PULP - More

60%

Když kapela vydá novou desku po 25 letech, zavání to vždy trochu možným zklamáním. Nebo nenaplněnými očekáváními. Nebo v nejhorším případě absolutním nezájmem posluchačů. Naštěstí u nové desky sheffieldských legend (nejen) britpopu PULP se nic z toho nenaplnilo. Nebudu vám lhát, není to jejich nejlepší zářez, ale myslím, že se jedná o důstojný návrat. Jarvis Cocker prostě kolem sebe potřebuje tento ansábl, aby krotil jeho intelektuálně depkoidní tendence, které se na jeho sólovkách zhmotňovali do neposlouchatelných artových, sebelítostivých, utahaných a uplakaných konstrukcí. „More“ je v přímém kontrastu k výše zmíněnému úplně normální, v podstatě příjemná deska. A že jim to pořád šlape i naživo dokazují záznamy z letošního Glastonbury.

Z desky je slyšet uvolněnost a radost z hraní, která jí dodává pohodovou atmosféru a nekonfliktní povahu. PULP byly vždy specifičtí, a pořád jimi zůstali. Zařadit je v devadesátkách do hlavní vlny britpopu byla buď lenost tehdejších žurnalistů, nebo možná vychytralost jejich vydavatelství, ve snaze svézt se na vlně popularity. Ano, určitě k němu měli blízko, ale už jen fakt, že začátky kapely sahají až do roku 1978, dává tušit, že za nimi bude ještě něco jiného. Na starších nahrávkách najdeme skutečně vše možné, od post-punkových vlivů, přes new wave až k art popu a indie rocku. Nejdůležitější deska „Different Class“ z roku 1995, společně se svým předchůdcem „His´N´Hers“ (1994) a nástupcem „This Is Hardcore“ (1998), jsou v podstatě esencí hudebního vývoje kapely, kde je vše, co PULP reprezentují, tak jak je dnes známe. Je na nich ta intoušská hravost a jinakost, jsou tady jak fantastické přímočaré indie-popové hitovky, tak artově košaté skladby pro náročného posluchače. A zejména je zde Jarvis se svým typickým projevem, kterého si s nikým nespletete. Umí recitovat, umí ironicky zpívat, umí freneticky strhnout stadionové davy, ale umí být i citlivý, křehký a zranitelný. A zejména teatrální. Vzpomeňte si, jak dokáže prožívat v podstatě (ironicky) povrchní hitovky jako „Common People“ nebo „Disco 2000“.

Podobně velké hity na novince nenajdeme a upřímně jsem je tam ani neočekával. 30 let mezi jejich nejslavnější nahrávkou a letošní novinkou je prostě propast, kterou nám věk, doba a ani osobnost člověka nedovolí překročit. PEARL JAM už taky nenahrají další „Even Flow“. Co ale u podobných kapel vždy velice ocením, je, když dokážou stárnout s grácií a na úrovni. A PULP to dokázali. Album rozhodně nepůsobí jako ospalé dílo důchodců, kteří si potřebují trochu přivydělat, protože opět zdražilo mlíko. V některých pasážích naopak mají energie, že by se ty songy klidně mohli objevit na jejich devadesátkových albech. 

Deska je špičková po zvukové stránce. Moderní dospělý indie rock, ne moc ostrý, ale ani sterilní. Odpovídající vážnosti interpreta. K tomu slušná produkce, která se kapelu nesnaží zbytečně směřovat někam, kam nepatří, ale v podstatě rozvíjí její odkaz. James Ford zde odvedl výbornou práci. Jeho zkušenosti napříč žánry, od moderního indie rocku, přes popové desky, až po elektronické kapely, se zde naplno zúročily. Víme, že to jsou PULP, oni vědí, že my víme, my víme, že oni vědí, že my víme, a já vím, že tak je to správně. Je to samozřejmě zmodernizované pro rok 2025, ale velice citlivě a přiměřeně. Výsledkem je, že album se vážně příjemně poslouchá, netlačí na pilu, nechá nás lehce zavzpomínat na krásné devadesátky (já byl ještě dost mladý, takže si je pamatuji, na rozdíl od těch, co je skutečně „žili“), ale přitom je pořád maximálně aktuální. Dokonce i jeho 50ti minutová délka zde není až tak násilná. Musím se přiznat, že jsem si toho všimnul asi až při třetím poslechu, i to víceméně náhodou.

Letní pohodu navodí pozitivní otvírák „Spike Island“. Dostane se nám vše, na co jsme u PULP zvyklý – orchestrace, synťáky, ale i poctivé kytary. I následující dramaticky-tajemná „Tina“ nese jasný rukopis kapely. Své oblíbené téma sexuality Jarvis řeší v lehce úchylně slizké „My Sex“. Je mu sice už čerstvě přes šedesát, ale pořád zní stejně naléhavě a odhodlaně jako na nejslavnějších albech. Až někam do disko vod zamíří tanečně pojatá „Got To Have Love“. V rámci pestrosti na albu samozřejmě najdeme i pomalejší a hloubavější skladby jako je třeba výborná „Slow Jam“ s náznaky funky rytmu a zároveň soulovým nádechem, promyšleně budující svou specifickou atmosféru až do grandiózního finále. Nostalgická „Background Noise“ má krásné houslové party, „Partial Eclipse“ nás naopak okouzlí svojí pozitivní melancholií. Křehká závěrečná „A Sunset“ nás pak nechá zavzpomínat až na indie folkové začátky kapely. PULP se vrátili na scénu s důstojným albem. Víc k němu asi není potřeba dodávat.

25.07.2025	Diskuse (2)	Tomáš