PJ HARVEY - Is This Desire?

70%

„Is This Desire?“ dodnes uvádí Polly jako svoje vrcholné dílo. Já mám sice jiné kandidáty na tuto pozici v rámci její diskografie, ale bez debat ho taky považuji za výbornou desku. Kredit jí musíme přiznat za novátorství, posouvání hranic i odvahu experimentovat. Všechno to sice už předváděla na třetí desce, tady šla ale ve všem ještě dál.

Deska vznikala docela dlouho a docela komplikovaně. Polly lehce obměnila realizační tým, když produkční trojku teď kromě ní tvořili opět Flood a pak Head, který už pracoval na jejich prvních deskách. Nahrávání proběhlo na dvou lokacích a mezi těmito sessions byla roční pauza. První štace bylo malé studio v Yeovilu, na druhou část se přesunuli do velkého a drahého studia v Londýně. To znamenalo výzvu nejen z pohledu logistiky a organizace všech zúčastněných, ale zejména z pohledu dramaturgie. Každé studio má svojí specifickou atmosféru, v tomto případě navíc i různé technické možnosti. Zároveň i dlouhá pauza mezi těmito nahráváními zamíchala s náladami a před producenty stál nelehký úkol – zajistit konzistentnost nahrávky, vznikající v tak rozdílných podmínkách a čase. Přiznám se, že na první dobrou bych zřejmě nedokázal určit, kde a kdy který konkrétní song vznikl, ale určitá roztříštěnost, ať už zvuková nebo dramaturgická, je evidentní. A jestli to pochází už z fáze skládání, nebo až nahrávání, je tajemstvím, bez jehož objasnění asi dokážu žít.

Jestli byla třetí deska „To Bring You My Love“ ústupem od klasického kytarového soundu, i když zde přece jen ještě kytary často hrály hlavní roli, pak „Is This Desire?“ už těžko můžeme nazvat kytarovou muzikou. Nezmizely úplně, ale zvukově se deska posunula výrazně směrem k elektronické hudbě. Tempo zůstává opět převážně poklidné, aktivně se pracuje s náladami. Ještě větší prostor dostává moderní elektronika a klávesy v různých podobách. Atmosféricky pojaté skladby nikam nespěchají, rozvíjejí se pomalu a uvážlivě. Na druhou stranu se v několika písních Polly opět vrátila k přímočařejší melodice, což jim dodává určitou dávku hitového potenciálu. Samozřejmě v rámci reálií výrazně umělecky pojaté tvorby. Jak sama Polly přiznala, výslednou podobu alba ovlivnily dvě zásadní proměnné. Temný nádech se do písní přenesl z osobní roviny. Polly po vysilujícím turné ke třetí desce byla na pokraji vyhoření, ztrácela motivaci, vůbec nevěděla, jestli bude pokračovat v hudební kariéře. Zvuk se pak rodil z experimentování a hledání nových cest při nahrávání. Zkoušely se nové postupy, nové nástroje, posouvaly horizonty. Když jsem chválil třetí desku za kvalitní zvuk, tady se ho povedlo vyšperkovat ještě více. Je radost ho vnímat.

Celá album zní velice osobně, někdy až intimně. Je protkané melancholií, zhmotňuje se v něm prožitá bolest. Náladovost jednotlivých skladeb osciluje od temného smutku až po hysterickou zuřivost. Jako celek proto může působit trochu nekonzistentně a roztěkaně. V textové části si Polly bere hodně inspirace z literatury, a svým pohledem předkládá příběhy třeba od J.D.Salingera nebo Flannery O´Connorové.

Album otevírá nádherně mrazivá balada „Angeline“, která se možná tváří jako kytarový song, ale hlavní slovo zde mají různé klávesové nástroje, od klasického klavíru, přes hammondky až po orgán. Společně s hlubokou basou vytvářejí základní konstrukt, který je plný tajemné atmosféry, kolem které následně kytary přidávají pestrou ornamentaci. Agresivnější „The Sky Lit Up“ je plný industriálně elektronických zvuků a má zvláštně strašidelný náboj, který je zvýrazněn extatickým falzetem v závěru. Fantastickým songem je „The Wind“. Obsahuje spoustu vzájemně protichůdných vrstev, které ale ve finále vytvářejí geniální konstrukt. Trip-hopová atmosféra s bublající basou. Téměř taneční rytmika. Temně elektronické zvuky. Dreampopový zpěv zdvojený se strašidelným šepotem. Jemné orchestrace na pozadí. Ledově chladný kovový zvuk kytar. Tady vařili pejsek s kočičkou a světe div se, je z toho Michelinský pokrm. „A Perfect Day Elise“ má zřejmě nejblíže k tradičnímu alternativnímu rocku, i když opět je to hozené do lehce industriálního nádechu. Náladou to nemá daleko k tvorbě DEPECHE MODE kolem alba „Songs Of Faith And Devotion“. Zajímavý vibe je vlastní skladbě „Catherine“. Polly zde moduluje svůj zpěv tak silně, že by jí člověk vůbec nepoznal. Ačkoliv jde o song po hudební stránce vysloveně minimalistický, emocemi přímo přetéká. Magické tajemno v něm ukryté je drásavé a děsivé. Jednoduchá melodie se nás snaží ukonejšit a přijmout ho, nebojovat, nepátrat. V jemných zvratech refrénu nám pak jakoby dávalo malou naději, malý louč světla v temnotě, abychom v něm našli vnitřní odvahu jít dál.

Na albu je ale i několik kousků, u kterých váhám, jestli vůbec jde použít pojem skladba. Jsou to silně experimentální a avantgardní elektronické kompozice, které evidentně vznikly v průběhu studiových hrátek a pokusů. „Electrick Light“, „Joy“ a „My Beautiful Leah“ jsou každá trochu jiná, někdy hodně špinavé, jindy jemné a temné, pak zase drásavé a ostré. Chápu, proč tady jsou, ale jejich absence by mě neurazila. „The Garden“ je elektronikou silně dopovaná skladba, kterou kdyby měli RADIOHEAD na „Amnesiac“, zvýšil bych mu hodnocení o 10%. Geniálním oživením je krásně smutná klavírní linka, která ve spojení s procítěným refrénem posouvá skladbu do nejvyšší skladatelské ligy. Další perlou je „The River“. Opět zde máme dominantní klavírní linku, kolem které se rozvážně nabaluje a postupně rozvíjí melancholicky atmosférická skladba. Nabírá na síle přesně jako Smetanova „Vltava“, absorbuje další a další nástroje, kytary přidávají na zemitosti, dechy na vzdušnosti. Možná trochu chybí nějaké grandiózní finále, ale i bez něj je to zaslouženě vynikající kousek. „No Girl So Sweet“ je znovu skladba, která reflektuje příklon k industriálně pojatému alternativnímu rocku. Elektronické zvuky zde rezonují v kombinaci s živými nástroji v postmoderním skloubení. „Is This Desire?“ je pak dalším extrémně povedeným kouskem. Znova se nám dostává trochu více kytar, které jsou temné jako černočerná noc a v kombinaci s nepřítomnými bicími vytváří neskutečně klaustrofobickou atmosféru.

Polly byla z nějakého zvláštního důvodu fascinovaná vodou. Už ne třetím albu si můžeme všimnout několik songů, které se kolem tohoto živlu točí (třeba „Down By The Water“). Proniká dokonce i do vizuálů, stačí mrknout na cover, nebo klip k výše zmíněné skladbě. Tato fascinace, kterou sama v jednom rozhovoru otevřeně nazvala až „posedlostí“ pokračuje i na této desce. Metaforicky skutečně voda nabízí přehršle různých významů a možných konotací. Od neustálého plynutí, změny, života, smrti, až po odkazy směrem k Bibli například. Nemusíme všemu rozumět. Polly si ve svých textech taky často nechává zadní vrátka otevřená a dává nám možnost si zpracovat její texty po svém. Po umělecky výrazném, v jejím případě až šokujícím obalu „To Bring You My Love“, to teď vzala z úplně opačného pólu. Velice civilní, dalo by se říct že až nenápadná, černobílá fotka, kde stojí na břehu nějaké řeky nebo jezera. Je to vlastně koláž ze dvou fotek, takže jedna Polly stojí v podstatě zády k druhé Polly. Nabídka možných vysvětlení je opět prakticky nekonečná, stačí si vybrat. Třeba to, jak na albu prezentuje dvě rozdílné tváře – rockové písničkářky a elektronické avantgardistky.

Album sice sbíralo pozitivní recenze, ale komerčně zdaleka nebylo tak úspěšné jako předchůdce. Což je paradox, protože tady najdeme hned několik výrazných skladeb, které mají hitový (v alternativní rovině) potenciál. Zároveň album přináší i velice moderní pohled na elektronickou (netaneční) hudbu a její propojení s tradiční písničkovou formou.

17.01.2026	Diskuse (0)	Tomáš