PJ HARVEY - To Bring You My Love

60%

Druhé album bylo pro PJ HARVEY zlomové. Etablovala se na alternativní scéně a zároveň se posunula ve svém tvorbě. Jenomže škatulka syrového alternativního rocku ovlivněného grungem, blues a punkem jí začínala být těsná. Chtěla se z ní vymanit, zkusit zapojit nové zvuky, nové hudební styly, pracovat s novými lidmi. V průběhu turné k druhé desce začínal narůstat v kapele rozkol ohledně budoucího směřování. Vyústilo to až v rozpad původní sestavy, a název PJ HARVEY do příště měl znamenat skutečně jen a jen Polly samotnou.

Opět se na pár měsíců rozhodla zmizet ze světa. Za peníze, které vydělala díky prodejům prvních dvou desek si koupila dům na samotě doma nedaleko Yeovilu. Našla zde oázu klidu a samoty, ideální konstelaci pro psaní nových písniček. Inspiraci hledala na tradičních místech, ve folku a blues. Při blues ale primárně zamířila ke kořenům amerického jižanského, takzvaného „delta“ blues. Zhlédla se i v teatrálně-vyprávěčské formě legend jako Tom Waits nebo Nick Cave. A neignorovala ani aktuální vývoj na hudební scéně, takže možná trochu překvapivě zabředla třeba i do trip-hopu. Už jen z tohoto krátkého výčtu je zřejmé, že se rozhodla smazat žánrové hranice a svojí tvorbě dopřát absolutní stylovou svobodu. Výrazná otočka nastala i v případě dramaturgie a technického pojetí nové tvorby. Agrese, hlučnost a drásavost druhého alba byla úplně zapomenuta. Nové songy jsou výrazně klidnější, jemnější a hloubavější. Místo přímočarých útoků zde dominuje umělečtější a přemýšlivější přístup, který přináší í určitou formu teatrální zdobnosti. Nahrávka jako celek je pojata více atmosféricky a nadýchaně, díky své komplexnosti působí dospěleji, s mnohými, jen postupně se odkrývajícím vrstvami. Na druhou stranu to ale taky znamená menší přístupnost a hitovost.

Změnil se i přístup k nahrávání. Asketickou syrovost střídá kvalitní studiová produkce. Pod dozorem Flooda a Johna Parishe, s přispěním samotné Polly, se povedlo vykřesat na svou dobu skutečně kvalitní zvuk, který v sobě nese určitou starosvětskou vznešenost, má autentickou atmosféru amerického jihu a nenásilně to vše propojuje s moderními zvuky aktuální hudební scény. S nahráváním pomohlo několik špičkových studiových muzikantů, jejichž profesionalita a zkušenosti jsou na první poslech evidentní. Kromě pestřejší zvukové palety generované bohatším nástrojovým obsazením se použily i osvědčené produkční postupy. Ve většině songů jsou třeba kytarové party zdvojené. Polly společně s Johnem Parishem tím svými kytarami nahrávce dodali potřebou hloubku a barevnost. Přitom paradoxně to na první dobrou často ani nepůsobí jako vysloveně kytarová deska. Klavír, vibrafon, zvony, orchestrace nebo i elektronika jsou integrální součástí této stylově velice těžce definovatelné kolekce.

V textech je Polly tentokrát taky méně agresivní. Místo tvrdých útoků na tradiční maskulinitu, případně pomsty za utržené rány, se věnuje tématům ztráty a odcizení. Obětování se pro lásku, hledání cest jak vztah zachránit. Opět se zde často objevují motivy související s vírou a Biblí, což nám prozradí častý výskyt výrazů jako „God“ (Bůh), „Heaven“ (Nebe) nebo Jesus (asi jasné). Biblické obrazy Polly už v minulosti s oblibou používala jako metafory pro reflexi civilních témat. Což je možná trochu paradoxní v kontextu jejího deklarovaného ateismu. Na druhou stranu se to ale absolutně přirozeně prolíná s hudbou samotnou, prosáklou atmosférou amerického jihu, kde víra a náboženství obecně hraje pořád důležitou roli v každodenním životě. Spiritualita v písničkách neustále probublává, dodává jim vnitřní napětí a tajemnost. Výše zmínění Tom Waits a Nick Cave byli inspirací nejen po hudební, ale i textové stránce. Jejich lyrika, někdy hodně ulítlá, jindy bolestivě syrová, ale vždy s určitou dávkou teatrálnosti a pompéznosti, oslovovala Polly přirozeně. Měla k ní blízko už v minulosti, teď se tímto směrem vydala cílevědomě. A přesně dle vzoru zmíněných legend upravila i svůj zpěv. V některých písních to má blíže k hudebnímu divadlu, kde se hraje nějaké drama, nebo alespoň absurdní komedie, než k tradičním rockovým písním. Mění hloubku hlasu, zpívá afektovaně, schválně přehrává, dramatizuje. Album kolem nás pomalu protéká a oslovuje nás určitou gotickou monumentálností, která vyzdvihuje duchovní rozměr a nekonečnost a dává ho do kontrastu vůči lidské smrtelnosti a každodennosti.

Co je pro mě trochu záhadou, jakkoliv pozitivní a plně tomu fandím, je komerční úspěch alba. Singl „Down By The Water“ absolvoval silné rotace na MTV a pronikl do rockových rádií, ale ani on samotný není prototypem masového hitu. Natož rockové hymny. A ani album jako celek není nijak přístupnou kolekcí hitů, nebo alespoň masy oslovujících songů. Přitom se prodeje vyšplhali přes milion kopií a dodnes je to její komerčně nejúspěšnější deska. V devadesátkách bylo možné skutečně vše.

Zmiňovaný singl byl opatřen výrazným klipem, kde se Polly v jasně červených šatech a s výraznou červenou rtěnkou vlní před kamerou a následně noří do vody přesně dle názvu songu. Asi se shodneme, že melodicky je písnička výrazná a zejména její závěr, kdy pološeptem recituje uspávanku ve stylu matky topící své dítě (o čemž vlastně i song pojednává), je až strašidelně hypnotický. Ale co zvuk? Vždyť to je v podstatě trip-hop. Takže zde máme vysoce artový obsah podaný hodně alternativní formou. A je z toho hit. Devadesátky… Když už jsme u trip-hopu, tak ještě více do jeho hájemství nás vezme „Working For The Man“. Tady je to ale jeho tíživá, pomalá a hodně temná forma, která se blíží tvorbě TRICKY. Jakožto platonickému fanouškovi tohoto hudebního stylu mi to plně vyhovuje. Polly se v těchto vodách cítí evidentně jako doma, působí absolutně přirozeně a i sem dokázala propašovat trochu té jižanské atmosféry.

Ačkoliv nejsem žádný velký expert na Nicka Cave, otisk jeho typické tvorby slyším hned v několika skladbách. Titulní „To Bring You My Love“ na to jde z bluesové perspektivy, výborná závěrečná „The Dancer“ pak spíše stylem soundtracku z nějakého spaghetti westernu od Morriconeho. Obě skladby ale v sobě snoubí teatrálnost a povznešenost a samozřejmě vnitřní temnotu a bolest. Jediným songem, který mi do kolekce nikdy nepasoval, byl „Meet Ze Monsta“. Má až démonickou atmosféru, je postavený na špinavém kytarovém zvuku a hororovém zpěvu. Nenacházím při něm žádné pojítko ke zbytku alba. Z opačného pólu jsou pak skladby silně ovlivněné folkem, ale opět jeho americkou odnoží. „Send His Love To Me“ je relativně ortodoxním folkem, „C´mon Billy“ ho pak vkusně kombinuje s dřevním blues a navrch přidává i trochu orchestrace. Bluesový základ, směřovaný ale více do rockových vod zdobí i „I Think I Am A Mother“. Nezapomnělo se ale ani na klasický alternativní rock. „Long Snake Moon“ možná není revoluční, ale je to poctivá devadesátková alternativa.

„To Bring You My Love“ byla pro mě z prvních šesti desek Polly vždy ta nejtěžší ke zpracování. Je náročná na pozornost, nic vám nedaruje zdarma. Zároveň je to silně náladová deska, na kterou prostě člověk musí mít den. Je to ale důležitá součást vývoje Polly jako umělce. Dokázala sama sobě a v podstatě i celému světu, že dokáže vystoupit ze svého stínu a její talent není stylově omezen. Od této desky se z ní stává skutečný chameleon, který v budoucnu bude prakticky s každým novým albem měnit svůj zvuk i styl a bude se snažit neustále posouvat své hranice.