QUEENS OF THE STONE AGE - Queens Of The Stone Age

80%

Byla jednou kapela KYUSS. Ne, nespletl jsem se. Když totiž chceme řešit QUEENS OF THE STONE AGE, musíme nevyhnutně v rámci evoluce udělat krok zpět. Takže, byla jednou kapela KYUSS. Ta byla na přelomu osmdesátých a devadesátých let u zrodu „pouštní scény“. Jednalo se o mladé kapely z jižní Kalifornie, ale mimo Los Angeles. Svojí specifickou variaci hard-rocku s prvky psychedelie, alternativy, metalu nebo grunge, totiž ventilovali na koncertech v poušti. Nekecám, skutečně si tam kromě občerstvení, alkoholu, spousty drog a aparatury přitáhli i naftové generátory, aby měli zdroj elektřiny. Tak se postupně zrodil styl zvaný desert rock, dnes známý spíše jako stoner rock. A KYUSS se stali jedněmi z věrozvěstců této nové vlny se starým obsahem. Po čtyřech deskách se v roce 1995 ale jejich osud naplnil a díky „kreativním neshodám“ se stali legendami minulosti.

Josh Homme, jejich kytarista, měl po rozpadu KYUSS hudby plné zuby. Odstěhoval se do Seattlu, kde se zapsal na místní univerzitu a začal studovat obchodní směr. Dlouho mu to ale nevydrželo. Seattle měl možná své nejlepší roky v té době už za sebou, ale pořád zde fungovala pulzující hudební scéna. Josh se připojil k alternativně grungeovým SCREEMING TREES jako jejich koncertní kytarista. Následně založil vlastní skupinu GAMMA RAY, která hned po vydání prvního EP narazila na problém se jménem. To měla už zabrané powermetalová partička z Německa. A tady poprvé na světlo světa vykouknul název QUEENS OF THE STONE AGE. Za mě je tedy geniální. Správně ulítlý, totálně cool, unikátní. Tyto atributy najdeme i v samotné muzice rodící se kapely. Josh se následně vrátil do Kalifornie a kromě hledání parťáků do nové sestavy založil i jednu velice zajímavou tradici - The Desert Sessions. Jednalo se o volné jamování ve studiu v poušti, na které zval primárně kolegy ze stylově spřízněných kapel. Část dokončených nápadů následně vycházela jako samostatné desky, ale jamování dalo vzniknout i několika songům, které se následně později objevily přímo na albech QOTSA.

Josh Homme samozřejmě vycházel ze základů, které položil ještě v dobách KYUSS. Mírně je však modifikoval. Hlavním cílem bylo udělat stoner rock přístupnějším. Dle svých vlastních slov chtěl dělat muziku, která bude svojí tvrdostí přitažlivá pro maskulinní část publika, ale svojí melodičností osloví i femininní část spektra (na feministky asi úplně nemířil). Základ v mohutných riffech zůstal neměnný, psychedelický náboj zde máme též. Songy jsou ale rychlejší a zpěvnější. Interně si svůj styl označil za trance/robot rock. Kloubí se v tom dva základní atributy, ze kterých vyplývá hlavní význam. Josh totiž chtěl stvořit muziku, na kterou se bude dát tančit, opustit vědomí, poddat se rytmu. S drogami totiž nadále aktivně kamarádil. Repetitivní, hypnotický rytmus, měl z fanoušků udělat roboty, klátící se v tanečních kreacích. Spousta krásných slov, velkých myšlenek, plánů a vizí. Přitom stačilo říct, že prostě chtěl na svoji muziku balit holky.

Nahrávání nových skladeb proběhlo v dubnu 1998 v Monkey Studios v jeho domovském městě Palm Desert v Kalifornii. Kromě Joshe, který obstaral vokály, kytary, klávesy i většinu basových linek, se na něm podíl bývalý parťák z KYUSS, bubeník Alfredo Hernández, a doprovodnými vokály a basou do dvou skladeb vypomohl i bývalý producent KYUSS Chriss Goss. Produkci si vzal taky na starost Josh spolu s Joe Barresim.

Eponymní deska QOTSA je mezičlánkem na cestě od undergroundové alternativy KYUSS k mainstreamové alternativě pozdějších QOTSA. Proti KYUSS je zde slyšet jasný posun směrem k melodičnosti a klasickému písničkovému konceptu, zároveň ale deska pořád působí dostatečně syrově s jasnou pozicí na nezávislé scéně. V rámci relativní pestrosti materiálu narazíme na jasné hitovky, zajímavě pojaté nové koncepty, ale i pár kousků na hranici undergroundového výraziva. Můžeme to brát jako průzkum bojem. Testování reakcí fanoušků, jestli zkousnou opatrné krůčky směrem k mainstreamu. A stejně tak jeden-dva-tři prstíčky do dveří, ze kterých vedou schody nahoru ven z undergroundu. Josh rozhodně měl ambice rozšířit dosah své nové kapely, taky se ale nechtěl zaprodat svým kořenům. Za mě se tyto cíle povedlo dosáhnout. Jméno QOTSA zarezonovalo.

Otvírák desky „Regular John“ je dodnes jedním z mých nejoblíbenějších songů QOTSA. Geniální ve své jednoduchosti, přitom ale dokonale propracovaný. Dokonale hypnotický jedno-akordový hlavní riff, suché a přísné bicí, z pozadí nenápadně vyšívající basa, spousta zajímavých kytarových vyhrávek v průběhu celé skladby. A celé to rámuje Joshův nezúčastněný zpěv. Jako by to měl celé na háku. A když v refrénu pěje „open up your eyes“ (otevřete oči), mění se v apokalyptického kazatele, jehož magnetismu nedokážeme odolat. „Avon“ přitvrzuje a hned od začátku do nás pálí naplno masivním riffem za doprovodu válečnických bubnů. Hutný a obtěžkaný rytmus skladby nás nekompromisně válcuje. A to bubenické sólo, bože to je nádhera. Trochu více lo-fi směrem se ubírá „If Only“, která naznačuje směr, kterým se bude ubírat hudební vývoj QOTSA do budoucna. Riff je výrazně odlehčenější, pouštní vzduch se pročistil, skladba žije přítomností. Garážově pojatý úvod „How To Handle A Rope“ se špinavými kytarami a dunivými bicími je parádní podvod. Skladba se náhle změní v dravý stoner s vynikajícím refrénem. Vynikající je i „Mexicola“. Střední tempo, valivý riff, který náhle uvolní své sevření a mutuje do výrazně hravějších poloh. V této skladbě jsou snad nejvíc evidentní i dozvuky grungových vzpomínek. V „You Can´t Quit Me Baby“ se kapela noří do psychedelického oparu. Pevným bodem vesmíru je zde jednoduchá linka silně skreslené basy, kolem které se postupně nabalují rozmlžené motivy, hezky jeden za druhým. Skladba se košatí, nikam nespěchá, až ke konci se trochu více rozjede. Zpět do poctivého tempa nás hodí „Give The Mule What He Wants“. Sabbatovský riff je kombinován s téměř punkrockovu rytmikou a doplněný o líný refrén. Moc povedené.

Ne všechny skladby jsou ale tak přímočaré a melodické. „Walkin´ On The Sidewalks“ přináší roztěkanou rytmiku a větší hutnost směřující do sludge metalových vod. Podobné songy jsou tou pomyslnou pupeční šnůrou směrující ke KYUSS. Ještě avantgardnější je „You Would Know“, která zní jako produkt skutečně hodně nemocného mozku. Josh nás ale svým vábivým hlasem opět kvalitně oblbuje, až se najednou přichytíme při myšlence, že se nám to vlastně líbí. Slušný úlet je pak závěrečná „I Was A Teenage Hand Model“. Jestli to měl být pokus o slaďák, tak vám garantuji, že na tohle s vámi žádná buchta do tance nepůjde. Leda, že by byla stejně úchylná, jako skladba samotná. Mě se to ale celkem líbí. Sice je to plné podivných zvuků, až máte nutkání neustále točit hlavou a hledat je kolem sebe jako Brad Pitt ve filmu „Dvanáct opic“, ale má to kouzelně uvolněnou atmosféru. Teda až do chvíle, než se to v závěru zvrtne do úplně vyšinuté zvukové kakofonie.

Album po vydání sklízelo obecně pozitivní recenze. Komerčně to sice ještě žádný trhák nebyl, i když doma v USA nebo ve Velké Británii prodeje nebyly úplně marné. Kapela se rozjela aktivně koncertovat a sestavu doplnil další bývalý člen KYUSS, basák Nick Oliveri. To byl důležitý moment, který nastartoval nejsilnější etapu kapely. Tandem Josh/Nick se stal základním stavebním kamenem, který v následujících letech s podporou dalších spřízněných muzikantů dokázali protlačit desert rock až do mainstreamu.

31.10.2026	Diskuse (0)	Tomáš