PJ HARVEY - Uh Huh Her

70%

Polly Jane Harvey jsme opustili 11.září 2001, když ze svého hotelového pokoje ve Washingtonu sledovala drama kolem Pentagonu a pak si ještě narychlo zavolala domů do Anglie, aby alespoň přes telefon převzala Mercury Prize za skvělou desku „Stories From The City, Stories From The Sea“. K němu samozřejmě jela světové turné, následně se podílela na nahrávkách několika kolegů, z nichž nejznámější jsou asi „The Dessert Sessions“ Josha Hommeho. Objevila se konkrétně na desce s názvem „Vol. 9&10“ z roku 2003. A samozřejmě si psala nové písničky i pro sebe. Průběžně si je doma nahrávala, takže když na podzim 2003 zamířila do Presshouse Studia, které bylo umístěné ve venkovské oblasti východního Devonu, měla materiál víceméně připravený. Na rozdíl od předešlých desek ale neměla příliš jasnou představu, jak by finální nahrávka měla znít. Snad kromě jedné věci. „Cities…“ bylo její (ne)popové album, v této oblasti měla teda splněno, takže se jako správný zvukový chameleon chtěla od něj odstřihnout a utéct co nejdál do alternativních vod. Ale jak přesně by tyto vody měly vypadat, to zatím netušila.

Rozhodla se to zjistit sama. Nechala se vést intuicí a svým uměleckým cítěním. Celé album si v podstatě nahrála sama, akorát bicí obstaral dlouholetý parťák Rob Ellis. Stejně tak produkci si vzala na svoje bedra. Technicky se o nahrávání a finální mix postaral další starý kamarád Head, ale to bylo tak asi všechno, co se týče spolupracovníků. Finální zvuk nahrávky se rodil až ve studiu, nebyl vytyčen žádný jasný koncept nebo cíl. Polly chtěla přijít s albem, které by bylo upřímné a intimní. A zároveň zemité a špinavé. Ambiciózní kombinace. Uvidíme jak se to povedlo propojit.

První část desky je drsnější. Kytary jsou zde často podladěné až do stavu, kdy někdy nevíte, jestli to už náhodou nehraje basa. Polly se navíc snažila ve studiu k nim najít co nejstarší zesilovače a reproduktory, které měly co nejhorší zvuk. Jsou taky docela špinavé, někdy zabíhají do grungeových odstínů a celkově se ty songy nesou v garage rockovém stylu. Přesto všechno zvuk není ani extrémně syrový, ani zvlášť lo-fi. Druhá část alba je jemnější a klidnější, probleskují zde folkové inspirace, nebo i temnější elektronika. Deska v sobě v podstatě nese elementy všech předchozích alb a někteří jí vyčítali, že nepřichází s ničím novým. Ano i ne. Ano, není tak vyhraněná jako předchozí diskografie, kde skutečně každá deska znamenala velký posun proti předchozí a to po všech stránkách. Zvuk, atmosféra, koncept, dramaturgie. Na druhou stranu „Uh Huh Her“ má svoje specifické kouzlo, určitou temnou krásu. Je syrové, ale i hladivé, drsné ale i krásné. Polly si zde vybírá kousky ze své hudební minulosti a skládá si z nich nový konstrukt. Důležitý je i fakt, že si ho produkovala kompletně sama, což jí taky někteří recenzenti neopomněli vyčíst. Mě se naopak její relativně minimalistická produkce líbí. Album považuji za přirozený návrat domů, do alternativních vod. Tady se cítí Polly nejlépe, tady je její místo.

Mezi nejlepší položky řadím třeba posmutnělou baladu „Shame“. Minimalistická dramaturgie nechává vyniknout zpěv, ve kterém Polly předvádí celou paletu svých schopností. Dalším hloubavějším kouskem s neuvěřitelně bohatou atmosférou je „Pocket Knife“, která odkazuje k delta bluesovým inspiracím. Americký jih, vedro, vlhkost, tíha každodennosti, to vše je tady dokonale vystiženo. Asi nejlepším kouskem desky je rychlejší, ale hodně temná „The Letter“. To je právě případ, kdy si netroufnu říct, jestli dominantní riff zde hraje kytara nebo basa, i když ze živých záznamů vím, že je to kytara. Song má specifickou trip-hopovou náladu smíchanou s alternativním stoner rockem a taneční rytmikou. Objevíme zde i pro Polly typické songy, nasáklé tíživými blues-rockovými riffy, root rockovou estetikou a temnou atmosférou, jako třeba skvělá „The Life And Death Of Mr. Badmouth“. Je syrová, ale jiným způsobem než songy na druhém nebo třetím album. Zvuk je totiž velice kvalitní a ta syrovost vyvěrá ze samotného nitra songu a je živena i jemně dávkovanými elektronickými zvuky. Drzý garage rock „Who The Fuck?“ je ohlodaný až na kost. Žádné vymýšlení, kytara, bicí, basa. A tleskot. Afektovaná teatrálnost zde nemá daleko k ranným YEAH YEAH YEAHS. V podobném zvukovém balení se servíruje i houpavá „Cat On The Wall“. Střední tempo dodává songu vzdušnost, Polly zde opět střídá klasický zpěv, falzet i teatrální přehrávání. Zajímavá je „You Come Through“. O hlavní „riff“ se zde starají zvláštní nástroje, snad melodika a perkuse, které znějí, jakoby se nahrávaly v nějaké hluboké jeskyni. Prazvláštní zvuky v kombinaci s ambientní stavbou sice automaticky vylučují jakékoliv hitové ambice, ale skladba je hypnoticky krásná a v podstatě by se dala označit až za „world music“. K zmiňovanému folku má blízko třeba kratičká „No Child Of Mine“ nebo intimní a melancholická „The Desperate Kingdom Of Love“. Tohle je vysoká škola práce s emocemi, která nepotřebuje žádné studiové efekty nebo dramaturgické berličky. Jen skvělý song, který má co říct, a ještě lepší přednes, který to všechno dokáže zhmotnit. Ke konci alba Polly zařadila i dvě instrumentální skladby. Obě jsou pojaté silně ambientně a jsou relativně krátké. Album by se bez nich nejspíš obešlo. Zejména druhá s názvem „Seagulls“ je skutečně jen zpěvem racků nad pobřežím. Uniká mi jejich hlubší význam, ale Polly si prostě někdy libuje v extravagancích.

Zajímavostí je, že existoval i song, který dal albu název. „Uh Huh Her“ je docela drsný garage rock, syrový a rozervaný, ne moc melodický. Z nějakého důvodu ho ale nenatočila a proto se na albu neobjevil, i když ho pravidelně hrávala na koncertech. Studiově bych zpracován až dodatečně a objevil se na iTunes kompilaci. Co by to bylo za umělce, kdyby neměl nějaké milé vrtochy.

„Uh Huh Her“ vyšla v květnu 2004. Zamračená Polly na coveru vysílá jasný signál. Šťastné písničky ze „Stories…“ zde nečekejte. A nedal se čekat ani stejný komerční úspěch. Pro mě je to poslední víceméně rocková deska PJ HARVEY. Ačkoliv sama Polly v rozhovorech přiznala, že se jí na této desce nepovedlo úplně přijít s něčím zásadně novým, nebo nečekaným, já bych v tom až takový problém neviděl. Prostě dělala to, co uměla nejlíp. A to v žádném případě není málo. V dalších letech její tvorba směřovala do ještě více alternativních a můžeme říct i avantgardních vod a žádné další album mě už nedokázalo skutečně oslovit. Což Polly samozřejmě nemusí vůbec trápit, ona si stejně vždy dělala věci po svém. Nadále zůstává maximálně respektovanou skladatelkou, textařkou a umělecky všestrannou postavou britské hudební scény.

31.01.2026	Diskuse (0)	Tomáš