QUEENS OF THE STONE AGE - Lullabies To Paralyze
V roce 2005 zavítali QOTSA poprvé do Čech. Vystoupení v Roxy jsem si nenechal ujít, dodnes mám doma červené triko zde zakoupené, dnes už teda silně vyšisované, ale pořád udělá dost parády. Klub byl samozřejmě narvaný k prasknutí, koncert parádní. Bylo to v rámci turné k nové desce „Lullabies To Paralyze“, která vyšla v březnu toho roku. Kapela v té době procházela sérií změn. Personálních, hudebních, i posunem směrem k mainstreamu.
Začněme snad u personálií. První změna nastala na pozici bubeníka. Dave Grohl s kapelou pobyl jen chvíli po vydání třetí desky „Songs For The Deaf“, aby se následně vrátil ke svým domovským FOO FIGHTERS a slavil úspěchy s deskou „One By One“. Vystřídal ho Joey Castillo z DANZIG, který u QOTSA vydržel dlouhých 10 let. Do koncertní sestavy přibyl i druhý kytarista Troy Van Leeuwen, který byl původně členem FAILURE a následně A PERFECT CIRCLE. Troy se pak stal plnohodnotným členem kapely a je jím dodnes. Největší změna, řekl bych že téměř až šokující, se týkala úplného základu kapely. V lednu 2004 dostal padáka Nick Olivieri. Jeho excesy se postupně stupňovaly. Agresivní chování vůči fanouškům, rozeštvávání Josh Hommea s jeho tehdejší přítelkyní Brody Dalle (THE DISTILLERS) a nakonec i obvinění z domácího násilí vůči svojí vlastní přítelkyni. Sklenice přetekla. Chvíli bylo sice mezi starými parťáky dusno, řekly se věci, které se asi nemyslely úplně vážně, ale postupně se situace uklidnila, a dokonce i přátelství se povedlo obnovit. Mark Lanegan tím pádem zůstal posledním členem QOTSA, který se podílel i na předchozí desce. Když trochu předběhnu, je to zároveň poslední deska kapely, kde byl ještě v této pozici. Pak se opět začal věnovat více své sólové tvorbě, i když z času na čas se ke QOTSA vracel, ať už ve studiu nebo při koncertech.

Nahrávalo se opět v Sound City v Los Angeles a o produkci se Josh tentokrát postaral společně s Joe Barresim. Je zajímavé sledovat, jak Josh s oblibou pracuje v této oblasti prakticky vždy se stejnými lidmi, se kterými se zná ještě z dob KYUSS. Nová sestava se evidentně trochu zklidnila, protože jsem nenalezl zmínky o podobném divokém nahrávání jako u první trojice alb, a i tematicky se kolekce výrazně odklonila od drogovo/alkoholicko/sexuálního obsahu. Z hvězdných hostí můžeme jmenovat Billyho Gibbonse ze ZZ TOP, který si střihl kytaru a vokály ve skladbě „Burn The Witch“, která má silné bluesové kořeny.
Že tentokrát bude vše jinak, nanačuje už začátek desky. Na všech předchozích deskách zatím QOTSA startovali pěkně zostra. Teď desku otvírá pomalá Laneganova balada „This Lullaby“, která jí má společně se závěrečnou skladbou „Like A Drug“ ohraničovat v tomto klidnějším tempu. Adjektivum „pestrá“ platí bez debat i při popisu „Lullabias To Paralyze“. Na rozdíl od „Songs For The Deaf“ ale tato zmiňovaná pestrost zde nefunguje na 100 %. Zatímco na třetí desce přes jejich jinakost songy držely perfektně pohromadě a album má jednoduše vynikající spád, teď je to takové nějaké kostrbaté. V některých momentech to docela skřípe, ztrácí se tah na branku. Na jednu stranu zde máme hity, které nepokrytě míří do mainstreamových vod, a vedle nich silně experimentální kousky, které se plíží zpět do undergroundu.

Do první kategorie můžeme počítat velice přímočaré kousky, jako poctivý old-school stoner „Medication“. Drive je skvělý, ale zvuk ztratil svojí bývalou ostrost a drásavost. Je uhlazenější, víc radio friendly. Což nemusí být nutně špatné. Největší hity jsou usazené pohromadě uprostřed playlistu. V této části se deska lehce odpoutává od stoner rocku a jednou nohou vykročí směrem k modernímu indie rocku. „In My Head“ a „Little Sister“ fungují na první dobrou a ani po opakovaných posleších se jich nepřejíme. Dokonalé hity. Jsou plné malých háčků, které posluchače chytnou a už nepustí. Riffy, basové linky, breaky bicích, melodie, vokální harmonie. Jejich vypulírovaný zvuk jim otevírá cestu do mainstreamových rádií, ale přitom pořád udržuje image „cool“ alternativní kapely. Z jiného soudku je baladická „I Never Came“. Krásná melancholická atmosféra, super masivní basa, pomalé budování děje. Josh působí absolutně uvolněně. Když však přijde na řadu refrén, vše je jinak. Ze songu najednou vytryskne naléhavost a dravost, doplněná pokaždé nádherným sólem.
Po této skvělé pasáží se ale dramaturgie překlopí do experimentálních poloh. Songy se prodlužují, melodičnost ustupuje, avantgarda útočí. „Someone´s In The Wold“, „The Blood Is Love“ nebo „Skin On Skin“ jsou hodně náročné na pozornost samy o sobě, a když se ještě naskládají za sebou, tak je to fakt fuška. To „Broken Box“ je sice úplně konvenční, ale jako pěst na oko působí její lo-fi zvuk, jako by se jednalo o nějaké nedokončené demo. Celá tato sekce předestírá budoucí hudební vývoj kapely a její postupný odklon od dravých a agresivních kousků prolnutých pocitem vábivého nebezpečí, sexuality a bezprostřednosti, které přinášel rukopis Nicka Oliveriho. Experimentování, artové tendence, náročnější, méně přístupné konstrukce, to všechno se pak zhmotní ještě více na dalších albech.

Někde uprostřed mezi těmito póly pak budou skladby, které možná nejsou prvoplánově hitové, ale ani zbytečně avantgardní. „Everybody Knows That You´re Insane“ je výborným příkladem. Je drsnější, dramaturgicky propracovanější, má v sobě i špetku artových elementů. Povedený kousek. Nebo „Tangled Up In Plain“, která nechává vzpomenout na songwriting z období první desky. Je alternativnější, s komplikovanou rytmikou, ale neopomene přidat jasný a přímočarý refrén. „Long Slow Goodbye“ je taky slušný kousek, trochu zasněný, jehož jediným problémem je délka. Téměř sedm minut, to bylo vážně nutné? Všechno podstatné by se vlezlo do poloviny hrací doby. A to platí přeneseně i pro desku samotnou. Ta si prostě svých 62 minut nedokáže obhájit. 45 minut by úplně stačilo, a to by tam byl prostor i na pár experimentů.
Postupně rostoucí kvalita tvorby QOTSA byla při „Lullabies to Paralyze“ přiškrcena a začala mírně stagnovat. Při zpětném pohledu si říkám, že dříve nebo později tahle situace nastat musela. Měla na tom hlavní podíl absence Nicka Oliveriho? Nechám tuhle otázku nezodpovězenou. Každopádně jeho osobnost plná nebezpečí, agresivity a nespoutanosti, vytvářela důležitý protipól organizovanosti a cílevědomosti Josha Hommeho. Ten si samozřejmě našel špičkové nové spoluhráče, s tím nikdy neměl problém. Ale kapela se tím změnila. Pro někoho k lepšímu, pro někoho možná k horšímu.
| 21.11.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
![]() |

