PJ HARVEY - Rid Of Me

70%

Příběh druhého alba PJ HARVEY „Rid Of Me“ se začal odvíjet ještě před vydáním debutu. Že vám to nedává smysl? Čtěte dál a pochopíte. Připomeňme si, že první singl „Dress“ vyšel v říjnu 1991 a způsobil malou, no vlastně docela velkou senzaci na alternativní scéně. Až tak velkou, že se o Polly a její kapelu začaly zajímat i velké labely. Ta sice ze začátku tuhle možnost vůbec nezvažovala, protože si chtěla ponechat tvůrčí svobodu na nezávislé scéně, ale mezi vydavatelstvími se strhla docela slušná přetahovaná o to, komu se jí povede získat a podepsat s ní smlouvu. Polly nakonec měsíc před vydáním debutu kývla na nabídku Island (PolyGram). Tohle je první část příběhu.

Druhá část příběhu bude reflektovat samotný život Polly a její kapely po úspěchu debutu. Kapela samozřejmě vyrazila na intenzivní turné, které kulminovalo vynikajícím vystoupením v Readingu 1992. Po letní festivalové sezoně se Polly stěhuje do Londýna, kde se ale těchto několik hektických měsíců projevilo na její duševní i fyzické konstelaci. Kolotoč vysilujících koncertů, neutichající zájem médií, gradující očekávání ohledně následujícího alba, spolu s problémy v osobním životě (nepříjemný rozchod), vyústil v nervové zhroucení Polly. Pobyt v Londýně jí nesvědčil, chyběl jí domov na venkově, a zároveň nechápala celý ten cirkus, který se kolem kapely rozjel. Byli přece ještě jen na začátku, učili se tvořit, hrát, a najednou je všichni považovali za „britskou NIRVANU“, za novou „velkou věc“. Všechno se to rozjelo příliš rychle a ztráceli nad tím kontrolu. Udělala proto radikální krok – stáhla se zpátky domů a odstřihla se od hudebního průmyslu. Jak se psychicky postupně dávala dohromady, začala skládat písničky, které se měly později objevit na druhé desce. Z výše zmíněného je zřejmé, že se nebude jednat o žádnou sluníčkovou popovou desku. Kromě duševního rozpoložení při tvorbě hrála významnou roli i snaha Polly vymanit se z mantinelů první desky a povolit uzdu kreativitě. Jak po hudební stránce, tak i po textové. Plán byl cíleně šokovat.

První pokusy o nahrávání nového materiálu ve slavných The Manor Studios v Oxfordu k ničemu nevedly. Následně se ale povedlo domluvit koncem roku 1992 pobyt v Pachyderm Studios v Minnesotě u Steva Albiniho, kterého si Polly velice považovala za jeho práci na albech PIXIES. Jeho typický syrový styl nahrávání, který preferoval živou energii před technickou čistotou, jí podvědomě dával pro novou kolekci největší smysl. Na rozdíl od bloku, kterým kapela trpěla při nahrávání v Anglii, tady najednou vše fungovalo. S Albinim sice strávili dva týdny, ale celou nahrávku měli hotovou v podstatě za 3 dny!

Jestli byl debut syrovou alternativní deskou, tak dvojka je nekompromisně syrovou, extrémně alternativní deskou. Jak i sama Polly přiznala, není to něco, co si pustíte u večeře nebo na párty s kamarády. Při skládání i nahrávání se šlo nelítostně až na dřeň. Ve všem. Od zvuku, přes atmosféru, dramaturgii až po texty. Materiál je nepřístupný a posluchač do něj proniká jen pomalu a s velkým vypětím sil. Atmosféra je nepřátelská, temná a chorobná. Na slabší povahy může působit svou hororovou stylizací až strašidelně. Melodie se z nánosů hluku, propletených v podivných taktových konstrukcích, vynořují jen na vzácné okamžiky a neochotně, aby v nich následně opět rychle mizely a nechávaly nás dál strádat při hledání jasných nosných prvků songů. Tematicky se Polly točí kolem násilí, extrémní sexuality, vztahů, ale nebrání se ani vyprávění příběhů. Při nich často střídá perspektivu z ženské na mužskou a zpět. To byla i její odpověď na neustálé podsouvání feminismu. Svoji hudbu netvořila s ohledem na gender, fokusoval se jen na muziku samotnou. S jejím nově nabytým sebevědomím souvisela i změna image. Zatímco v dětství, a částečně i v době debutu, se považovala za „tomboy“, což je výraz pro holku, která se oblíká jako kluk, nosí krátké vlasy a věnuje se primárně klučičím aktivitám, nově začíná její proměna v jasně deklarovanou mladou ženu. Džíny vyměnila za šaty, těžká bagančata za dámské lodičky, vlasy už nemá sepnuté do tuctového culíku, ale hezky rozpuštěné. A nenechá si nic líbit.

Steve Albini. Kontroverzní postava nezávislé hudební scény, který má své zastánce, ale i armádu odpůrců. Začněme první skupinou. Polly sama říkala, že nikdo nedokáže nahrát bicí tak jako Steve Albini. Absolutně živě, až má člověk pocit, že to ani nehraje z desky, ale že jsou rozložené přímo vedle něj. Souhlasím. Kromě odmítání studiových triků s cílem vyčistit a uhladit zvuk nahrávek a absolutním důrazem na jejich syrovost a „pravdivost“, Albini rád experimentoval i se samotným procesem nahrávání. Specificky rozmístěné mikrofony, nahrávání v různých místnostech mimo hlavní studio, minimalistická produkce. Tentokrát doporučil Polly specifický styl zpěvu, když část slok vysloveně „cedila“ přes zuby, aby jim dodala další úroveň strašidelnosti a intenzity. Kritici Albinimu, nejenom u tohoto alba, vyčítali jeho extrémismus. Nekompromisní dynamika, buď tiše, nebo totálně hlasitě, nekompromisní zabarvení, buď úplně jasně, nebo totálně zkresleně. Polly to ale takhle chtěla, takže posluchači sorry, ber nebo nech být. Hudebně se opět pohybuje v teritoriích, kde se grunge potkává s alternativním rockem, občas se mihne blues punkový stín, nebo garage a noise punk. Nahrávka je plná extrémů, buď šeptá nebo křičí. Zároveň v sobě ale má určitý spirituální rozměr. Je upřímná a osobní zároveň.

Reakce novinářů po vydání desky byly přímo nadšené. Označovali desku za nekompromisně uměleckou výpověď, adorovali poetické texty, oceňovali odvahu jít do extrémů. Jestli se na Polly po debutu dívali jako na slibný talent, druhé album jí zabetonovalo na pozici maximálně respektovaného umělce. A ona rozhodně nemínila zůstat stát na místě. Jemný začátek, kdy Polly zpívá klidně a potichu jen na pozadí relativně čisté elektrické kytary, je sice plný napětí, ale když už nás přes 2 minuty takhle ukolébává, člověk prostě ztrácí ostražitost. Z dynamického pohledu je tato první část vysloveně tichá, musíte si volume ohulit, ať vůbec něco slyšíte. Do „loudness war“ je ještě daleko. Takže si vychutnáváme Polly, temnou atmosféru protkanou napětím, zajímavou melodickou linku a pak prásk! Grungeový výbuch! Vtipná historka – jedna britská hudební redaktorka poprvé poslouchala novinku při noční cestě autem. Při první části byla nucena pořádně přidat na hlasitosti, a proto přechod do hlasité fáze songu znamenal pořádný šok. Až takový, že jednoduše s autem nabourala. Nikomu se naštěstí nic nestalo. Jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, stačí, že je intenzivní. Na první poslech desky „Rid Of Me“ určitě nikdy nezapomene. Ještě jedna zajímavost se váže k songu. Falzetem zpívané doprovodné vokály má na svědomí bubeník. Polly je sice psala původně pro sebe, nakonec si je ale vzal na starost Rob Ellis. Jeho hlas ale zdaleka neměl tak velký rozsah a kvalitu jako její, proto to zní na první poslech velice podivně. Zmutovaně, nepřirozeně, možná až směšně. Postupně ale zjistíme, že se to tam docela hodí. Podivný zpěv na hranici šílenství dotváří lehce hororovou atmosféru songu a přidává mu další specifikum.

Možná jsem vás zatím jen strašil, ale na desce se najde i několik relativně normálních písniček. Posmutnělá, do alternativně rockového hábitu hozená „Missed“ je typický devadesátkový konstrukt. Melodicky i zvukově. Jestli jste si u otvíráku nestihli všímat výše zmiňovaný zvuk bicích, zde je k tomu více prostoru. Typicky „Albiniovsky“ vytažený kopák, suchý rytmičák, dunivé přechody a lehce lo-fi činely, všechno do dohromady dává velice živý a syrový zvuk. Typickými skladbami alba jsou ale kousky jako „Legs“ nebo „Rub Til It Bleeds“, kombinující bluesovou houpavost s drásavým zemitým grungem. Polly svůj zpěv posouvá do více teatrální roviny, příběhům tím dodává větší hloubku a dramatičnost. Ono taky, když zpívá o tom, jak milencovi uřízne nohy, aby jí nemohl opustit, to nejde pojmout jako ukolébavku, že.

Album vygeneroval dva singly. „50Ft Queenie“ je agresivní garage rock´n´roll. Rychlý, skočný, kombinovaný s noise punkem. Ideální materiál na divoký moshpit. „Man-Size“ je z úplně opačného konce. Špinavý alternativní rock s parádními bicími, které mají jednak fantastický zvuk, jednak přináší zajímavě roztěkanou rytmiku. K tomu strašidelná atmosféra a Polly předvádějící snad celou paletu svého pěveckého rejstříku. Oba dva singly jsou vynikající, ale musíme si přiznat, že nedosahují hitovosti singlů z debutu. Mezi hitovostí a kvalitou samozřejmě není kauzální vztah, takže to berte jen jako konstatování. A to platí v podstatě na celou druhou desku, už z principu.

„Dry“ působí na první dobrou jinak. Je to starší song z období první desky, který se z nějakého tajemného důvodu na něm neobjevil. I proto působí více přístupně, melodicky jemněji a i zvukově méně agresivně. Zato v textu si Polly servítky nebere. Hodnotit bývalého partnera ve stylu „… you leave me dry…“ (necháváš mě suchou) asi není potřeba obšírněji komentovat. Love song to rozhodně není, i když by tak svou nekonfliktností možná působit mohl. Hned následující „Me-Jane“ ale opět přehazuje výhybku. Hororový blues-punk je dalším vynikajícím kouskem, který pracuje s quiet-loud-quiet strukturou. Povedla se i závěrečná „Ecstasy“, která ve valivém tempu a drásavé atmosféře ukončuje toto náročné album. Jižanské blues s náznakem slide kytary ještě více zvýrazňuje dusivou temnotu a beznaděj v songu ukrytou. Možná už jen perlička na závěr. Na albu se objevil i jeden cover, který Polly samozřejmě vybrala na základě vlastních preferencí. Dylanova „Highway ´61 Revisited“ je možná trochu nečekaný kousek na podobné desce, ale myslím, že se celkem povedl.

PJ HARVEY sice přestoupila k velkému labelu, ale hudebně se posunula naopak do ještě větší alternativy. To jsou paradoxy, které se někdy stanou, a výjimečně jsou i úspěšné. S „Rid Of Me“ to za úspěch rozhodně považovat můžeme.

03.01.2026	Diskuse (0)	Tomáš