PEARL JAM - Pearl Jam

80%

Osmá, eponymní deska, zastihla PEARL JAM ve vynikající formě. Po smutno-vážné „Binaural“ a politické a komplikované „Riot Act“, zde kapela působí jako politá živou vodou. V rámci svých periodických změn totiž právě znovu doputovali do fáze jednoduchých a úderných songů pro radost. Mnozí jí přirovnávají k druhé fošně „Vs“ a s trochou představivosti a tolerance tomu i rozumím. Samozřejmě „Pearl Jam“ není tak syrová, útočná a nekompromisní, ale je podobně živá, přímočará a plná skvělých songů.

Začněme pro změnu obalem. Na jednu stranu chápu, že jeho relativně jednoduchý, pro někoho možná až stupidní koncept, je jasnou vstupenkou do různých anket o nejhorší album cover, na druhou stranu přiznávám bez mučení, mě se prostě líbí. Syté barvy, jednoduchá kompozice, půlka avokáda bez hlubšího smyslu. Proti fakt hnusnému obalu „Riot Act“ je tohle pro jednoduchého vesnického kluka krása veliká.

Zajímavým příběhem, plným zvratů a paradoxů, je i otázka vydavatelství. V roce 2003 kapele vypršel kontrakt s Epic Records. Zvažovali vydání alba vlastními silami, nebo u punkového labelu Epitaph Records. Nakonec jim jejich manažer domluvil omezený kontrakt na jednu desku s labelem J Records, který patřil pod BMG. V průběhu nahrávání ale Sony koupilo BMG. Sony vlastní i Epic, takže PEARL JAM byli vlastně zpátky u původní značky.

To byl dlouhý úvod co? Pojďme konečně na muziku. PEARL JAM se snaží nestagnovat, a proto i při přípravě hudebního obsahu nové desky opět změnili zajeté koleje z předchozích nahrávání. Vyhlásili punkový přístup a do Studia X v Seattlu napochodovali prakticky s čistým papírem. Jako producentský dozor si zvolili opět Adama Kaspera a musím hned na začátku říct, že odvedl výrazně lepší práci než u předchozí desky. Ve studiu partička muzikantů nechala pracovat chemii mezi jednotlivými členy, což se velice rychle začalo zhmotňovat v nápadech rodících se v jamování. Evidentně byli všichni na stejné vlně, žádná křeč se nekonala a za týden měli už deset songů. Eddie Vedder tentokrát netrpěl žádným textařským blokem, právě naopak. Na každý rodící se song měl dokonce hned několik verzí textů. Minimum byly dvě sady, ale byla tu i píseň s osmi verzemi textu. Jak se nápady krok za krokem vybrušovaly a songy dostávaly svojí jasnou podobu, postupně selektoval nejvhodnější kolekce slov. Kapela si chvíli dokonce pohrávala i s myšlenkou konceptuální desky, nakonec jí ale opustila a šla cestou samostatných témat. Ty se opět dotýkají zejména světa okolo. A jak už to u PEARL JAM je zvykem, nebojí se vážných věcí. Válka v Iráku, znovuzvolení prezidenta Bushe nebo hurikán Katrina byly témata, která hýbala celou společností. Na druhou stranu ale Eddie teď nebyl až tak explicitní, songy díky tomu působí relativně civilně a jejich politický podtext je držen na uzdě. Nahrávka má vynikající zvuk. Grungeový základ byl výrazně omlazen silnou dávkou aktuálního alternativního rocku. To jde v ruku v ruce s dramaturgií, která se nebojí zaběhnout k punkrockovým vypalovačkám, vytvářet etalony moderního klasického rocku, ale v některých momentech znít klidně i alternativně jako R.E.M.. Co je důležité, a právě v tom je největší síla desky, songwritting samotný je jasný, nekomplikovaný a drží se osvědčených postupů. Normální rock´n´roll. Živý, melodický, energický. Tak to mám rád.

Deska je dramaturgicky rozdělená na dvě části. „Attack and Conquer“ (útok a ovládnutí), dalo by se říci metalovou terminologií. První várka songů míří nekompromisně na solar. Úderné, rychlé songy, které nám nedají vydechnout, valí se na nás jeden za druhým. A my nechápeme, kde se bere tolik mladické energie v těchto čtyřicátnících. Po prvotním náporu kapela v tlaku povolí, ale nasadí další účinné zbraně ze svého repertoáru. Atmosféru, majestátnost, hymnické schopnosti. Playlist je skutečně velice dobře vybalancovaný, hluchá místa se hledají těžko.

„Life Wasted“ je více než slušným otvírákem. Street rock se potkává s post-grungem, Eddie zní maximálně naléhavě, pár meziher navíc skladbě dodává napětí. „World Wide Suicide“ je ještě lepší. Úderná punkrocková estetika v kombinaci s vláčnějším zpěvem ve slokách vytváří zajímavý kontrast. V refrénu to pak ale bouchne naplno. Kombo sekaných riffů a Eddieho přecházejícího až do řevu je vysloveně burcující. „Comatose“ je pak syrová garáž rocková jednohubka. Sice ničím extra zvláštní, ale účelně doplňující nastavenou strategii. Pomalejší rozjezd „Severed Hand“ je jenom klamným manévrem. Jakmile se kapela nenápadně sladí, Matt Cameron nasadí správné tempo, riffy začnou lítat kolem a už to opět jede parádně. Song působí dospělejším dojmem, má košatější strukturu a komplexnější rytmiku. Náznak zjemnění přichází poprvé s „Marker In The Sand“, která je lehce schizofrenní ve své dramaturgii. Intenzivní sloky na pomezí garage a street rocku jsou kombinované s vyklidněným refrénem. Pravý klid a mír ale nastává až s „Parachute“. Silně akusticky orientovaná balada s vánoční atmosférou je velkým úkrokem směrem k pop rocku. Není špatná, ale přijde mi trochu naivní. Tím jsme zároveň vstoupili do druhé části představení. 

„Unemployable“ představuje esenci toho, co PEARL JAM umí nejlíp. Starosvětský rockový song ve středním tempu, plný emocí, se zajímavou melodickou linkou, krásnou instrumentací a propracovanou strukturou. „Big Wave“ je poctivá grungeová vypalovačka. Krátká a úderná, dokonce i slušně syrová. Perlou desky je za mě „Gone“. Komplexní song sázející na atmosféru a dynamické zvraty. Začíná líně jako smutná balada, Eddieho procítěný zpěv je skálopevně usazený v nízkých registrech. Jemné klávesy v pozadí zahušťují drásavé napětí. S příchodem bicích se ale najednou song začíná otevírat a nabírat na velkoleposti. Postupně se přidávají další a další úrovně, s občasným návratem k základnímu pomalému motivu. Je to přesně styl, který mě totálně bavil na „Yield“. Kytary vytvářejí řeku sonického zvuku, rytmická sekce nás přes ní krásně vede kupředu a Eddie je ten kapitán, na kterého se můžeme ve všem spolehnout. Skvělým kouskem je i „Army Reserve“. Má okouzlující psychedelický kabátek, kdy kytary poletují nad rytmikou v téměř shoegazových vývrtkách. Další rocková balada „Come Back“ má specifickou starosvětskou atmosféru. Svojí strukturou a náladou mi připomíná šedesátá léta. Silný závěr zajistí „Inside Job“. Další song s pomalým rozjezdem, plný napětí, který se náhle rozroste do poctivé rockové katedrály. To jsou ty hymnické konstrukty, pomalu a trpělivě budované, které PEARL JAM umí skvěle. Hezky si nás vodí, omotávají, až jsme chyceni v sítích, kde si nás postupně porcují tu kytarový sólem, tam zase kanonádou bicích.

Deska po svém vydání v květnu 2006 sklízela v podstatě dva hlavní typy reakcí. Buď jí akceptovaly jako příjemné oživení s dobrým tahem na branku, nebo jí vyčítaly sázku na jistotu a malý progres. Tak či onak, fanouškům se líbila a její prodeje překonaly předchůdce. Zároveň kapela ukázala, že stylovou škatulku „grunge“ už dávno hodila za hlavu a pohybuje se absolutně svobodně všemi směry. Když se podívám zpětně na diskografii PEARL JAM, tak mi z toho jednoznačně vychází, že mám nejradši jejich přímočaré desky. Když dělají to, co umí nejlépe. Poctivý rock. Řízný, melodický, hymnický. Že to není moc objevné nebo progresivní? Who cares? Baví mě to, a to se počítá.

18.04.2026	Diskuse (0)	Tomáš