PEARL JAM - Yield

100%

„Yield“ je moje nejoblíbenější deska PEARL JAM. Ano, je to tak. Nic s tím nenaděláte. Mám jí ještě o fous výše než „Ten“ a „Vs“. Všechno se zde potkalo v dokonalé balanci. Zvuk, dramaturgie, songwritting a navíc se naše cesty proťaly v době, kdy jsem byl zřejmě nejvnímavější k muzice obecně. Tato éterická esence je neskutečně mocná a dokáže naší percepci ovlivnit často překvapivým způsobem. Čtvrtá deska „No Code“ byla v životě kapely extrémně důležitá. Možná nebude nikdy adorovaná jako jejich nejlepší, protože jednoduše není, ale dokázala PEARL JAM vysvobodit z grungeových okovů a otevřít jim cestu k hudební svobodě. Zároveň si vyjasnili, že než aby se s z nich stali bezduché mainstreamové hvězdy, obětují všeobecnou popularitu výměnou za umělecky hodnotnou identitu. V těchto postojích a nastaveních je potřeba hledat zjevnou vnitřní lehkost materiálu, který se povedlo vytvořit pro „Yield“. Nekomplikovanost se zde potkává s pohodou, tlak očekávání byl úspěšně eliminován, kapela si jednoduše dělá to, co jí baví.

Když jsem u „No Code“ psal, že absolutně nezní jako typická deska produkovaná Brendanem O´Brienem, teď musím s radostí oznámit, že „Yield“ zní jako typická deska produkovaná Brendanem O´Brienem. Je to poctivá moderní rocková deska, kde se můžeme donekonečna dohadovat, jestli je pokračováním grunge, aktuálním alternativním rockem, nebo nějakou moderní evolucí hard rocku. Jednou z celkem jasných ingrediencí je nádech klasického rocku sedmdesátých let. Ne v takové čiré formě jako na debutu „Ten“, ale přímočarost, velkolepost, melodičnost a zejména burácivé provedení, to vše zde hraje důležitou roli. Zvuk ale není zbytečně vyčištěný, PEARL JAM u něj zachovali zřetelnou syrovost a živelnost. Díky tomu ale jinak silně melodické písničky vůbec nezní mainstreamově vykastrovaně a jako správní nezávisláci nemáme nejmenší problém se s nimi identifikovat.

Nahrávání proběhlo doma v Seattlu v průběhu roku 1997. Gossardovo studio Litho bohužel nebylo plně k dispozici, protože se v něm na pár měsíců usídlila návštěva ze Sacramenta – DEFTONES zde nahrávali „Around The Fur“. Proto se muselo využívat i Studio X. Drobná logistická komplikace ale na dílo neměla žádný negativní vliv a na jeho jednolitém provedení to nepoznáte. Po poslední desce, kde proces skládání vyvolával v kapele napětí a rozepře, se teď cíleně domluvili, že každý se bude snažit přispět svým dílem. Díky tomu šli do studia s víceméně hotovými písničkami, které se na místě už jen finálně učesaly.

Tahle deska byla evidentně dělaná pro stadiony a arény. Možná ne cíleně, ale kolektivní podvědomí kapely jí k tomu nasměřovalo. Viděl jsem na YT záznam koncertu z roku 2014, kde jí přehráli kompletně celou, včetně dodržení pořadí skladeb. To, co doma zní velkolepě, tady najednou dostalo až transcendentální rozměr. Chytře vymyšlené melodické struktury dávají v téměř každé skladbě desetitisícovým davům možnost ke kolektivnímu propojení a sdílení hymnických popěvků. Přitom to působí absolutně přirozeně a nenásilně, žádné umělé rádoby hity. Pompéznost klasického rocku se potkává s civilností moderního alternativního post grunge a píše novou kapitolu hudebních dějin. Proces skládání nového materiálu totiž od začátku směřoval k jednodušším a přímočařejším songům. Experimentální fázi „No Code“ nechali (až na výjimky) za sebou. Taky dle vlastních slov už byli dospělejší. Mladickou naštvanost a rebelii, kdy témata, která je trápila, měli potřebu hlavně vykřičet do světa a podělit se o ně napřímo, teď vyměnili za sofistikovanější přístup. Kritika společnosti jako celku a jejích neduhů samozřejmě nadále zůstávala důležitým zdrojem inspirace, ale není to jen o negaci všeho. Naopak, snaží se hledat na životě i pozitiva, přicházet s řešeními. Přeneseně to můžeme vidět v jejich přístupu ke koncertování. Válku s Ticketmasterem se jim nepovedlo vyhrát a bohužel ani moc spojenců mezi ostatními kapelami jim v této záležitosti nezůstalo. Touha vrátit se na velká pódia velkých měst, ke svým fanouškům, nakonec zvítězila a vyhlásili příměří.

Kromě hlavního textaře kapely, Eddiho Veddera, tentokrát vždy dvěma texty přispěli i Jeff Ament a Stone Gossard. Plus jedním i bubeník Jack Irons, ale jeho kousek nepovažuji za standardní písničku, spíš jen za legrácku použitou jako intermezzo. Podobně je to i v případě muziky. Každý přiložil ruku k dílu. A je to znát. Rukopis jednotlivých členů je citelně odlišný, i proto album zní různorodě. Všichni byli ale ve výborné skladatelské formě, takže když pominu zmiňované Ironsovo intermezzo, jediný další pochybnější kousek je Amentův experimentálnější song „Push Me, Pull Me“, který zní jako psychedelické blouznění znásilněné industriálním netvorem. Zbytek písniček ale svojí silou hravě přebíjí tohle zaškobrtnutí a s velkou rezervou zajišťuje desce absolutní hodnocení.

Proti předchozí desce zde měla kapela i lepší cit pro playlist. Řazení písniček, gradace, uvolněnější pasáže na vydechnutí a závěrečný dojezd, všechno je to seskládané maximálně efektivně a nenuceně. Můžeme? Pojďme na to! Jestli je na této kolekci song přirozeně předurčený na to být fantastickým otvírákem, tak je to právě „Brain Of J.“ (někdy znám i jako „Brain Of JFK“). Energická šleha postavená kolem jednoduchého nosného riffu, kombinující punkovou přímočarost s hardrockovou zemitostí. Doteď si pamatuji den, kdy jsem album objevil doma u spolužáka (on PJ neposlouchal, koupil si ho jeho mladší brácha) a poprvé si ho pustil. Bylo to jako ostří jehly, které mi proniklo hluboko do mozku a totálně mě paralyzovalo. Lehce konspirační text vyvolává dodnes otázky, jestli Eddie, potažmo celá kapela, neví něco víc, než zbytek světa. Píseň je efektivně zjemňovaná ať už vláčným atmosférickým refrénem, nebo vyklidněnou mezihrou. Opakovaně se ale vrací ke své dravosti a tím nám zároveň dává možnost vychutnat si další elementy, které z této desky dělají výjimečné dílo. 

Nemůžu jinak, než začít bicíma. Jack Irons modifikoval svůj lehce rozháraný styl z předešlé desky a tady se z něj stává poctivý rockový bubeník. Síla, kterou do bubnování vkládá, je úplně jinde. K tomu ten nádherně živý a přítomný zvuk jeho bicí soupravy. Dunivé přechody, pevný rytmičák, činely s lehce syrovým garážovým nádechem. Poctivý rock´n´roll. Duo Gossard – McCready si poctivě rozděluje stereo nazvučení, takže jestli jedete přes sluchátka, z každé strany na vás útočí jeden z nich. Amentova basa zmohutněla, jako vždy je v mixu krásně čitelná, občas efektně vystoupí do popředí, aby následně opět pracovala jako součást týmu. Samotný Eddie je ve výborné hlasové formě. Už netlačí tak na pilu jako za mlada, z jeho hlasu přesto sálá upřímnost a emoce. Více se s melodiemi vyhraje, přidává větší dramatizaci a strhující hymničnost. „Faithfull“ je geniální. Zeppelinovská rytmika, kaskádovitě vystavěná struktura, kdy se sekci po sekci posouváme k bouřlivému refrénu, je neskutečná. Je to opravdový duchovní zážitek. A když si pak v davu 15 tisíc lidí společně zazpíváte „… we all believe, we all believe…“ (všichni věříme), duševní hygienu máte nadalších pár měsíců vyřízenou. Trochu nenápadná „No Way“ mě bavila od prvního poslechu. Je tajemná, zvukově zajímavá a opět parádně gradující. „Given To Fly“ je klasická klamavá mrška. Soft rockový začátek se po první sloce začíná nabalovat do dravějšího zabarvení, aby následně překvapivě vybuchl do syrového refrénu. A ještě jednou vše dokola, pěkně od píky, musíme si tu dynamiku přece užít. Kratičký oddech nám dopřeje balada „Wishlist“ s notoricky známým kytarovým úvodem. Poctivý song se vším všudy. Krásné sólo, výborná basová linka, procítěný zpěv. 

Zpátky do vln bouřlivé dynamiky. „Pilate“ opět předvádí quiet-loud-quiet strukturu, návaly syrových kytar překládané jemnými hladivými pasážemi. Když si napíšete písničku o všech hříchách lidského pokolení od stvoření světa, tak to musíte doprovodit šílenou muzikou. „Do The Evolution“ to vystihuje dokonale. Klaustrofobická atmosféra, téměř noise-rockový základ, děsivý zpěv, dokonalý horor. Krátká „MFC“ má zajímavý konstrukt. Kapela bez bicích se rozjede v plné rychlosti, Jack si dá chvíli na čas, aby se najednou nečekaně připojil a rozpumpoval to ještě víc. Další oddechový čas nám dopřeje druhá balada „Low Light“, jejíž houpavý rytmus je uvolňující i hladivý zároveň. Za rohem pak už čeká další fantastický kousek, ačkoliv se už blížíme pomalu ke konci desky. Kvalita nepolevuje, naopak, ještě graduje. „In Hiding“ opět nese zeppelinovské stopy a kombinuje je se schopností PEARL JAM napsat hymnu, která zní civilně a bombasticky zároveň. Znova se postupně prokousáváme košatým konstruktem, s refrénem si počkají až na druhou sloku a krásně nás do něj uvede Jackovo sólo. A pak zjistíme, že ta krása byla ještě pořád jen před-refrén. Dokonalý songwritting. A to nás ještě na úplný závěr čeká další frajeřina. „All Those Yesterday“ se sice tváří tuctově, ale dnes a tady se tuctovky nevedou. Nikam se nespěchá, nabalují se vrstvy, motivy, odbočky a ani nevíte jak, ale najednou jste v povznášejícím bouřlivém závěru, který s vámi mlátí ze stranu na stranu. Panečku, to byla jízda.

První singl „Given To Fly“ vypustili už v prosinci 1997, aby se v únoru následujícího roku na pulty prodejců dostala i deska samotná. Poprvé od dob alba „Ten“ dokonce PEARL JAM připravili videoklip. Trochu překvapivě pro něj vybrali ne singlovou „Do The Evolution“. Zřejmě si řekli, že když už dělají tento ústupek šoubiznisu, tak to udělají po svém. Znepokojivý animovaný klip a zřejmě nejsyrovější song desky. Album zdobí krásný obal. Hlavní cover je prázdná silnice přes pláně v Montaně, kde bydlí Jeff Ament. Absurdně k tomu pak přidali značku „dej přednost v jízdě“ (v americké angličtině právě „Yield“) – silnice je totiž rovná, bez křižovatek, a zejména bez provozu. Ještě o krok dál šli vevnitř obalu, kde tu samou značku umístili uprostřed záběru na oceán. Že by symbolická touha po návratu na cesty, na koncertní šňůry? To se samozřejmě povedlo, i když to zároveň přineslo jednu krizi. 

První část turné zavítala do Austrálie a po jejím konci ohlásil svůj odchod Jack Irons. Dlouhodobě bojoval s bipolární poruchou, před turné ale v dobré víře vysadil léky a bohužel se mu to vymstilo. Stres, cestování, i samotné nasazení ho velice rychle vyčerpaly a zvolil to nejlepší pro své zdraví – opustit tento náročný život na cestách. Co teď? Eddie prostě zvedl telefon, vytočil starého známého Matta Camerona, který po rozpadu SOUNDGARDEN v roce 1997 neměl moc co na práci a bez okolků mu nabídnul místo v kapele. Podmínkou bylo za dva týdny se naučit 80 písniček, aby mohl naskočit na severoamerickou část šňůry. Matt se dlouho nerozmýšlel a obratem nabídku akceptoval. A tak se jeden z mých pěti nejoblíbenějších bubeníků historie stal členem jedné z mých deseti nejoblíbenějších kapel. Já vím, nedělali to kvůli mně, ale počítá se výsledek. Mimochodem „Yield“ se i prodávala celkem slušně. Hravě překonala „No Code“, aktuálně je už za hranicí 3,5 milionů prodaných kopií. Pro mě už zřejmě navždy zůstane vrcholem katalogu PEARL JAM, ke kterému se pravidelně i dnes vracím a který mě nikdy nepřestane bavit.

21.03.2026	Diskuse (2)	Tomáš