Boomer Space

PJ HARVEY - Stories From The City, Stories From The Sea

Magický letopočet, magické album. Nemá cenu zastírat, že je to moje nejoblíbenější deska od PJ HARVEY. Trefa do černého. Je to její největší úkrok směrem k popovým vodám, i když pojem popový bych zde měl psát v uvozovkách. Jak sama Polly říkala, je to takový „un-pop“ (ne-pop). Každopádně jedná se primárně o skvělou alternativní desku, která je překvapivě přístupná, nabitá vynikajícími songy, z kterých většina by mohla fungovat i v pozici hitových singlů.


V roce 1998 po vydání desky „Is This Desire?“ si Polly zahrála ve filmu „The Book Of Life“. Je to příběh o Ježíšovi, který se vrátí v souvislosti s obavami ohledně změny letopočtu na Zemi, konkrétně do New Yorku. A Polly zde hrála Marii Magdalénu. Snímek jsem neviděl, má docela rozporuplné recenze, zejména kvůli specifickému přístupu k technice natáčení, kdy kamera je prý rozmazaná, roztřesená a nervózní. No řekněme, že to není blockbuster, ale artový kousek. Důležitý je ale kontext. Polly se při natáčení zamilovala do New Yorku, a to až tak, že v roce 1999 zde strávila devět měsíců. A samozřejmě skládala novou muziku. I když tvrdí, že songy psala i doma nebo v Londýně, na albu „Stories…“ je dominantně cítit inspirace právě New Yorkem. V textech, zvuku, stylu, náladách. Deska se opět tematicky primárně točí kolem lásky, ale tentokrát to je pohled skutečně romantický. Polly se rozhodla cíleně udělat desku, která měla být krásná a zároveň i přístupná. Myslím, že se jí to povedlo na jedničku.




Na jaře 2000 byla se skládáním hotová, mohlo se jít natáčet. Vybrali si studia Linford Manor nedaleko Milton Keynes kousek od Londýna. Je to staré venkovské sídlo, z našeho pohledu v podstatě zámeček. Bývalý taneční sál sloužící pro samotné nahrávání zajišťuje výbornou akustiku. Jeho kvalit využili třeba i kolegové z kapel JAMIROQUAI, BIFFY CLYRO nebo PUBLIC IMAGE LTD. Polly se tam se svým týmem nastěhovali na šest týdnů a pustili se do práce. Producentskou roli tentokrát svěřila dvojici Rob Ellis a Mick Harvey. Prvního si možná pamatujete jako bubeníka z původní sestavy tria, se kterým Polly natočila první dvě desky. Druhý pak je dlouholetý spolupracovník Nicka Cavea, multiinstrumentalista, který na album přispěl snad vším, co se kolem něj mihlo. Orgán, basa, bicí, perkusie, klávesy, akordeón. Nahrávání probíhalo v uvolněné a příjemné atmosféře. Experimentování tentokrát nebylo tématem dne, cíl byl totiž velice jasně definovaný předem. Polly chtěla mít nahrávku jasnou a lehkou, skladby měly zpívat a lítat. Songy měly klasickou písničkovou strukturu, dominantní zvukové zabarvení zajišťovaly kytary, které byly napumpované reverbem a k tomu vybroušené do krásně cinkavého zvuku. Občas tomu dali lehce psychedelické zabarvení, občas naopak trochu špinavější garážový nádech, ale pořád se snažili držet v hranicích kvalitně znějícího alternativního rocku. Silné melodie společně s pozitivním feelingem některé songy posouvají až téměř k soft nebo indie rocku. Je to přitom navýsost moderně a aktuálně znějící deska. A určitě produkčně nejvíc dotažená z pohledu mainstreamové kvality obsahu.


Čeho si dále můžeme všimnout, je perfektní hlasová kondice Polly. Není pochyb, že od prvních alb dokazuje, jak skvělou zpěvačkou je. Na „Stories…“ působí ale mimořádně sebevědomě a vyrovnaně. Její hlas je silný, pokojný a vyzrálý. Ubrala z teatrálnosti, omezila extrémy a prostě „jen“ zpívá. A jak jí to jde! Životní pohoda a láska ukrytá v písničkách prostupuje jejím projevem do poslední noty a je to radost poslouchat. Zřejmě i ona sama potřebovala už mír, na všech albech doteď pořád s někým a s něčím bojovala, byla v napětí, šla na dřeň. Teď jakoby znovu nalezla klid a krásu, přijímala věci s nadhledem, užívala si. Její projev v některých skladbách přirovnávali ke Chrissie Hynde z THE PRETENDERS, nebo třeba k Patti Smith. Vliv New Yorku a jeho scény je na albu cítit často. THE VELVET UNDERGROUND, Billy Joel nebo TELEVISION. Není to přímo ve zvuku nebo v dramaturgii, na to je rukopis Polly až moc unikátní, spíš takový těžko popsatelný vibe, dobový pocit, podprahové vibrace.




Otvírák „Big Exit“ ve se velkém stylu snaží vykřičet do světa hudební změnu, která nás na tomto albu čeká a nemine. Krásně cinkavé kytary, nádherný refrén, povznesená nálada. Tajemná klidná mezihra nám ale neomylně připomene, že tohle je specifický „pop“, který je dospělý a silně alternativní. A už se znova jede v pochodovém tempu, refrén nás zasněně unáší ulicemi New Yorku, kolem šramot velkoměsta, které nikdy nespí. „Good Fortune“ nás bere na výlet po čtvrtích New Yorku, od Chinatown přes Little Italy. Opět nás opanuje pozitivní atmosféra, oslava života, nadšení z města samotného. Trochu zvážníme při „A Place Called Home“, která je jedním slovem dokonalá. Několik vzájemně propletených kytarových ornamentů dává skladbě zvukovou bohatost, mohutná basa drží vše pevně pohromadě. Vokální exhibice v refrénu je pak absolutně geniální. Máme zde dreampopový falzet, suchou recitaci a nad tím vším krásný jasný zpěv. Dramaturgická bohatost je zde dokonale sladěná do vybalancovaného celku, kde se nic vzájemně nebije, naopak, propojuje se to do umělecky komplexního zážitku. 


Tajemná „One Line“ začíná potichu jen s kytarou. Postupně se připojují klávesy, další kytary a když bicí poprvé naplno rozjedou pochodový rytmus, už je jasné, že to bude další skvělá rocková věc. Zajímavé jsou i mírně strašidelné vokály v pozadí, dodávající skladbě atmosférický nádech. Je to jeden z těch songů, které nejsou typickým hitem na první dobrou, ale svojí propracovaností, zvukovou bohatostí a náladovostí dokazují, jaký talent se v Polly ukrývá. V podobném duchu, možná dokonce ještě více tajemněji, se nese „Beautiful Feeling“. K nádhernému songu jí stačí čistá elektrická kytara, silná melodie a promyšlené vokální harmonie. Krásně melancholická balada se líně převaluje, bez nejmenší tendence věci uspěchat. Tak, odpočinuli jsme si, jde se rockovat. „The Whores Hustle And Hustlers Whore“ je jasná hitovka. Výrazná melodie, drive, moderní alternativně rockový zvuk, všechno je zde správně. Skrytý poklad alba se jmenuje „This Mess We´re In“ a Polly ho nezištně přenechala vzácnému kolegovi. Tím je Thom York z RADIOHEAD. Znali se už dlouho a teď konečně nastal ten správný čas na spolupráci. Kromě této skladby, kde Thom zpívá hlavní vokál, přispěl harmoniemi ještě i do dalších dvou písniček. Jeho typický, bolestivě ukňouraný projev, se do výše zmíněné skladby hodí absolutně perfektně. Polly ho doplňuje svým klidným hlasem v podstatě jen v refrénu a pak v závěrečném dialogu. Opět další skladba, kterou asi těžko můžeme nazvat hitem, ale neskutečně silná, emotivní a zajímavá věc. Po této citové náloži si dáme znova něco na uvolnění. Soft rock „You Said Something“ je zřejmě nejvíc odlehčenou a pozitivní energií nabitou věcí v celé kariéře Polly. A vůbec to není špatné. Vibrující basa, jemné bicí, krásně hřejivé kytary, všechno to působí neskutečně lehce a přirozeně. „Kamikaze“ už podle názvu nemůže být žádnou baladou a skutečně. Po nervózním klidném začátku se song postupně rozjede do slušného pecky v blues-punkové estetice. V podobném duchu se nese i další perla „This Is Love“. Je však zemitější, drsnější a svalnatější. Zde se nic nekomplikuje, jde se rovnou na věc. Drzost skladbě vlastní je ale nenápadně zjemňovaná tu klávesy na pozadí refrénu, tu cinkavými kytarovými ornamenty v pozdějších slokách. Song je zřejmě nejjasnějším vzkazem, které album přináší. Oduševněnost, jakým to Polly deklaruje, vysílá jasný signál. Baladická „Horses In My Dream“ je jedinou položkou alba, která mě nikdy zvlášť neoslovovala. Není s ní nic principiálně špatně, možná se mi svojí náladou hodí spíš na předchozí desku. Zato závěrečná „We Float“, to je panečku další perla. Téměř taneční beat bicích, jednoduchá klavírní linka a vážný zpěv na začátku nastaví lehce post moderní náladu, kde možná podvědomě tušíme vývoj směrem k trip-hopu. Ale chyba lávky. S nástupem refrénu se song otevře do krásného atmosférického post-rocku. Dokonalá krása. V některých lokálních edicích na albu pak ještě najdeme jednu další skladbu. „This Wicked Tongue“ je skvělý alternativní rock a nechápu, proč není součástí standardního song listu. Je to opět drsná skladba v podobném duchu jako „This Is Love“. Proti ní je ale špinavější, s nádechem grunge.




Deska sklidila po vydání v říjnu 2000 hodně úspěchů. Po právu. Moc dobře se i prodávala a dostala se přes 1 milion zakoupených nosičů. Z mnoha ocenění vzpomenu snad jen jedno, které bylo historické hned z několika důvodů. Mercury Prize jako konkurence zavedeným Brit Awards vznikly v roce 1992 a každoročně vyhlašují jednoho vítěze z regionu Velké Británie a Irska. V roce 2001 se vítězkou stala Polly jako první ženská sólová interpretka. Když předběhnu, tak o deset let později, v roce 2011 si vítězství zopakovala s albem „Let England Shake“ a historicky je tak jediným interpretem, který cenu získal dvakrát. Ale zpět k první ceně. Ceremoniál se odehrával 11. září 2001. My dříve narození si budeme zřejmě pamatovat, jak jsme nevěřícně čuměli v televizi na záběry z New Yorku, a mysleli si, že se točí nějaký nový akční film. Polly to ale měla z první ruky. V rámci turné po Americe byla v ten den ve Washingtonu a z hotelového pokoje sledovala události kolem Pentagonu. Když se telefonicky spojila s galavečerem, aby poděkovala za výhru, neměla moc chuť se bavit o muzice a jen krátce popsala surrealistické výjevy, kterých byla nepřímou součástí. Je to trochu škoda, protože jí byl prakticky ukraden triumfální večer, který si plně zasloužila. Byla na vrcholu!


24.01.2026Diskuse (0)Tomáš