QUEENS OF THE STONE AGE - Rated R

80%

„Whatever you do, don´t tell anyone“ (cokoliv děláš, nikomu o tom neříkej) na mě provolávala mě tehdy neznámá skupina v létě roku 2000 při mém pobytu v Americe. Ale já naopak chtěl říct komukoliv na potkání, že je to skvělý song, a určitě to bude skvělá kapela! Tak mě ta skladba fascinovala, že jsem si za nekřesťanské peníze (kurz dolaru byl onehdy ještě trochu jiný) musel koupit i CD. Tak jsme se seznámili s QUEENS OF THE STONE AGE. Ačkoliv jejich druhá deska „Rated R“ je možná ve stínu následující průlomové „Songs For the Deaf“, pořád je zde několik songů, které patří do zlatého fondu kapelní tvorby.

Když byla první eponymní deska QOTSA jejich vykročením ze stínu KYUSS a stvořením vlastního stylového rámce, při druhém albu působí už kapela výrazně odvážnějším dojmem. Minulost jako by nechávala za sebou a neohroženě se vydává směrem k novým hudebním obzorům. Je to cítit ve všech oblastech – dramaturgii, zvuku, aranžích, a i v melodice. Na desce zazní saxofon, lesní roh, klávesy, různé perkuse. Josh Homme o pár let později v jednom rozhovoru přiznal, že „Rated R“ bylo zamýšleno jako test fanoušků, co ještě snesou. Kam až jsou ochotni kapelu následovat. Jestli jen nostalgicky žijí v „Kyuss minulosti“, nebo už akceptovali QOTSA jako evolučně nový druh, který převzal vládu nad pouští.

Co je evidentní na první poslech, je citelně pestřejší hudební náplň. Kapela se stylově ještě výrazněji rozkročila, nebojí se experimentovat, a dokonce sem tam probliknou i artové tendence. Celé nahrávání jelo nekompromisně ve stylu „sex, drogy a rock´n´roll“. Tyto elementy byly vždy důležité nejen v životním stylu členů skupiny, ale i v jejich muzice. Hrdě se k nim hlásili. A skutečně jimi i žili, nebylo to žádné marketingové pozlátko nebo imidžovka. V legendárních Sound City studiích v Los Angeles se udomácnila nejen kapela, ale postupně se zde vystřídala i spousta jejich kamarádů. Někteří jen zapařili, někteří (asi ti, co byli schopni něco kloudného v tom stavu i zahrát) přispěli i k procesu nahrávání. Za všechny zmíním Marka Lanegana, kterého Josh znal z působení v jeho domovských SCREAMING TREES. Mark sice plánoval jen hostování, nakonec se ale na pár let stal integrální součástí QOTSA. Produkci si opět vzal na starost Josh spolu s bývalým producentem KYUSS Chrisem Gossem.

„Rated R“ zachytila kapelu ve velice intenzivní životní fázi. Žili naplno, a to se dokonale odzrcadlilo v textech písní. Jestli bychom hledali nosné téma desky, nemusíme vyhlašovat žádné celostátní pátrání. Jsou jím návykové látky. Ve všech podobách. A hned za nimi pak sex. Ve všech podobách. A pak občasně něco s hlubším smyslem. Že je to povrchní a dětinské? Ano, těžko vám to budu vymlouvat. Ale je to zároveň neskutečně cool a sexy. Kdo z nás nechtěl někdy být alespoň na chvíli rockovou hvězdou, která v průběhu jedné párty dokáže zkonzumovat „nikotin, valium, vicodin, marihuanu, extázi a alkohol“? A pak ještě pomilovat alespoň tři fanynky. A u toho všeho být králem večírku, ke kterému všichni vzhlížejí. Přesně toto nám QOTSA zde prezentují. Sami se korunují do pozice nových králů rock´n´rollu a dělají to s takovou nenuceností a samozřejmostí, že nikdo nemá šanci to rozporovat.

Josh Homme o několik let později v jednom rozhovoru desku nazval „temným, kokainovým a zároveň popovým albem“. Nezbývá než souhlasit. Je to až zvrácený kompilát agrese, temnoty, psychedelie, a popově chytlavých elementů. Stylově lítáme od hardcorových pozic, přes různé odnože rocku, až téměř k dreampopu. Společným jmenovatelem je zde groove. Ten dodává skladbám taneční náboj, odlehčuje je a nutí naše svaly k pohybovým kreacím.

Zmiňovaná baterie drog a alkoholu je hlavní (a jedinou) textovou linkou úvodního kousku „Feel Good Hit Of The Summer“. Píseň dokonale vystihuje celou desku. Je temný, ale zároveň velmi melodický. Agrese si podává ruku s poklidnějšími pasážemi, ve kterých ale pořád pulzuje vnitřní napětí. Asi jako když se pomalu začíná rozvíjet absťák. Tušíme, co se na nás valí (teda já ne), ale je to zatím takový klid před bouří. A pak prásk, a je to tady se vší parádou. A oni to blázni dokonce vybrali jako druhou singlovku. Že to bude naživo mít úspěch asi nepochyboval nikdo. Stejně tak nikdo nemohl pochybovat, že jako singlovka to způsobí hodně pozdvižení a odporu médií. Jo a mimochodem, doprovodné vokály si tam střihnul i sám Rob Halford, který v té době nahrával ve vedlejším studiu, a tak se stavil na rychlé kameo.

Vynikající hitovkou v jasně stoner barvách je pak v úvodu zmiňovaná první singl „The Lost Art Of Keeping A Secret“. Tajemné a sexy klidnější pasáže minimalistickým „tanečním“ riffem jsou doplněné poctivými špinavými refrény se strhujícím drivem. Skladba je sice dramaturgicky jednoduchá a přímočará, ale díky bohatým aranžím má neskutečné charisma. Dodnes je to moje zřejmě nejoblíbenější píseň QOTSA. „Leg Of Lamb“ přináší zmiňované art rockové tendence. Roztěkaná rytmika, spousta podivných zvuků, komplikovanější dramaturgie. Není to špatné. Dalším fantastickým kouskem je uvolněná „Auto Pilot“, kterou si překvapivě odzpívá Nick Oliveri. Takhle nějak si představuji dojezd povedeného drogového tripu. Sevřená rytmika nás pevně drží na té správné cestě, kytary v pozadí zjemňují náš postupný propad do sladkého nevědomí. Když už jsem u těch bicích, tak se zde znovu naplno projevil genius loci Sound City studia. Opět popřelo všechny fyzikální a akustické zákony a bicím propůjčilo zvuk limitně se blížící dokonalosti. Ačkoliv tomu tak ze začátku nebylo, postupem let se k mým favoritům propracoval i song „Better Living Through Chemistry“. Tohle je stoner psychedelie nejvyšší kvality. Inflace nápadů, ze kterých by klidně mohlo vzniknout samostatné EP. Song, který má snad více kapitol než standardní román. Moderní hard rock se zde míchá s dreampopovými vokálními harmoniemi, psychedelické blouznění je rámované jasným melodickým alternativním rockem. Fantastická basa nás provádí hudební krajinou plnou zajímavých zvuků, aranží, melodických konstrukcí a překvapivých zvratů.

„Monsters In The Parasol“ jsem nikdy úplně nepřišel na chuť, i když mu musím uznat určitou dávku chytlavosti. Na mě je tento song až moc ulítlý. Rukopis Nicka Oliveriho nesou nejdrsnější skladby, které směřují až někam do hard/noise/grindcoru. „Quick And To The Pointless“ nebo „Tension Head“ nakopávají desku ve správných momentech a tvoří přirozenou opozici uvolněným skladbám. Dalším pokladem desky je Laneganova „In The Fade“. Atmosféra, groove a drsný a hutný vokál, to je jen začátek. Pak zde máme další fantastickou basovou linku, skvělé kytary, výborná sóla, parádní vokální harmonie. No prostěčirá  dokonalost. Přehupování mezi uvolněnými pasážemi a intenzivnějšími refrénovými částmi přispívá k neodolatelné dynamice. Vítězem soutěže o největšího podivína se ale stává závěrečná „I Think I Lost My Headache“. Osmiminutový opus má tři části. Intro, s pomalým, valivým, téměř doomovým mučivým rozjezdem. Pak samotný song, který vůbec není špatný. Poctivý špinavý stoner, střídající drásavé a těžké polohy, s občasnými prosvětlenými úniky do bezpečí a pohody. A pak nastane outro. A to je definice paranoie, psychopatismu, schizofrenie, obsese a bipolarity v jednom. Kakofonie, která se ve spirále stáčí k větší a větší hrůze. A když ještě nastoupí lesní rohy a trubky, tak si začnete být téměř jistí, že ty pilulky, co pánové ve studiu požili, nebyly vitamíny. Není to ale bezúčelné. Mělo to poškádlit fanoušky, kteří si desku pustili na repeat při usínání. Jestli je tohle znova neprobudilo k životu, tak minimálně jim to přivodilo fajnové noční můry.

Celé toto období bylo skutečně šílené. U některých situací člověk až žasne, jestli to byla náhoda, nepovedený záměr nebo vysloveně blbý vtípek. Jeden příklad za všechny. QOTSA vystupovali na akci konané v ústavu na léčení závislostí. Taky vám to přijde minimálně podivné? Zavolat si partu aktivních feťáků a hrát pro nepraktikující feťáky, kteří se v potu tváře, křečích a psychických depresích snaží své závislosti zbavit. Taky to po první sloce „nikotin, valium…“ ochranka velice rychle utnula a kapela byla vypoklonkována. Natahovačkám se kapela nevyhnula ani s prodejní sítí, které se nepokrytá adorace užívání drog ale že vůbec nelíbila.

„Rated R“ vychází u Interscope. Kapelu si po první desce všimly i velké labely a druhé album zaznamenalo i slušný komerční úspěch. Kromě domácího trhu zejména ve Velké Británii a Austrálii. Z undergroundu vystoupili na nezávislou scénu, k mainstreamu jim ještě ale nějaký ty krůčky pořád zbývaly. Ne všechno ale bylo jen na pohodu. Tandem Josh/Nick byl sice skladatelsky velice efektivní, zároveň ale jejich životní strategie začaly mezi sebou kolidovat. Zatímco Josh, jakkoliv si užíval život naplno, měl velice jasný cíl a vizi, kam chce kapelu směřovat a co z ní chce vybudovat, Nick byl neřízená střela. Anarchistický hedonista. Divoký, nezkrotný, šílený. Už předtím byl právě pro toto vyhozen z jiných kapel. Zatím to ale, až na nějaké excesy, fungovalo. Je to zejména vynikající basák, takže se mu prostě spousta věcí prominula. Tak uvidíme, jak dlouho to ještě bude fungovat.