PRVNÍ HOŘE - Achtung Sultan!

80%

Kdo jsou vlastně PRVNÍ HOŘE? Držitelé sošky Anděl za desku „Lamento“ vydanou v roce 2008, zároveň pro lajky vlastně vcelku neznámá, avšak v českém klubovém prostředí dlouhodobě (už od roku 1998) působící kapela, která rozhodně nepatří mezi ty, o jejichž hudbě by se dalo uvažovat jako o snadno stravitelné nabídce pro široké publikum. Každopádně jde o šikovné hudebníky se specifickým náhledem na rock, jehož avantgardou se nakonec chtě nechtě stali. Čím víc nástrojů, žánrových poloh (či nálad z nich vyplývajících) do svých skladeb dokáží zamíchat, tím více se nechtěně vzdalují komerčním ambicím. Někde mezi jazzem a punkem, poetickým folk-rockem a neotřelým prog-metalem, tam všude zatínají své drápky. PRVNÍ HOŘE jsou vlastně jako takoví o něco málo metalovější souvěrci kapely UŽ JSME DOMA. Nikdy u nich nedokážete říct, s jakou bláznivostí se příště vytasí, ale vždy na ní bezpečně dojde. 

Ve svých skladbách sice někdy řeší hovadiny, jindy náměty jejich textů v sobě nosí podnětné myšlenky i hluboké pravdy. Osobně mám na jejich tvorbě radši ty songy, které působí klidněji a normálněji. O nové desce „Achtung Sultan!“, jež je, dle očekávání, přepestrým kaleidoskopem humoru, životních postřehů i z prstu vytahaných kravin, stejně tak žánrových proměn střídajících se zde nikoliv po skladbách, ale rovnou po pasážích jednotlivých skladeb, se znovu dá říct, že jde o geniální sbírku plnou nadhledu a fúzí. Jenže slovo „geniální“ si rovnou můžete dát do uvozovek, protože ve skutečnosti se tenhle názor týká jen několika stovek jejich příznivců a posluchačů. Jestli mezi ty dvě-tři stovky sám patřím, si opravdu netroufám tak jednoznačně říct, spíše si myslím, že stojím někde na pomezí. Nějaká přízeň tam bezpochyby bude, ALE... každopádně předchozí, již devět let stará deska „Křehký mechanismus pozemského štěstí“ se mi hodně líbila. Přejděme k novince, která je již sedmou řadovkou.

Už její první skladba „Už to slyším“ razítkuje aktuální pečeť kapely nápisem vrcholný maglajz. Existencialistické otázky se objevují ve skladbách PRVNÍHO HOŘE (název odvozen od povídky z raného díla Franze Kafky) vcelku často, takže téma konečnosti, či také koloběhu opakovaného budování a bourání, v jejich případě ani nepřekvapí. Spíš však budí pozornost, že song začne jako uprdávací dechárna a přes následné, krásné, snové sloky se zvuky westernových kytar se v ní jakoby nic přesuneme k nepohodlným growlovým bridgeům, aby refrén už znovu působil ve všech ohledech pro mé ucho blahodárněji, tohle tahoun kapely Milan Urza prostě umí. Zkrátka progová avantgarda nejhrubší podstaty, zvlášť pak, když jsou místy kytary nahrazeny infantilními zvuky vintage syntezátoru Pana Bertráma. Podobně začne i následující věc. Jako kdyby v Kabaretu osmdesátkového Studia Kamarád všichni účinkující rozjížděli divotvorný punk, tak totiž na mne působí svižná „Maškaráda“, znovu ve své tragikomičnosti nastiňující téma smyslu života a plnění představ druhých o tom, co je pro nás nejlepší. Co k tomu dodat? Rozšafný a hravý, orchestrální punk pro malé i odrostlejší, každopádně song s výborným textem. Za sebe, ten sociolog by měl asi spíš pořádně máknout a nebát se třeba i umazat, pak by nemusel uvažovat nad blbostma.

„Velkej developer“ se uvede svižným tempem a exotickými klávesovými vyhrávkami podporujícími dramatičnost této skladby, která nás zavede kamsi do betonové pražské džungle, kde není v silách obyčejného jedince ovlivnit pravidla hry. Moc se mi líbí poetická píseň „Hochštapler“, která představuje přesně ty uhlazenější, mírnější a normálnější polohy této kapely. Vlastně jde o vynikající, poněkud Hapkovsky pojatý song, který by mohl mít šanci zlidovět, to by se ovšem nejdřív musel k lidem nějakými dosud neobjevenými cestičkami dostat. Zde PRVNÍ HOŘE potvrzují, že jsou zaručeně vynikajícími skladateli a že prostě umí vystavět výbornou, ne úplně komlikovanou skladbu s pravdivým sdělením. Tohle se povedlo!

Další srandička má jméno „Osolen“ a jde naopak právě o tu bláznivost, sycenou ve své neklidnosti slovními hříčkami a jejich ohýbáním. K těmto věcem příliš nelnu, nicméně skladba se posléze vyvine do divadelnější polohy, jakoby byla převzata z nějakého avantgardního muzikálu, takže ačkoliv jde o takovou tu potrhlou splašenost po vzoru HENTAI CORPORATION, nakonec ten dojem není až tak protivný. Míchání všeho se vším je pak vlastní i písni „Svatý Salieri. Ta předkládá téma průměrnosti, ale průměrnost jí není vlastní ani náhodou, zvlášť pak když ji kapelník osvěží úžasnou dream-bluesovou pasáží, kde komunikuje s posluchačem nejen tóny své kytary. „Yummy, yummy“ je prostě další infantilůstka, o něco horší než „Osolen“, což je také tím, že jde o jediný song na albu, který je vystaven částečně s anglickým textem. „Prastarej Noe“ je další snová melancholie, která je více než cokoliv jiného spíše odpočinkovou záležitostí, kdy kapela upouští páru od natlakovaných šíleností. Osobně mám rád taneční píseň „Malovali čerty“, která je dostatečně šílená už jen tím, že geniálně propojuje normalizačně kýčovitý Ein kessel buntes vintage-style s neotřelostí soulového Davida Bowieho a ještě k tomu všemu v závěru přidává parafráze z Modlitky pro Martu nebo fragmenty z filmu Kouř. Song o lidech, kteří už opravdu nevěří v lepší zítřky, se patrně týká spousty zdejších jedinců a na této šílené desce patří jednoznačně k ozdobám.

„Neboj se stínů“ je plná naděje a znovu patří ke klidnějším položkám, ačkoliv je jí znovu vlastní silné existenciální poselství. Parádním kouskem je vlastně i dadaistická „Prase s kamerou“, která prostřednictvím titěrných kláves, náladových proměn, krásných kytarových tónů i splašených dechů staví pomník generačním nedorozuměním. Tím hlavním pohonem je však lyrický part, kde kapela svůj smysl pro humor doloží vynikajícím, z ústřižků větných blbostí poskládaným textem, takže se dostavuje prostor i pro otázky jako např. Zdali byl někdy dítětem Jiří Pomeje? Přiznávám, tenhle detail mne fakt odpálil k Slunci.:-) „Bohnická“ je, jak název napovídá, to nejšílenější new wave, co jsem snad doposud slyšel, kam se hrabe PRAŽSKÝ VÝBĚR. Kolotoč se však rozjíždí ještě do neuvěřitelnějších otáček. „Wasabi exclusiv“ rozhodně nepovoluje řetěz, takže dojde i na implantování fragmentu z jedné z nejznámějších skladeb od THE PRODIGY do tohoto finálního klávesovým rejděním prošpikovaného maglajzu. jak to shrnout? Tahle kapela snad ještě nenahrála šílenější desku než je „Achtung Sultan!“ a i když minulá řadovka se mě vlastně poslouchala o něco snadněji, tak ani zde nejsem o nic ochuzen. Spíš to celé stále tak nějak vstřebávám a zhluboka dýchám...

24.06.2025	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz