PEARL JAM - Riot Act
Přiznám se, dodnes s touto deskou trochu bojuji. Chápu, co stojí za jejím vznikem, ale za mě to v některých momentech evokuje známé klišé o vítězství formy nad obsahem. Lehce hodnotit z pohodlí obýváku, ale vzpomeňme si (mladší čtenáři si dohledají na webu), v jaké době PEARL JAM tohle album skládali. Po září 2001 se úplně změnilo politické klima, teroristické útoky, války na druhé straně zeměkoule, atmosféra paranoie v celé společnosti. Navíc byly u moci opět republikáni, což samo o sobě na PEARL JAM působilo jako rudý hadr na býka. K tomu se kapela ještě pořád vzpamatovávala i z tragédie v Roskilde, dokonce v měsících po této události vážně zvažovala i ukončení činnosti. Tohle všechno se odzrcadlilo nejenom v textech, ale i hudební dramaturgii desky. Je méně úderná, hloubavější, kapela se opět vydala směrem k experimentování. Na producentskou židli usedl Adam Kasper. Doporučil ho Matt Cameron, který s ním měl zkušenost z poslední desky SOUNDGARDEN. Na Adamově seznamu byly ale i další významné desky od FOO FIGHTERS nebo QUEENS OF THE STONE AGE. Kreativní proces pokračoval ve stylu předchozích dvou alb. Každý přinesl nějaké svoje songy, které následně společně dopracovali. Významnou událostí bylo zapojení klávesáka Kennetha Boom Gaspara, který byl původně přizvaný jen k nahrávání, ale nakonec se stal i součástí kapely. deska se natáčela naživo, analogově, díky vymezení se vůči digitálním technikám, které masivně pronikaly do studiové práce.
Při nahrávání vládla pohodová atmosféra, všichni si pochvalovali spolupráci s Adamem Kasperem. Jeho styl práce byl minimalistický. Nesnažil se vodit kapelu za ručičky, neusměrňoval je, pracoval nenápadně v pozadí. Jako zkušený zvukový inženýr znal spoustu triků, kam umístit mikrofon, jak nazvučit nástroje, jak vykouzlit dobrý zvuk. Ten není jen dobrý, ale je výborný. Ačkoliv album po dramaturgické stránce nepatří k mým favoritům z jejich diskografie, po té zvukové uznávám jeho kvality bez diskuzí. Špičkový je zvuk všech nástrojů, povedený je mix, nevadí mi ani jeho učesanost a menší syrovost proti předchůdcům. Tohle je dospělé rockové album pro dospělého rockového fanouška. Druhým dechem pak dodávám, že v oblasti zvuku zůstávají PEARL JAM ve své komfortní zóně, nesnaží se ho výrazně modifikovat nebo posouvat do nových dimenzí. Pro někoho plus, pro někoho možná mínus. Ale zase je to jejich typický zvuk, jejich poznávací znamení. Oni se nikdy nepasovali do role třeba Davida Bowieho, který měl každou desku úplně jinou. Bohužel zde ale ustoupili od svých typických hymnických velkolepých struktur a zabředli do artovějších a experimentálnějších poloh, což v některých ohledech vyvolává dojem mírné impotentnosti aktuálního materiálu. Ale jak jsem zmínil v úvodu, chápu pozadí, motivace i témata, která se zde zhmotňují, a tím pádem i výsledek.
Že zde bude něco jinak, naznačuje už otvírák „Can’t Keep“. Zbytečně komplikovaná struktura zabíhá až někam k art rocku, je to těžko uchopitelné. Podobné experimenty už nám kapela servírovala na „No Code“ a ani tehdy to moc nefungovalo. Naštěstí „Save You“ nám vrací ten starý dobrý PEARL JAM, který máme rádi. Slušný alternativní grunge, na pozadí se objevují klávesy, zatím spíše nesměle a v mixu schválně docela vzadu, ale vůbec to není špatné. „Love Boat Captain“ zřejmě nejlépe vystihuje schizofrenii této desky. Tuctová a zbytečně natažená pasáž se slokou je kombinovaná s výborným refrénem, který má koule a drive. Jakoby se kapela bála hrát přímočaře, jakoby se snažila dokázat, že mají své umělecké kvality. A já se ptám – pochyboval o tom někdo? Komu potřebují skládat účty? Při těchto úvahách jsem si náhodou vzpomněl na dobu, kdy deska vyšla. Na kolejích jsem bydlel s klukem, který byl výrazně alternativněji založený než já, se silným uměleckým pozadím. On „Riot Act“ úplně žral, zatímco já po předchozích albech mu nedokázal úplně přijít na chuť. Bavily mě spíše ty „jednodušší“ kousky jako „Ghost“, „You Are“ nebo „Get Right“, které měly rockový náboj, byly zemitější a melodicky nás nevodily za nos. Pak tady máme i songy v starosvětském kabátku klasického rocku jako „I Am Mine“ nebo „Helphelp“, které možná nejsou ničím výjimečné, ale prostě fungují. Jednoduše proto, že jsou fakt dobré. Poctivý rock. Občasné úkroky stranou taky nejsou úplně špatné, když se teda drží jednoduchosti. Až někam k indie nebo college rocku zamíří rezká „Green Disease“ s nádechem rebelských osmdesátek. Album je ale někdy zbytečně nastavované. Když pominu povedenou závěrečnou baladu „All Or None“, kterou považuji za skrytou perlu desky, tak třeba trio „Bushleager“, „Half Full“ a „Arc“ bych bez pardonu pasoval na b-side. Politická deklarace, experimentální rock a přinejlepším mezihra, z nichž ani jedna moc nebaví a nezanechá výraznější stopu. Bez nich by album působilo kompaktnějším a výrazně vyrovnanějším dojmem.
Dělat desky s politickým podtextem je vždy chůze po tenkém ledě. Buď svoje myšlenky a deklarace schováte hluboko v metaforách, z kterých je možná ne všichni pochopí, nebo je naopak vykřičíte naplno, a pak je naopak všichni pochopí, se všemi riziky s tím spojenými. Ve finále je to zřejmě otázka vkusu a politického světonázoru každého posluchače, jestli to akceptuje nebo ne. Co mě ale na albu dlouhodobě nebaví je jeho atmosféra. Je to celé takové unavené, bez života, neprůbojné. Najdeme zde minimum jasných hitovek se silnými melodiemi, které by se mohly stát pevnou součástí koncertních setlistů. Přitom ale deska má své silné stránky. Výše zmiňovaný zvuk je skutečně skvělý, i když je relativně vyhlazený a neškodný. Zapojení kláves muziku oživilo. Zároveň se je zbytečně nesnaží tlačit do hlavní role, jsou tady jako podpora, a přesně tak se mi to líbí. Mike McCready a Stone Gossard opět vyšvihnou pár zajímavých sól, Jeff Ament jede silné basové linky, Matt Cameron hraje opět skvěle.
Na pultech se deska objevila v listopadu 2002 a v rámci standardů PEARL JAM si nevedla nijak zázračně. Její prodeje byly ještě slabší než u „Binaural“, a postupně se dostali „jen“ na 1,5 milionu kopií. Tipuju, že tomu nepomohl ani vysloveně hnusný cover. Ten by se možná hodil k nějaké deathmetalové desce, ale v rámci coverů PEARL JAM ho považuji snad za úplně nejhorší z celé diskografie. A prý se s jeho přípravou zabývali vážně hodně dlouho. Jak říkám, celé je to překomplikované.
| 04.04.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
