PRVNÍ HOŘE - Od bláznivého dadaismu k vážnosti a zase zpět (rozhovor)

Žánrově těžko zařaditelní avantgardisté PRVNÍ HOŘE patří už zhruba dvě dekády k nejpozoruhodnějším rockovým formacím u nás. Přestože určitě nejsou žádnou masovkou, své příznivce určitě mají a v klubovém prostředí patří ke stálicím, vesměs hrajícím pro fajnšmekry. Sice od vydání jejich poslední desky „Achtung, Sultan!“ uběhl již rok, ale i tak jsem cítil, že by stálo za to se na poslední etapu fungování kapely poptat u toho nejpovolanějšího. A tak vznikl tento rozhovor s Urzou, kde bylo dokonce nastíněno téma možné podoby nového materiálu. Zde je.

Již před rokem jste vydali svou dosud poslední desku „Achtung Sultan!“. Ta navazuje na vaši zřejmě dosud nejlepší práci, osm let staré album „Křehký mechanismus pozemského štěstí“. Znovu jde o bláznivý mix mezi mnoha styly, album, které není samoúčelně progresivní, ale naopak jeho proměnlivost je přímo spjatá s probíhajícím dějstvím. Panuje spokojenost s posledním albem?

Myslím, že panuje, my v kapele máme tuhle desku rádi. Osobně bych řekl, že má přinejmenším nejlepší zvuk ze všech našich alb. Nicméně já se strašně nerad piplám v minulosti, takže „Sultan“ už je pro mě jen položka v diskografii a žiju spíš novou tvorbou, která myslím všechny hodně překvapí.

Někdo tvrdí, že „Achtung Sultan!“ byl bláznivější a méně hitový. Jak ty vaše poslední album slyšíš a jak bys jej slyšel, kdybys jej porovnal s předchozím počinem?

Ach, to je ta věčná subjektivita. Já si zase myslím, že hitovosti je na „Sultánovi“ habaděj, třeba „Malovali čerty“, „Hochštapler“, „Prase s kamerou“… S tou „bláznivostí“ bych ale souhlasil. V období po vydání „Mechanismu“ jsme se všichni v kapele skutečně tak trochu zbláznili a začal nás bavit větší hudební dadaismus. Prostě se nám jednoho dne tak trošku přesytila nějaká ta přílišná vážnost. Na porovnávání uběhlo ještě málo času, já svoje vlastní plody dokážu tak nějak posoudit až s mnohaletým odstupem.

Kde a po jak dlouhou dobu „Achtung, Sultan!“ vznikalo a čeho si na něm nejvíce ceníš? A protože je rok od vydání, rozhodně už dávno musíš mít nějakou zpětnou vazbu, takže, jak bylo vlastně přijato?

Písně na album vznikaly asi tak posledních sedm let, my jsme v době toho podivného covidového vakua moc nikam nespěchali. Samotné nahrávání nám pak zabralo asi dva týdny ve studiu a pak nám mistr Aleš Hyvnar desku téměř rok míchal a masteroval. Zpětná vazba byla v souhrnu velmi kladná, v recenzích (kterých ovšem dneska vychází už jen zlomek toho, co před lety) obdržela deska povětšinou osm z deseti. Vlastně v podstatě všechna naše alba měla vždycky těch osm až devět, výjimečně i deset, což je skutečnost, která mě vážně blaží! A jo, slýchám i hlasy, kterým nesedí ona zmíněná „bláznivost“, a i to je zcela v pořádku. Těmhle našim fanouškům můžu lehce naznačit, že chystané album bude zase výrazným obratem k větší hudební i textové vážnosti, i když rozhodně ne k nějaké tíze a patosu.

Jestli něco „Achtung, Sultan!“ odráží, tak názor, že by člověk neměl ten život brát až tak vážně a spíš by si měl vážit každé malé radosti. Tohle je patrné třeba v songu „Maškaráda“, kde zmiňuješ zástup figurek s jejich životními nezdary. Jaké vlastně prožívala období kapela PRVNÍ HOŘE v době vzniku těchto písní?

To poselství jsi určitě vystihl přesně. Víš, dříve jsem se v textech zabýval spíš závažnými, někdy tíživými tématy, ale to mě v posledních letech nějak přešlo. Stejně tak jako jsem uvnitř sebe prošel jistou změnou směrem k tomu, umět si vážit toho podstatného a nezaplevelovat si hlavu zbytečnostmi, tak jsem o tom začal zpívat i v textech. Abych to trochu ilustroval – třeba na nové desce budu hodně zpívat o přírodě. A zatímco dříve bych zpíval třeba o stromech, které se lámou bolestí ve větru, dneska zůstanu jen u stromů ve větru. Tu bolest, nebo naopak radost si tam přece může už dosadit každý sám. To jenom takové nahlédnutí do mojí textařské kuchyně. Nu a období, kdy vznikaly písně pro „Sultána“, jsem zažíval asi dosud nejtěžší životní roky. Možná proto jsem naopak tíhnul v hudbě a textech k nějaké větší odlehčenosti, už se mi nechtělo babrat v bahně ještě i v písničkách. Teď už je všechno zase skvělé, ale k té „tíze“ se už nechci vrátit.

Sociální téma je blízké skladbě, za kterou je jistá zvůle či tlak ze strany silnějších a mocnějších - „Velkej Developer“, co tě inspirovalo k napsání právě tohohle songu? Byla to Praha?

Jo, určitě Praha. „Karlínskej démon, rohanskej kníže“, o kterém s panem Bertrámem zpíváme, mi dýchá za krk pokaždé, když se v noci vracím z naší karlínské zkušebny. Zažil jsem totiž tuhle čtvrť ještě v její původní podobě před povodněmi 2002 a sledoval v přímém přenosu, jak se na ni vrhli developeři a proměnili ji skoro k nepoznání. Například přímo vedle naší zkušebny kdysi developer nechal vybagrovat celé obří pohřebiště padlých vojáků z prusko-rakouské války a gigantické hromady kostí a lebek uprostřed noci tajně odvezl na nějakou skládku za Prahou. A když si člověk uvědomí, že to byli chlapi, kteří kdysi dávno obětovali životy vlastně i za nás všechny, je mu z toho cynismu zle. Obří developery většinou nesnáším a považuju je za hyeny. Tak jsem jim to chtěl aspoň trochu naložit v téhle písni.

Přiznávám, že mými nejoblíbenějšími okamžiky tvorby PRVNÍ HOŘE jsou prostě ty nejpohodovější skladby, kde není příliš zvratů a působí nejvíc jako takové plynulé, ne moc splašené kytarové písničky (třeba jako ty od OLYMPICU), ve kterých můžeš uplatnit svůj poetický talent, přesně takovým songem je „Hochštapler“. Jak bys zhodnotil tuhle mou nejoblíbenější skladbu z alba?

Jsem fakt rád, že je tvoje nejoblíbenější, protože moje možná taky. V poslední době zase začínám tíhnout spíš k lyričtějším písním tohohle typu a dost výrazně se to projeví i na připravované desce.

Tak to je skvělá zpráva. Ještě bych zůstal u zatím poslední desky. V rámci songu „Svatý Salieri“ se podařilo nastolit atmosféru divadelního představení a vystavit můstek mezi posluchači a aktéry dění, jde rozhodně o zajímavý nápad stran komunikace muzikanta s okolím v rámci proudu dění, kde vznikl podobný nápad a jak tuhle skladbu hodnotíš?

Jo, dobře jsi to vystihl. Tahle divadelnost pro nás není nic nového. Myslím, že podobný „můstek“ jsem stavěl už například v písni „Dítě boží“, případně už kdysi dávno ve skladbě „Commedia dell´arte“, kde se vžívám do role jakéhosi divadelního deklamátora, případně vyvolávače. Obecně téma světa jako theatra mundi, divadelnost, tragikomičnost, to jsou moje celoživotní důležité náměty.

Hodně vysoko mám i svým způsobem taneční song „Malovali čerty“, který je zrcadlem nastaveným lidem, kteří již nevěří, že se někdy budou mít lépe (možná třeba všem těm protestujícím s českými vlajkami pod sochou sv. Václava). Tahle věc mne vážně zaujala, a to i díky vklínění zparafrázovaného úseku songu „Modlitba pro Martu“, který se objeví v rámci gradace poslední fáze této písně. Jak tebe podobné záležitosti baví a jak hodnotíš tuhle věc?

Tuhle věc mám zrovna taky moc rád a perfektně myslím funguje naživo. Asi taky právě proto, že pro nás rozhodně není zrovna typická. V textu je samozřejmě možné hledat nějaké roviny, ale prozradím, že ve skutečnosti jeho část vznikla naprosto spontánně už před lety při jedné mohutné pokoncertní pijatyce. Parafrázi „Modlitby“ s textem „Ať mříž dál zůstává s touto zkušebnou…“ jsem pak napsal jako konkrétní reakci na mříž, kterou naši kolegové ze společné zkušebny nechali nainstalovat, abychom jim nechodili do místnosti hulit a dělat bordel.

Kdo se v rámci kapely nejvíce podílí na skládání a jakým způsobem vlastně podobně různorodý materiál ve vašem případě vzniká? Předpokládám, že jste spíše spontánní kapelou – viz třeba rychlé bláznivinky „Yummy, Yummy“, „Bohnická“ nebo „Osolen“...

Tak zrovna tohle musím uvést na pravou míru, my tvrdě makáme na každé skladbě, i když je to třeba „bláznivinka“. Úplně každá píseň nám trvá třeba i několik desítek zkoušek, než doladíme aranže a produkci. Že potom zní lehce a spontánně, to je jenom dobře. Nu a autorem většiny motivů jsem já, i když výsledek je vždycky kolektivní práce. Například chlapcům skoro vůbec nekecám do jejich partů. Vzájemně si jenom zhodnotíme, jestli se nám to líbí, nebo ne, ale svoje party si každý do skladby vymyslí sám a moje „základy“ obohatí ještě něčím ze sebe. Je obrovská výhoda, že hraju s brilantními muzikanty. Texty, to je potom už výhradně moje parketa.

V úvodu si načal téma nových skladeb. Co tedy chystají PRVNÍ HOŘE v nejbližší době? Jaká je vize na příští rok? 

Už jsem to několikrát naťuknul – příští rok se chystáme nahrávat, a pokud to dobře půjde, nová deska by mohla vyjít v roce 2026. Toho času máme v rukávu asi deset nových skladeb a můžu prozradit, že příští album bude znamenat asi největší překvapení v celé naší diskografii. Ty bys zrovna mohl být spokojený, protože v současnosti tíhneme k větší přímočarosti, repetitivnosti, možná i jisté hypnotičnosti, a dáváme si radikální pauzu od avantgardních postupů. Současná podoba kapely mě osobně neskutečně baví a cítím teď takový svěží vítr, jako už dlouho ne.

Budete v příštím roce koncertovat? Pokud ano, víte již kde?

Budeme, ale už delší dobu hrajeme v omezeném režimu, spíš svátečně. Takže bude pár klubovek na jaře a na podzim a přes léto nějaký ten festival. Nás hraní neživí, takže už koncertujeme vyloženě jenom tam, kde už máme nějaké tradiční zázemí a má to pro nás smysl. Nejbližší koncert bude 21. 2. v Divadelním klubu v Poličce společně s UŽ JSME DOMA. Zrovna Polička je jedno z těch míst, kam se už léta vracíme a kde máme komunitu fanoušků. Moc děkuju za příjemný rozhovor!

16.12.2025	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz