PRIMAL FEAR - Domination
Německá stálice heavy/speed metalu PRIMAL FEAR potvrzuje svou potenci a vrhá do placu další deskou, nazvanou tentokrát „Domination“, deskou, která se svým zpracováním ani moc neliší od několika předchozích prací této kapely. Pětice si zkrátka udržuje svůj kvalitativní standard a ani ráz své hudby nemá důvod měnit. Proč by to také dělala, vždyť jejich stylu se dnes velmi daří a za těch bezmála třicet let si PRIMAL FEAR vydobyli určité postavení na evropské heavymetalové scéně, kde patří mezi nejpilnější.
Fanoušek jejich hudby tak dostane přesně to, co čeká a co ke kapele výtečného zpěváka Ralfa Scheeperse a baskytaristy a skladatele Matta Sinnera vždy náleželo. Konkrétně, dostatečně důrazný a vesměs melodický heavy metal německého střihu, obhospodařený v solidních muzikantských a zvukových podmínkách. Jako nevýhoda se ukazuje pouze hodinová stopáž díla, kde se člověk nevyhne o něco plonkovějším fázím, zejména pak v druhé polovině nahrávky, jež díky tomu působí trochu nastavovaně. Pokud by PRIMAL FEAR trochu zefektivnili svoji produkci a album o třetinu zkrátili, výsledek by působil zkrátka o řád lépe.
S novinkou „Domination“ dostane fanoušek melodické metalové hudby bytelný stylový vzorek, který nepopírá historii tohoto bandu, ovšem na druhou stranu to celé působí současně, jde o energický, pozitivní a dostatečně nadupaný materiál, co se týče vynalézavosti a nových impulzů je nutné dodat, že však nejde rozhodně o nic převratného. Sestava německé stálice je na jejich patnácté řadovce omlazena o novou kytaristku, pětadvacetiletou Italku Thalíi Belazzeccu, která se před dvěma lety mihla na sólovce Anguse McSixe a která se i zde chopila své šance a tvoří povzbudivě znějící tandem se zkušeným Magnusem Karlssonem. Nováčkem v sestavě je však i bubeník André Hilgers (jinak dříve SILENT FORCE a stále ještě SONIC HAVEN), jehož hra upevnila bytelný ráz díla.
První polovina desky je vlastně velmi povedená, co song, to obstojná šleha. Náladu síly a dominance nastolí hned otvírák „The Hunter“, jehož ráz určuje typický Scheepersův projev a poutavá gradační výstavba, aby následující jízda „Destroyer“ ještě navýšila, díky svému refrénu, na hitovém potenciálu alba. Povzbudivě rozmáchlá se jeví asi nejlepší skladba kompletu, speedmetalový kvapík „Far Away“, který dokáže omráčit znamenitou kytarovou prací fungl nově poskládaného dua. V době, kdy vychází novinka slavnějších HELLOWEEN, zde máme další čarovnou jízdu nebesy. Tento melodický přelet je následován parádně šlapající hymnou „I Am The Primal Fear“, u jejíhož refrénu a důrazných strojových riffů ala Wolfi z ACCEPT se mnozí neubrání spokojenému úsměvu, protože si po jejím vyslechnutí uvědomí, že se ten opakující se Scheepersův nápěv nad teutonsky přísnými laufy každému z nás prostě líbí. Za mne song, který bude schopen rozohnit davy a jasný mrakodrap desky. Ve zvuku PRIMAL FEAR se vždy nacházely stopy odkazu legendárních JUDAS PRIEST a nejinak je tomu i zde, což záhy stvrzují další zajímavé hymny jako „Tears Of Fire“ a „Heroes And Gods“. Potud je na desce všechno v pořádku, jenže v její druhé polovině materiálu trochu padá řetěz a výsledek drží v potřebném kursu možná ještě snově rozvolněná „Eden“, což je takový éterický baldachýn alba, v němž však znovu vynikne Scheepersův hlas, a nebo pak snad ještě hymna „Crossfire“. Zbytek alba je zde do počtu, nad rámec potřebného.
PRIMAL FEAR nikdy nepatřili k úplné špičce německé metalové scény, byť maj ve svém středu skvělého zpěváka a skladatelská práce hned několika členů je stále staví do role speed/power kapely, která má co říct a jejíž alba mají stále punc kvalitně odvedené práce. Asi bych se v roce 1997 nenadál, že tady tahle formace vydrží další tři dekády a docílí počtu patnácti řadových alb, a to bez výraznějších kvalitativních i stylových výkyvů. PRIMAL FEAR roku 2025? Proč vlastně ne! Maj novou kočku u kytary, takže budu rád, když je třeba někdy uvidím na nějakém větším festu!
| 15.09.2025 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
