RATBOYS - Singin´ To An Empty Chair
Tak nějak jsem tušil, že RATBOYS ještě nevyužili svůj potenciál. S každým albem se sice postupně zlepšovali, ale až letošní novinka „Singin´To An Empty Chair“ naplno odhalila, jak dobrá kapela to vlastně je. I když má deska své mušky, celkově je to výborný indie-rockový kousek, který navrch přidává jeden element, který snad nikde mimo Ameriky nefunguje. Propojení s alternativním country. Ano, čtete správně. Samozřejmě to není žádná muzika ve stylu českých trampských songů k táborákům, ani hardcore (v dobrém slova smyslu) country Michala Tučného. Není to podobné ani modernímu trampskému folkrocku JELENA nebo anglických MUMFORD AND SONS. Je to tak specificky americká záležitost, že to zřejmě může fungovat, a přitom znít normálně a přirozeně, skutečně jen tam a nikde jinde. A přitom většina kapel co tohle provozuje ani není z jihu, kde tenhle typ muziky je přirozeně doma.
Podobně jsou na tom RATBOYS. Pochází z třetího největšího města ve Státech, z Chicaga, ale jejich muzika zní rurálně. Evokuje venkovskou pohodu a možná i trochu anti-civilizační nevinnosti. Kvarteto vedenou zpěvačkou a kytaristkou Julii Steiner se přitom nevymyká z velkoměstských standardů zrodu kapel. Dali se dohromady v průběhu studií, pak přes pár singlů a EP dospěli k prvním deskách u nezávislého labelu. Před aktuální deskou, která je šestou v pořadí, se posunuli k většímu labelu New West. „Singin´ To An Empty Chair“ je pro kapelu zlomovým albem hned z několika důvodů. Zvukově kapela jasně vykročila k mainstreamu, samozřejmě k tomu alternativnímu. Špičková kvalita, patřičně vyčištěný a jasný, ale pořád velmi živý a přítomný sound. Zároveň popustili uzdu svým inspiracím. Stylové odbočky a přísady, na předchozích deskách přítomné spíše jen v nejasných náznacích, zde naplno prokoukly. Kapela dospěla, je sebejistá a ve výborné formě. Hodně naznačovala už předchozí deska „The Window“ (2023), která byla taky vynikající. Letos se jim pak povedlo udělat ještě další krok správným směrem. Stylově mi evokují THE LEMONHEADS, kteří podobně kombinovali indie rock s jižanskými elementy už před třiceti lety, ale mají v sobě i hravost DINOSAUR JR., včetně záliby v kytarových sólech. A pak je zde i určitá starosvětská poctivost, ozvěny klasického country rocku EAGLES nebo CREEDANCE CLEARWATER REVIVAL.
Stylový otvírák „Open Up“ ukazuje všechny nové atributy, které nás na albu čekají a neminou. Plnotučný zvuk, „Creedensovské“ cvrlikající kytary, mohutné bicí, éterický hlas Julie Steiner a zejména parádní songwriting. Ten se už necítí být povinen držet se rigidně hranic nezávislé scény a roztahuje křídla všemi směry. K mohutnosti hard rocku, popovému pozlátku a jasně mainstreamovému zvuku, který je nadýchaný, vycizelovaný a dokonalý ve všech aspektech. Song samotný pak byl snad skládán už se záměrem otvírat album, protože to dělá absolutně perfektně. Žádný bezhlavý start, právě naopak. Postupné budování atmosféry, náznaky dějů budoucích, trochu tajemnosti. Nenuceně nás zve na výpravu, která bude dobrodružná a krásná zároveň. Kytarová práce v následující „Know You Then“ pak už jen definitivně potvrzuje, že kapela se rozhodla jít směrem klasického rocku v moderním provedení a ideologickém balení indie rocku. Zní to sice jako absurdní kombinace plná protimluvů, ale světe div se, funguje to výborně. Tempo se trochu více rozjede v dalším skvělém songu „Light Night Mountains At All“, jehož vibe nemá daleko k PEARL JAM. Zároveň se tady ale projeví ty mušky zmiňované v úvodu. V několika skladbách, zřejmě v rámci experimentování, se kapela rozhodla protáhnout svůj standardní 3-4 minutový písničkový interval. Bohužel ty extra dvě minuty jsou nevyužitým potenciálem. Neinvenční opakování základního motivu nám má možná evokovat psychedelickou mezihru, ale nefunguje to. Akorát to zatěžuje jinak skvělý song zbytečným ocáskem, který nudí. Asi tuším, že kapela měla ambice vykročit mimo indie rockové dramaturgické teritorium, ale prostě šlápla vedle. Tohle vážně nemají zapotřebí, zbytečně to rozbíjí i jinak dobrou vyváženost alba. „Anywhere“ nás ale vrací do hry. Tohle je krásný příklad můstku mezi starší a novější tvorbou. Hravá, možná až lehce infantilní skladba, spojuje bezstarostnost indie scény s mohutnějším zvukem a ve finále je to vynikající hitovka. A pak kapela s neskutečnou lehkostí a absolutní přirozeností vyšvihne houpavý country rock „Penny In The Lake“. Julie, jejíž hlas už sám osobě svým zabarvením nemá daleko k typickým country divám, tady ještě trochu více vokálně zacílí jižním směrem a zní úplně jako mladá Dolly Parton.
Deska je plná vynikajících písniček, na vatu se zde nehraje. Styly se zde slévají jako přítoky do hlavní řeky, obohacují jí, někdy na chvíli zabarví více do jiného odstínu, ale nepůsobí to nijak rušivě. I z country rockové skladby se může znenadání vynořit indie rocková mezihra, nebo naopak hipstersky znějící song je najednou doplněn jižanským kontextem. V čem kapela vážně exceluje jsou méně přímočaré songy, jako třeba „What´s Right?“. Není to hitovka na první dobrou, ale je chytře vymyšlená, všechny zmiňované ingredience kombinuje uváženě, má zajímavou atmosféru, košatější strukturu a působí skutečně dospěle. „Burn It Down“ nás pak dovede až k otázkám, jestli je tohle ještě vůbec indie rock? Burácivé mezihry znějí jako zpomalená verze THE SMASHING PUMPKINS a parádně doplňují vyklidněný základ songu s krásnou melodickou linkou. Ze třech vysloveně dlouhých songů, i tento má totiž přes 7 minut, to jen tady dává smysl a opodstatnění. A to je druhá muška jinak výborné desky. Nastavovaná stopáž. Zkrátit o 10 minut a hned by to bylo plus 10% na hodnocení.
Jestli bude tohle směr, kterým se RATBOYS vydají i do budoucna, jsem pro všemi deseti a podepisuju v plném rozsahu. Vždy mě bavilo spojení nezávislé scény s kvalitním zvukem blížícím se mainstreamu (rockovému samozřejmě). Kapela se nebojí šáhnout jak do popových regálů, tak ani k různým historickým rockovým formám. A umí z této různorodosti vytvořit nový a svébytný konstrukt, který baví a zní svěže.
| 25.02.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
