QUEENS OF THE STONE AGE - Songs For The Deaf

100%

Když v létě roku 2002 dorazil na hudební televize nový klip QOTSA k písničce „No One Knows“, bylo to jako zjevení. Když pominu primární motiv, který je správně ulítlý, vizuálně atraktivní a perfektně vypointovaný, tak samotná skladba se do budoucna stane jedním z nejznámějších singlů kapely obecně. A plným právem! Je totiž geniální. A rozhodně velmi přispěla i k úspěchu celé desky, která pro kapelu konečně znamenala vytoužený a zasloužený komerční průlom. Jméno QOTSA se velice rychle začalo skloňovat ve všech pádech, jejich akcie rostly raketovým tempem. Najednou i moje okolí pochopilo, že ta kapela, co před dvěma lety nahrála „Rated R“, které jim pořád vnucuji, má skutečný potenciál a stojí za jejich pozornost.

Ač to tak možná nevypadá, „Songs For The Deaf“ je v podstatě koncepční album. Ale jak to u QOTSA bývá, nic není normální. Koncept je prostě pořádně ulítlý. Jedná se o soundtrack k cestě z centra Los Angeles do studia Joshua Tree hluboko v poušti. Josh Homme vycházel z vlastní zkušenosti. Při pravidelných cestách ve svém starém autě neměl přehrávač, jen rádio, takže se snažil naladit něco rozumného k poslechu. To ale nebylo vždy tak jednoduché a často musel poslouchat hodně divné stanice, které se ale postupně ztrácely z dosahu a nahrazovaly je nové. Tomu odpovídá pestrá směs písniček na desce, které jsou občasně předělené ještě i krátkými vstupy s mluveným slovem pochybných moderátorů. Vokálně se v jednotlivých písničkách prostřídali hned tři pěvci. Kromě Josh Hommeho i Nick Oliveri a pak ještě Mark Lanegan.

Nenechte se zmást ulítlým humorem a nadupaným tempem některých skladeb. Deska jako celek je hodně temným a bezútěšným počinem. Nosnými tématy jsou totiž drogy, závislost, vztahové krize a rozchody. V podobném duchu se neslo i samotné nahrávání. Za kapelou do studia opět chodila kvanta kamarádů, alkohol tekl proudem, drogy všech druhů byly taky rychloobrátkovým zbožím. Důležitým elementem ale byla základní čtveřice aktérů. V tomto kvartetu se v jednom specifickém okamžiku v dějinách a na specifickém místě ve vesmíru potkal talent, invence a cit pro skvělou muziku. Je to jedinečná sestava, která stvořila jedinečnou desku. Základní duo Josh Homme a Nick Oliveri už známe. Mark Lanegan se v mezičase stal taktéž právoplatným členem kapely. No a za bicí usedl jeden z nejlepších žijících bubeníků na světě, který si právě dával pauzu od své domovské kapely. Dave Grohl. Ten, jak sedne za bicí, stává se monstrem. A přesně takové monstrum QOTSA do těchto písniček potřebovala.

Nahrávalo se v Barefoot studiích v Hollywoodu a v The Site na venkově nedaleko San Francisca. O produkci se už tradičně staral Josh, tentokrát si k sobě ale vzal Erica Valentina, pro kterého „Songs For The Deaf“ představovaly první větší job a parádně mu nakoply kariéru. Eric je hračička, samouk a velice talentovaný hudebník/producent/zvukový inženýr. Nahrávalo se na analog a kapela se ve studiích do sytosti vyblbla při hledání zajímavých zvuků. Třeba bicí. Jednak se nahrávaly v malé klaustrofobické místnosti s vysokým stropem, která pomohla tento pocit přenést i do jejich vyznění. Působí skutečně extrémně sevřeným a koncentrovaným dojmem. Další specifikum bylo, že se separátně nahrály rytmičák a přechody a následně samostatně činely. Ačkoliv byl oříšek najít optimální způsob po technické stránce (opakuji, analog, žádné hrátky v počítači), tak díky osobě bubeníka se to nakonec povedlo na jedničku. Jak Eric vzpomínal, Dave Grohl hraje sice neskutečně tvrdě, ale zároveň taky neskutečně konzistentně. Téměř jako stroj. Jeden úder je jak druhý. Síla, úhel, intenzita, rytmus. A navíc má v sobě i spoustu invence a nebojí se být hodně aktivní.

Duo Josh/Nick jako hlavní autoři opět přišlo s náloží hypnotických robotických riffů, zajímavých basových linek, pestré stylově směsi a do toho všeho propašovalo i spoustu groovu. Jestli na předešlé „Rated R“ kapela testovala, kam až si může dovolit zajít, teď už si žádné hranice nevšímá a dělá si totálně co chce. Hned úvod je doslova brutální. Příběh se začíná odvíjet přesně jako film – nastupujeme do auta, zabouchneme dveře, klíčky do zapalování a ladíme rádio. Lo-fi robotický riff intra „You Think I Ain´t Worth A Dollar, But I Feel Like A Milliionaire“ náhle exploduje do plné síly a zpěv se střídá se screamo pasážemi. Je to tvrdé, je to temné, je to bezútěšné. A totálně cool! Zmiňovaná „No One Knows“ upustí páru a sází na hravý sekaný riff. Skočná, téměř taneční rytmika zní jako od nějaké české zábavové kapely na místním Posvícení. Idylka ale končí v mžiku vteřiny s refrénem, kde Josh naplno zabere se svojí kytarou, a hlavně vypustí monstrum, které sedí vzadu a trpělivě čeká na svůj čas. Grohl se z pouťové vzduchovky promění v šestihlavňový kulomet a likviduje vše, co mu přijde do cesty. A to bylo pořád jen zahřívací kolo. „First It Giveth“ je jednou z nejtvrdších skladeb desky. Divoký drive, masivní hutný zvuk, nekompromisní atmosféra. Kapela na odlehčení do songu zařadila hned několik krátkých předělů, kde z burácivých výšin sestoupí až k akustickým kytarám. Extrémně silný začátek alba, i když už budeme vlastně u položky číslo čtyři, doplňuje „A Song For The Dead“. Grohl si v bicím intru sice možná vzal trochu víc, než jen inspiraci ze songu BLACK FLAG „Split It In“, ale svým Bonhamovským důrazem tomu dodal specifickou auru. Laneganův draplavý hlas se výborně hodí k roztěkané rytmice a vláčné melodické konstrukci. Spousta vokálních harmonií v pozadí vytváří poctivou psycho atmosféru. Do toho podivná sóla, soft-noiseové vsuvky, stop-start záseky, no prostě totální úlet. Necelých šest minut psychopatického šílenství.

QOTSA ale dál sypou jeden skvělý song za druhým. Psychedelií šmrncnutý „The Sky Is Falling“ přináší krásně zasněné pasáže, krátký desert hardcore punk „Six Shooter“ je typický produkt Nicka, a pak další Laneganův kousek „Hangin´ Tree“, který boduje kontrastem mezi vláčným zpěvem a nervózní rytmikou. Když si odmyslíme špinavou a tvrdou muziku, samotné melodie mají výrazně popové tendence. Kapela se toho vůbec nebojí a razí linii, že songy musí být zpěvné a zapamatovatelné. Třeba jako další singl a jasný hit „Go With The Flow“ s legendárním animovaným klipem. Tady se naplno zhmotňuje Joshova představa perfektního rockové songu, na který se dá tančit, a přitom nemusíme mít žádné morální výčitky. Výborná je i odlehčenější popina „Gonna Leave You“, která se nese na vlně šedesátkové estetiky posazené do špinavého stoner kontextu.

V závěrečné třetině sice opouštíme hitové ambice, ale žádné kompromisy ohledně kvality se ani zde nekonají. Poctivý stoner „Do It Again“, houpavá psychedelie „God Is In The Radio“ nebo i ulítlý oldschool surf/garage rock „Another Love Song“ jsou všechno zajímavé kousky. Tížívá temnota nás pak pohltí v titulní „Songs For The Deaf“. Nebyli by to ale QOTSA, kdyby tu bezútěšnou atmosféru neodlehčovali z času na čas popově laděnými vsuvkami. A překvapení na závěr? Křehká akustická balada „Mosquito Song“, stylově uzavírající toto opus magnum, které je u mě zřejmě i nejlepší deskou roku 2002.

„Songs For The Deaf“ považuji za vrchol tvorby QOTSA. Jedinečný kousek, kde všechny díly skládačky dokonale zapadly na své místo. Pravý rock´n´roll bez kompromisů. Divoký, nespoutaný, úderný. 14 kousků a 55 minut hrací doby může na první pohled vypadat jako moc, ale všechno zde má svoje místo, nic nechybí, nic nepřebývá. 2,5 milionu prodaných nosičů, dvě nominace na Grammy a pevné ukotvení kapely v nejvyšší rockové lize, to vše si kapela plně zasloužila.

14.11.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz