RISE AGAINST - Ricochet
Přes 25 let na scéně, 10. řadové album! Už to samo o sobě je slušný výkon. Melodický hardcore RISE AGAINST je od začátků kapely silně propojen i s hnutím „straight edge“, enviromentálními tématy nebo s ochranou zvířat. Svojí muziku brali vždy smrtelně vážně, ale přesto jí dokázali zabalit do velice přístupné a melodické formy. Samozřejmě i pánové oslavují každý rok další a další narozeniny, takže divokost a rychlost ranné tvorby se časem zpomaluje a lehce se obrušují hrany, ale pořád zůstávají respekt budící kapelou.
Čtveřice z Chicaga se pro letošní novinku rozhodla možná ne radikálně, ale docela výrazně změnit svůj zvuk. Na minulých albech rozvíjela svůj typický styl, kombinující melodičnost s rychlými a ostrými kytarovými party, vycházející z punkrockových a hardcorových tradic. Od alba k albu jejich zvuk mohutněl a zároveň se technicky cizeloval a přibližoval k alternativněji laděnému kytarovému mainstreamu. To se odrazilo i na v rámci žánrových možností slušném komerčním úspěchu. Zároveň kapela celou dobu dokázala udržet vysokou kvalitativní laťku a konzistenci. Jinými slovy nikdy nenahrála špatný album. Přesně v tomto duchu ověřené hudební jistoty jsem se těšil na jejich novinku. A musím přiznat, chvíli mi trvalo zkousnout novou polohu kapely.
Zatím každý album jsem pobral na první dobrou a postupnými poslechy se na nich vykrystalizovaly jasné hitovky a vedle nich silná „pracující třída“ songů, které nikdy nebudou singlovky, možná se nedostanou ani do živých playlistů, ale rozhodně mají svoje kvality a nejsou jen lacinou výplní. Aktuální deska je z tohoto pohledu komplikovanější. Možná je to absencí vyslovených jednoznačných hitů, které by vytvořily základní kostru a provedly nás kolekcí. Dalším faktorem je ubrání plynu. Na každém albu kapela i v minulosti měla pár pomalejších songů, řekněme těch ve středním tempu, a nebála se ani poctivých balad, ale teď je v tomto vyznění většina skladeb. Což samo o sobě nemusí být nic špatného, ve finále je to i pochopitelné. A další věc, která je jinak, je samotný zvuk. Je výrazně zemitější a hutnější, bližší modernímu alternativnímu hard rocku. V některých pasážích se pak otírá i o grungeové a indie rockové odstíny nebo dokonce stadium rock. Kdo by s kapelou začínal právě tímto albem, asi by těžko tipoval, že jsou to typičtí zástupci melodického hardcoru. Byl to ale cílený krok. Po tolika letech a albech je přirozené, že další várka nových songů bude mít tendenci znít jako ty ostatní v minulosti. DNA, rukopis, styl práce, můžeme to nazvat jakkoliv, ale potýkají se s tím všichni. A RISE AGAINST se z toho chtěli vymanit, dát songům jasně rozpoznatelnou tvář, která by je identifikovala právě jen s tímto albem a žádným jiným z jejich rozsáhlého katalogu. Prostředkem k tomu byla volba producenta. Zariskovali a zvolili Catherine Marks. Risk v případě australské rodačky nebyl v jejích kvalitách, vždyť už pracovala se jmény jako HOWLING BELLS, MANCHESTER ORCHESTRA, THE KILLERS nebo FOALS, za album pro BOYGENIUS má dokonce doma i sošku Grammy. Ten risk byl v tom, že tvorbu RISE AGAINST prakticky vůbec neznala. Risk je zisk, a v tomto případě nezatížený a čerstvý pohled na kapelu zafungoval. O finální mix se pak postaralo další eso Alan Moulder. Ano, jde o technicky slušnou desku, která je studiově poctivě ošetřené, prakticky bez alternativní špíny nebo lo-fi pasáží.
Po prvotním ošálení uší „novým“ zvukem jsem ale postupně začal objevovat staré dobré RISE AGAINST. No dobrá, možná ty melodie nejsou tak výrazné jako na starších deskách, ale několik skutečně povedených se přece jen najde. Stejně tak nasazení a prožití jednotlivých skladeb je pořád stoprocentní. Hlas a zpěv Tima Mcllratha i teď zní maximálně upřímně, zapáleně a uvěřitelně. Skutečně stále věří v to, co zpívá, nevzdává snahu udělat svět lepším. Ano, ubralo se na tempu, ale je to vyvážené vyzrálým chlapským přístupem. Přece jen polovina kvarteta už jsou padesátníci, a druhá půlka se k této metě taky přibližuje. A protože už mají něco za sebou a jejich pozice na scéně je nezpochybnitelná, můžou si dovolit i jemné úkroky stranou. Klavír, nebo i vkusná elektronika, dávkované citlivě a uváženě, jsou malé nuance, které materiálu dodávají na pestrosti a zajímavosti. Můžeme říct, že ho svým způsobem i modernizují. Materiál je ve finále i docela pestrý, možná dokonce stylově je to nejvíc diverzifikovaná deska kapely.
Otvírák „NOD“ představuje typickou melodickou konstrukci RISE AGAINST, která s oblibou kombinuje pomalejší sloku s nakopávacím refrénem. Tentokrát je to ale vše dospělejší a uváženější, ne tak divoké jako na albech před dvaceti lety samozřejmě. Posmutnělá titulní „Ricochet“ míří jasně k alternativnímu rocku, dokonce tam zaslechneme vsuvky s elektronikou ve stylu třeba zmiňovaných FOALS. Povedená je i emotivní „Us Against The World“, opět spíše rockovější song, který stojí na skutečně procítěném refrénu. Zajímavým úkrokem k temnějším indie rocku je pak „Black Crown“. Píseň napsali společně s Andy Hullem, zpěvákem MANCHESTER ORCHESTRA. Obě kapely jsou pod stejným vydavatelstvím a vzájemně se uznávají. Nakonec si s Andym v songu vystřihli i duet, jeho výrazný a specifický projev se do potemnělé skladby perfektně hodí. Skvěle natlakovaná je pak „Forty Days“, kde kytary jedou skutečně pořádný drive.
„Ricochet“ není sice nejsilnějším albem RISE AGAINST, ale pořád je to velice slušný kousek, který má své kvality. Potřebuje více času na strávení než starší desky, ale zároveň dokazuje, že kapela umí stárnout s grácií. Obrovskou devízou je upřímnost. Kapela věří v to, o čem zpívá, žije tím a to je z celé desky cítit.
| 09.09.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
