ROCK FOR PEOPLE 2026 - Letiště Hradec Králové, 10.června 2026 - středa

IRON MAIDEN, MEGADETH, SAXON, QUEENSRŸCHE, WITHIN TEMPTATION, TRIVIUM, LIMP BIZKIT, BRING ME THE HORIZON, A DAY TO REMEMBER, BABYMETAL, BLOOD INCANTATION, GAEREA, MALEVOLENCE. Ne to není soupiska letošního Masters of Rock, ale rozhodně by ji mohli Mástři závidět. Rock for People, náš největší rockový festival, se stává čím dál tím víc metalovým. Jednak tu narazíme na staré žánrové klasiky, jednak vykračuje k metalcoru a podobným směrům zaměřeným spíš na mladší ročníky. Jezdí se sem na metal podívat i moje kamarádky, které o jiné metalové subžánry ani nezavadí. Chtěl jsem původně dát letos tři dny, nakonec jsem to smrsknul na dva. Neděle a IRON MAIDEN byla nutnost a našlapaná byla i středa. Nakonec jsem vzdal sobotu. WITHIN TEMPTATION zařadili až na půlnoc a ostatní věci toho dne mě po letmém poslechu nenalákaly, včetně hlavní hvězdy HALSEY, jejíž pop mi přijde slizký a nenápaditý. Zatímco Nizozemci startovali v sobotu nepochopitelně pozdě, MEGADETH ve středu zas příliš brzy. Jsou ELECTRIC CALLBOY nebo THE PRETTY RECKLESS takové hvězdy, že Mustaine a spol. musí jít na pódium už v 16:40? A proč hrajou jen hodinu a čtvrt? Otázky, na které jsem samozřejmě nikdy nedostal odpověď. 😊

První polovina června byla v Česku poměrně chladná a deštivá, což je pro festivaly příjemnější než třeskuté vedro. I první den hradeckého klání přinesl hodně vody už během dopoledne. Raději jsme vyrazili s dostatečným časovým předstihem, abychom se nezasekli na dálnici a zlého Davea vůbec stihli. Doprava nám přála, ale jak je naopak v posledních letech zvykem, narazili jsme do zdi na bráně kvůli problémům s lístky. Je to už takový smutný kolorit tohoto festivalu, že trhači pokyvují hlavami, pak zavolají manažera, ten také pokyvuje hlavou a stejně se nic nevyřeší. Tentokrát byl problém v tom, že jednomu z nás odpípli i lístek na neděli, aniž by nám dali pásku. Jinými slovy jeden lístek na vyprodané IRON MAIDEN byl v čudu. Po dvaceti minutách krčení rameny a volání nejrůznějších lidí, kteří také krčili rameny a soustrastně koukali, nám doporučili, ať zavoláme na reklamace. Nebudu vás dál tou telenovelou nudit. K veselejším věcem.

MEGADETH jsme naštěstí stihli a během příjemného deštíčku se kochali prvotřídním thrashem. Někdo vznesl dotaz, zda si MegaDave svou dlouhou zrzavou kštici barví, nebo ne. Kdo ví? Na hlavě ani stopa po šedinách, ale přibývající léta jsou hodně znát na jeho hlasu, který dostal hodně zabrat radio a chemoterapií v roce 2019 při léčbě rakoviny hrtanu. Dnes to vypadá, že musí Dave Mustaine vynaložit neuvěřitelnou sílu, aby ze sebe ty vybledlé a zkřehlé tóny vůbec vytlačil. V kňouravých a kvílivých pasážích zní celkem solidně, průser to je v částech, kde má vzniknout nějaká melodie. Občas si Dave prostě jen broukal něco pro sebe. Nikdy nebyl skvělý zpěvák, což sám i upřímně přiznával. Hudba MEGADETH ale nestojí na hlasové ekvilibristice, a možná proto slabá forma jeho hlasu dnes tolik nevadí. V ruce to má zlý muž thrashe pořád. Ve skvělé formě je i zbylá trojice, tedy Dirk Verbeuren za bicími, James LoMenzo třímající basu a tepec sólových strun Teemu Mäntysaari. Já třeba vůbec nepotřebuju, aby se do téhle kapely vracel kdokoliv z dřívějších členů, což je dlouholetým oblíbeným motivem internetových diskusí. MEGADETH v současné sestavě skvěle šlapou, kluci si umyli vlasy a pěkně jimi máchali, a hlavně Verbeuren je i neuvěřitelné zvíře – hudebně i máchavostí rukama nohama. Dlouhodobě mě sice štvou uniformním setlistem, což se pak dvojnásob projevuje, když v posledních letech hlavně předskakují jiným. Obvykle se totiž kromě stokrát obehraných věcí na moc dalšího nedostane. Koncert v Hradci pro mě tak byl asi nejlepším, které jsem v posledních letech u nich zažil a dostalo se i na skladby, které jsem nikdy/dlouho neslyšel. „Take No Prisoners“ měla obrovskou energii, stejně jako „Mechanix“, moje oblíbená „Countdown to Extinction“ sice trpěla Daveovým nezpěvem, ale konečně jsem si ji mohl alespoň naživo odškrtnout. Novou desku považuju z trojlístku posledních alb za tu nejslabší, ale otvírák koncertu „Tipping Point“ nebo „Let There Be Shred“ jsou povedené věci studiově i naživo. Každopádně doufám, že se v Česku v rámci rozlučkového turné objeví i na plnohodnotném vystoupení s pořádným a i dále obměněným setem.

Středa nás zajímali ještě GORILLAZ, kteří začínali o půl desáté, takže bylo od šesti hodně času na brouzdání. Poslechli jsme si kus toho a kus onoho. THE PRETTY RECKLESS jsem viděl už dvakrát před AC/DC. Newyorčané pod taktovkou kroutící se leopardí kočky Taylor Momsen předvádejí špinavý americký rock n´roll divočejšího střihu, který má nápad i švih, i když to není nic světoborného. Jako odpočinková kulisa pro sobotní večer v Hradci Králové ale fajn. Chvíli koukáme a přemýšlíme, kolik z té desetitisicovky lidí se snaží jen zabít čas a kolik jsou alespoň trochu fandové. I díky zmíněným problémům s lístky jsem bohužel úplně prošvihnul německou rockovou skoro-legendu H-BLOCKX, která letos vydala po čtrnácti letech další desku. Stejně tak jsem dorazil na druhé straně areálu jen na poslední tóny coloradských TX2. Elektro rock lomený hip hopem vychází z EMINEMA a vychází z něj dobře. Nápady, melodie, dobré rytmy. Člověk by tu bez problémů půl hodinku vydržel. Ale o tomhle tenhle festival je. Sedm pódií, na kterých se tu toho děje tolik, že člověk může jen tak brouzdat a samplovat jednotlivé kapely a žánry. Nedá se stihnout všechno. Úplně jiný způsob festivalové zkušenosti než třeba na nedávném Metalfestu s jedním pódiem.

O poznání horší než všechno zmíněné, jsou diskoprďolové dederáckého střihu ELECTRIC CALLBOY alias jedny z hlavních hvězd dne. Rádobyvtipní němečtí týpci mísící metalcore a elektroniku svými móresy potvrzují stokrát obehranou pravdu o německém humoru – prostě není vtipný. Chvíli koukám na třeštící publikum za doprovodu hudby, vedle které jsou Kroky Františka Janečka symfoniemi od Beethovena. Abych si zachoval duševní zdraví, snažím se prodrat natřískaným davem pryč. Jakýsi chlapík, kterému na dvě sekundy zacloním výhled na jeho oblíbené bambuly, procedí, ať jdu do prdele. Jsem sice veselý a milý člověk, ale tohle si samozřejmě nemůžu nechat líbit, zvláště od člověka, který zjevně nemá hudební vkus…

Další zastávkou je menší stage pod stanem (podle mě stejný, jaký bývá na Basínu), kde dali šanci Američankám DIE SPITZ. Čtveřice divokých Texasanek má za sebou jednu desku grunge/punk rocku střihnutého sedmdesátkami. Dobře se na ně kouká a jejich energie a zápal jsou povzbuzující, ale nic zásadního to není. Pokračujeme dál. Byl jsem dost zvědavý na australského rappera GENESIS OWUSU. Rap moc nejedu, ale tenhle je svižný a nápaditý. Nevychází z amerického hip hopu, ale má africké podhoubí. Kofi Owusu-Ansah je totiž původem Ghaňan. Jeho debut „Smiling With No Teeth“ (Bezzubý úsměv) vychází ze zkušeností černošského imigranta v majoritně bílé společnosti. Nedokážu posoudit, jak moc je to textově na jižním kontinentu relevantní, ale dostal tam nějaké hudební ceny, tak asi jo. V Hradci předvedl vynikající vystoupení plné barevné a melodické muziky. Samply jen s bubeníkem a zpěvem není úplně moje volba, ale bylo to živé a zábavné. Rap, zpěv, world music. A pro frontmana také extrémně náročné, jelikož když jste na pódiu prakticky sám, tak si ani na chvíli neodpočinete. Musíte pořád bavit. To tomuhle týpkovii zjevně nedělá potíž. S výbavou špičkového atleta byla jeho performance jeden velký pohyb. Pusťte si třeba „Stampede“.

GORILLAZ. Původně bokovka zpěváka BLUR je dnes aktivnější než někdejší hlavní projekt. Nikdy jsem je naživo neviděl ani se jim nevěnoval. Jen někdy na začátku nultých let jsem slyšel jejich první věci a pak sem tam zaznamenal nějaký hit. I tak jsem byl nostalgicky zvědav na „kapelu“, ke které nás s bráchou kdysi dostalo to, že se jejich první žebříčkový zásek jmenoval „Clint Eastwood“. Hlavní středeční hvězda ukázala, že kdo umí, ten umí… Takhle má vypadat moderní pop – chytlavý, zpěvný, ale zároveň zajímavý a neotřelý. Obohacený elektronikou, která funguje jako jeden z hybných momentů hudby, ale nepřehání se to s ní.

S letošní úspěšnou deskou „The Mountain“ se gorily posunuli víc směrem do world music, specificky k indické tradiční muzice, což bylo patrné i na pódiu, kde se to indickými hudebníky jen hemžilo. Z novinky jsme slyšeli hned osm věcí, ale kdybych si to nepřečetl, tak bych to nepoznal, protože zcela přirozeně zapadly mezi starší kusy. Damon Albarn byl něčím zfetovaný nebo nacamraný, což mu v kombinaci s jeho maskáči a předními vyraženými zuby dodávalo image bezdomovce, který se náhodou připletl na pódiu. Na jeho výkonu to znát nebylo, vypadal naopak extrémně v pohodě a sympaticky. Usmíval se, něco žvatlal mezi písničkami a chválil publikum. Přehlídka jeho nástrojů vypadala, jako kdyby vymetl svůj někdejší dětský pokojíček a vytáhnul, co tam našel. Kytara – kus dřeva podobný tomu, na který jsem začínal kdysi já. Obouchaná melodica – tu občas vytáhnul, když se už na pódiu asi nudil. Jestli někdo působí jako antihvězda, pak je to právě on. Doprovodná kapelu tvořilo asi patnáct špičkových muzikantů, kteří zpívají hrají na všechno možné, plus spousta dalších hostů, když každou chvíli na jeviště naběhl nějaký cizí člověk a začal nás hecovat. Svou velikostí to sice působilo jako cirkus, ale takový, který držel tvar i dramaturgii. Výborný koncert, kdy jsem si užíval každou píseň, ať už jsem ji znal nebo ne. Kdybych měl vybrat jednu, kdy se mi nohy roztancovaly nejvíc, bylo by to „Stylo“ z roku 2010.