PJ HARVEY - Dry

80%

Nekorunovaná královna ostrovního alternativního rocku. Mě samotného při přípravě článků o PJ Harvey překvapilo, jak málo vysloveně rockových písničkářek od devadesátých let dále na britské scéně fungovalo, zejména v porovnání s Amerikou. Ano, samozřejmě i v Británii je hodně „samostatných“ umělkyň (tj. ne zpěvaček v různých kapelách), ale málokterá se pohybuje ve vysloveně rockových vodách. Čímž rozhodně nechci snižovat význam PJ Harvey, protože ta snese nejpřísnější kritéria i v mezinárodním přesahu. A další body navíc získává za svoji originalitu a nadčasovost. Vždy si jde vlastní cestou, neustále mění svůj zvuk i styl, je nezávislá a autentická.

Polly Jean Harvey se narodila v roce 1969 do rodiny hipisáků na venkově v hrabství Dorset v Jižní Anglii. Dětství prožila na rodinné farmě, přičemž už zde jí ovlivnil společenský okruh, ve kterém se rodina pohybovala. Od mala proto poslouchala hodně folku a blues, včetně třeba CAPTAIN BEEFHEART, Boba Dylana, HOWLING WOLF nebo THE ROLLING STONES. Je zajímavé, že prvním hudebním nástrojem, na kterém se naučila hrát, byl saxofon. K němu se pak vrátila při živých vystoupeních v novém tisíciletí. Následovala pak samozřejmě kytara, která se stane do budoucna jejím dominantním nástrojem a jasným poznávacím znamením. V roce 1988 se připojuje ke kapele AUTOMATIC DLAMINI, kde hraje na saxofon, doprovodnou kytaru a přispívá i vokály. Stylově se jedná o alternativní rock, kde dostávají dost prostoru i akustické nástroje, je přiměřeně syrový, ale zároveň jasně identifikovatelný jako osmdesátková záležitost. Každopádně je evidentní, že stylově i zvukově tohle těleso mělo značný vliv na budoucí tvorbu Polly. Tato epizoda je důležitá i z pohledu zakladatele kapely, kterým je John Parish. Tento skladatel a multiinstrumentalista se do budoucna stane blízkým spolupracovníkem PJ Harvey, producentem jejích alb, a dokonce natočí i dvě společné desky.

V lednu 1991 se PJ vydává na polo-sólovou dráhu. Uskupení funguje sice pod jejím jménem, ale fakticky se jedná o kapelu, kde figurují ještě další dva spoluhráči ze zmiňovaných AUTOMATIC DLAMINI, konkrétně bubeník Rob Ellis a basák Ian Oliver. Ten se ale zanedlouho vrátil do původní kapely a nahradil ho Steve Vaughan. Někdy se proto označují i jako PJ HARVEY TRIO. Každopádně vývoj šel rychle kupředu. V dubnu první koncert, v červnu přesun do Londýna, kde kapela nahrála několik demo snímků, které následně rozeslala nezávislým vydavatelstvím. Zaujali label Too Pure, který jim v říjnu 1991 vydal první singl „Dress“. Byla to trefa do černého a skupina byla najednou novou senzací nezávislé scény. Mezitím už ve studiu The Icehouse v Yeovilu probíhalo nahrávání debutu, které se vešlo do skromného budgetu zhruba pěti tisíc dolarů. Bezpochyby to byla dobrá investice. I druhý singl, v únoru 1992 vydaná „Sheela-Na-Gig“, se totiž stala hitovkou a album samotné pak v březnu dosáhlo na jedenáctou příčku domácí hitparády. Což v kontextu zvuku a stylu nahrávky považuji za malý zázrak. Když předběhnu, tak deska „Dry“ si vedla velice dobře i za oceánem a její celkové prodeje dnes oscilují přes 250 tisíc kousků.

Jestli jste album někdo ještě neslyšel a zvažujete to, předem vás varuji. Je to velice syrová, ortodoxně nezávislá deska s výrazně alternativním zvukem. A i díky tomu je skvělá. Působí nekompromisně, drsně, nic nám neulehčuje, nic nám nedává zadarmo. Je to manifest. Ber nebo nech být. Přesto, že album působí jednoduše a jeho drsná venkovní fasáda může leckoho odrazovat, je to velice komplexní díl. Představuje mladou Polly jako nesmírně talentovanou autorku, ať už textů, nebo i hudby. V její muzice se potkává hard rock s grungem, alternativní rock s punkem, najdeme zde odkazy na blues i jižanský rock. Všechno je to usazené do garage rockové estetiky, která je hlučná, ostrá a intenzivní. Hudební základ pak dále rozvíjí přes svůj skvělý hlas, se kterým pracuje pozoruhodně vynalézavým způsobem. Většinu času sice zpívá normálně, což v jejím případě znamená velice kvalitně, ale prokládá to tu drobnými, jindy výraznějšími nuancemi, které celku dodávají pestrost a barevnost. Silnější důraz, zvýšení hlasu, kratičký falzet, hypnotický pološepot, křehké frázování. Dokáže zazpívat rockově tvrdě, ale i folkově jemně nebo psychedelicky zasněně. Pořád si přitom ale zachovává svoji ženskost, nesnaží se být v tomto mužském světě nepřirozeně drsnou rockerkou nebo nihilistickou punkerkou. A přes tyto neustálé změny a drobné finesy velice efektně pracuje s emocemi a atmosférou jednotlivých písní. Co tam máme dál? Dramaturgie songů. Tady s oblibou využívá osvědčený quiet-loud-quiet formát, který přes dynamické výkyvy dodává písničkám energii a drive. Album je mixem relativně přímočarých hitovek, ale i strukturou komplikovanější konstrukcí, kde se nebojí vykročit do silně alternativních sfér. No a pak tu máme ještě textařskou část, ve které Polly vysloveně exceluje.

Přesto, že to k tomu svádí, a média to s oblibou i dělala, Polly vždy odmítala být řazena k feministkám. Ačkoliv se to v jejich textech hemží narážkami v tomto duchu, v podstatě dává jen průchod své ženské energii a zkušenostem. Není útočná ani bojovně anti-mužská, jen přirozeně drsná. Což je zajímavé, zejména v kontrastu s tím, jak civilně a křehce působí při rozhovorech. Mluví klidným a tichým hlasem s nádhernou „oxfordskou“ angličtinou profesorky literatury. Sexualitu řeší v obou zmíněných singlech. „Dress“ je příběhem ženy, která si přes nepohodlné a nepraktické šaty snaží vybojovat pozornost muže a samozřejmě to skončí neúspěchem a jejím ponížením. Samotný song je vynikající po všech stránkách. Melodickou strukturou je to jasný hit. Zvukově a dramaturgicky z něj museli čerpat BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB, protože přesně takto zněli na svém debutu o deset let později. Atmosféra je plná napětí, možná i stresu, který roste paralelně s vývojem příběhu. Polly zde geniálně pracuje s různými hlasovými polohami, do songu zakomponovala i orchestraci a zajímavé sólo ve stylu jižanského blues. To vše na ploše lehce přes tři minuty. „Sheela-Na-Gig“ získala svůj název od keltských kamenných soch zobrazujících nahé ženy v podřepu, roztahující své obnažené přirození, a přitom se šíleně smějící. Polly to dává do konotací s exhibicionizmem a určitou morální nečistotou, která je následně muži odmítaná. Zároveň je zde kontrast mezi humorem a horrorem, a celé je to vlastně hodně ulítlé. Ale většina textů není explicitních, takže významů, nebo i vysvětlení může být více. Každopádně zde máme zajímavý stoner začátek, který se pak přes nervózní rytmiku propracuje do typického PIXIES-stylu. Na YT doporučuji záznam tohoto songu z Readingu 1992. Tyto dva singly jsou skutečně perlami desky, ale to neznamená, že by zbytek nestál za pozornost. Právě naopak, najdeme zde i další silné kousky. Třeba dva kousky v textech silně čerpající z biblické tematiky. „Hair“ se motá kolem příběhu Samsona a Dalily (Delilah), samozřejmě metaforicky usazeném do současných vztahových reálií. Song se vyznačuje v první části kolovrátkovým riffem a rytmem s bluesovým nádechem, ale postupně nabírá na svalové hardrockové hmotě až se v intenzivním finále dostává za hranice noise rocku. Ještě více se mi líbí závěrečná „Water“, která se z hypnotického začátku přehoupne do slušného valivého grunge. Je to příběh plný pochyb o křesťanství, o jeho základních ideologických kamenech a náplni. Rozporují se tu různé zázraky popisované v Bibli a i samotná protagonistka zde praktikuje „chůzi“ po vodě, do které se ale postupně ponořuje a bourá tím další mýtus.

Zmínil bych i relativně přímočarý grunge „O Stella“, který je tvrdý i skočný zároveň. Její pojetí grunge je ale jiné než to typicky americké. I když tam paralely slyšíme, mozek to i automaticky řadí do kategorie „grunge“, ale má to těžko popsatelnou ostrovní esenci, která i v kombinaci se ženským elementem tomu dává specifické vyznění. Blízko k PIXIES má pak „Joe“, který charakterizuje jejich typická bláznivá rytmika a alternativní melodika. Zajímavý koncept pak předvádí „Plant And Rags“. Ve stylu akustické balady od NIRVANY to vypadá na emotivní záležitost, song ale postupně ovládne drásavá orchestrace, která je hlavní zdrojem hluku. V podstatě takový orchestrální noise rock, protože zbytek kapely se fakt drží v pozadí. Povedená je i „Victory“, tajemný song postavený na výrazné basové lince. Slide kytara ho postupně hezky otevře do mohutného hard rocku a vyvrcholí to intenzivním a hlučným závěrem.

Při podobných nahrávkách, které jsou obsahově velice silné, ale technicky mají své rezervy, se člověk občas zamyslí, co kdyby? Co kdyby se to nahrálo v kvalitnějším studiu? Co kdyby měli po ruce slušného producenta? Co kdyby měli větší budget a mohli se s nahrávkou vyhrát? A pak si řeknu, že je to vlastně tak, jak to má být. Je to přece nezávislá nahrávka. Všechna ta syrovost a nedokonalost jí dodává na autenticitě, na atmosféře, demonstruje její alternativnost. Tohle všechno je součástí celku, který funguje jen v této konstelaci. Zachycuje kapelu v konkrétním čase, v konkrétní fázi jejího vývoje. A přesně tak vidím i Polly. Divokou, nesvázanou, nezávislou, absolutně cool!

27.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš