známého ze spolupráce se Slashem. Takže o důvod víc, abych jim dal šanci. Poctivě jsem je i před festivalem proháněl ušima. Do chlapců pražilo západní slunce, na pódiu muselo být neskutečné vedro, ale i tak odváděli profesionální výkon. Myles s image ošlehaného romantika s pochroumaným srdcem opěvoval příjemným zastřeným hlasem všechny možné stíny lásky. Výsledek? Pár věcí dobrých, jinak sladkobolný rozplizlý… ehm kýč. Zatímco GOTTHARD žeru, tady to nějak nedrží. Asi by stačilo, kdyby skládali lepší skladby. Když je tam nápad, jsou pak i ten patos a ty rozervané pohledy víc uvěřitelné.

Solidní míru spokojenosti tak přinesli až podvečerní SAXON. Dvojka klasické vlny britského metalu osmdesátých let je pořád v neuvěřitelné formě, což je obdivuhodné zejména v případě Biffa Byforda. Bez něj by to nefungovalo. Podobně jako Dickinson je na tom Biff hlasově stále bezvadně a nezaostává za výkony klasického období. Ve svém tradičním černém pseudovojenském kabátě jako skutečný maršál dirigoval svou kapelu i lidi pod pódiem. Tam stovky džínových bund s nášivkami prokazovaly, že do Hradce dorazila tradiční česká heavymetalová fanouškovská skvadra, která Saxóny využila jako neoficiální předkapelu hlavních hvězd dne. Bylo to i trochu škoda. IRON MAIDEN vystupovali krátce po svých britských souputnících, a tak řada návštěvníků vyklidila pozice s předstihem, aby zaujala co nejlepší místo na druhém konci areálu. Včetně mě… SAXON jako obvykle vybírali zejména z klasických desek osmdesátých let a z loňské noviny, ale dostalo se i na některé pozdější zástupce z počátku devadesátek nebo i alba „Sacrifice“ z roku 2013. Mně osobně potěšila „Dogs of War“ z velmi silného stejnojmenného alba (1995), které by klidně sneslo vícero koncertních zástupců. Dost dobrý koncert.

Následující vystoupení IRON MAIDEN bylo vrcholem nejen hradeckého festivalu, ale pro mou maličkost i celého letošního koncertního klání. Loňské vystoupení železné panny v Letňanech v rámci stále probíhajícího turné považuju za jejich vůbec nejlepší koncert, který jsem zažil (bylo jich sedm) a letošek se mu vyrovnal. Skvělý setlist, profesionální výkony všech, dokonalý Bruce, výborná show a úžasné projekce na velkou obrazovku za pódiem. Samozřejmě bych si jako letitý fanoušek v ideálním světě představoval ještě trochu ambicióznější seznam písní, který by obsahoval vícero skrytých klenotů. S tím jsem se ale smířil už loni. Na druhou stranu, když člověk pozoruje to nadšení lidu při „Run to the Hills“ nebo „The Trooper“, tak prostě chápe, proč tyhle songy Ajroni hrajou. Setlist „Run for Your Lives“ je tak svým způsobem geniální. Dostatek méně hraných věcí, které přinášejí blaho dlouholetým fandům. A zároveň nálož těch klasik, které znají i méně důkladní zájemci. Touto taktikou dvojitého zásahu dokáže kapela zaplňovat opakovaně placy s kapacitou desítek tisíc diváků. Letos jich bylo na vyprodaném Rock For People čtyřicet tisíc. Loni ve vyprodaných Letňanech ještě o dvacet tisíc víc.

V setlistu se až na jednu drobnou změnu oproti loňsku nic nezměnilo. Místo „Clairvoyant“ zařadili pánové stejně starou „Infinite Dreams“, která nebyla hrána od roku 1988. Jinak se jelo úplně stejně. Rozpařili nás méně hrané klasiky z di´annovských let „Murders in a Rue Morgue“, „Wrathchild“, „Killers“ a božsky provedená „Phantom of the Opera“. Následovala střední část s několika dlouhými progresivními a opět spíše vzácnějšími kusy jako zmíněná „Infinite Dreams“, pak „Rime of the Ancient Mariner“ a „Seventh Son of a Seventh Son“. Dvě poslední považuju za vrcholy celého koncertu. Výborné animace tu doplňovaly skvělý výkon soustředěné kapely a tyhle epické nikam nespěchající kusy pak měly dostatek času vytvořit pod hradeckým nebem hypnotickou magickou atmosféru. Jako kdybychom se skutečně proháněli na plachetnici v arktických mořích nebo na americkém západě v devatenáctém století. Mezitím nám Britové coby mezichody servírovali nejrůznější hitovky, aby se bavilo celé diváctvo. Hlavní nálož všech těch nejznámějších věcí přišla ale logicky na konci sedmnáctipísňového setu, kdy se lidé dočkali všech těch známých klasik. Grandiózní finále obstarala Smithova hymna životního optimismu „Wasted Years“, která tuhle roli plnila i na předchozím turné. Maximální spokojenost z maximálně vydařeného koncertu. Už aby tu byli zase…