PEARL JAM - No Code

60%

V létě 1996 při příležitosti vydání své čtvrté desky „No Code“ si PEARL JAM pronajali jedno skladiště, které používali i jako zkušebnu, a tam mezi bateriemi kytar, bicích a různé aparatury, spustili promo na podporu desky. Promo je možná silné slovo. Buď se snažili vnést revoluci do marketingových zákonů, nebo měli v sobě tolik drzosti, že udělali to, co udělali. V podstatě bylo celé promo postaveno na jednoduché rovnici – už nechceme být slavní, už nechceme prodávat miliony alb, už nechceme, aby nás poslouchali všichni ňoumové bez rozdílu. Obchodní oddělení jejich vydavatelství po této akci zřejmě výrazně prořídlo díky sérii infarktů a mrtvic. A co si PEARL JAM vzali do hlavy, to téměř do puntíku splnili.

Co ale přesně vedlo k albu „No Code“? 6 let na scéně, 3 legendární multiplatinové desky, popularita globálních rozměrů. Ale též problémy některých členů kapely se závislostmi, neskutečný tlak médií, válka s Ticketmasterem kvůli jejich cenové politice. Grungeové hnutí, které pomáhali budovat, se pomalu vyčerpávalo a bylo sžírané zevnitř vlastními problémy a zvenčí nově nastupujícími hudebními styly, které si chtěly užít svých pěti minut slávy na vrcholu mainstreamu. Už v době nahrávání třetí desky „Vitalogy“ se interní problémy v kapele začaly vyhrocovat, což vyústilo v odchod tehdejšího bubeníka Dave Abbruzzese. Jeho nástupce, Jack Irons, ale nakonec kapelu jakoby polil živou vodou a s menší nadsázkou můžeme říct, že jí vlastně zachránil. Jack byl starý známý Eddieho Vedera z Kalifornie a bývalý bubeník RED HOT CHILLI PEPPERS, který ho v podstatě „dohodil“ partě ze Seattlu. Ale hlavně to byl absolutně nekonfliktní, pohodový a poctivý dříč, který na vztahy v kapele působil jako uklidňující faktor. V roce 1995 PEARL JAM nahráli s Neilem Youngem jeho grungeové album „Mirror Ball“. Z právních důvodů ale hudebníci nesměli být uvedeni na coveru. Následně s ním jeli turné, kde v podstatě fungovali jako jeho živá kapela. Neil si mimořádně pochvaloval právě Jacka, velice pozitivně se vyjadřoval jak ohledně jeho technických schopností, tak i o jeho lidských kvalitách.

Materiál na čtvrtou desku začal vznikat už v roce 1995 a kapela ho průběžně nahrávala na různých místech, podle toho, kde se právě vyskytovala. V Chicagu a New Orleans tak vznikly některé songy, ale hlavní část práce nakonec proběhla v domovském studiu Litho v Seattlu. Nahrávání začalo trochu nešťastně. Komunikační šum způsobil, že basák Jeff Ament dorazil z domovské Montany až po třech dnech. Mezitím ale ostatní nelenili a už začali skládat a nahrávat. Údajně už měli hotových čtyři až pět songů, samozřejmě bez basových linek. Divné je, že nikoho nenapadlo zvednout telefon, a zavolat mu… Další problém, který se opět týkal zejména Jeffa (nedohledal jsem, že by to štvalo i ostatní) byl údajně velmi dominantní přístup Eddieho Veddera, který byl docela panovačný a chtěl o všem rozhodovat. Jeff v jednu chvíli vážně uvažoval, že dá kapele vale. Tady ale zafungoval právě Jack, který zjitřené emoce upokojil a v podstatě se stal mediátorem, díky kterému pak stará parta znova začala mezi sebou komunikovat a pochopila, že jsou PEARL JAM, a že i nadále chtějí být PEARL JAM.

To, k čemu společně dospěli, a co mělo rozhodující vliv na výsledek, jak album „No Code“ zní, je samotný důvod existence kapely. Za několik málo let se z nich stala globální entita. Mainstreamové hvězdy, jejichž vnímání masami se celkem přirozeně nefokusovalo jen na jejich muziku. Oprávněně měli pocit, že muzika už vlastně ani nikoho nezajímá, a důležitější je to, kdo z nich je na léčení, kdo má jaký barák, kdo co řekl, kdo s kým chodí. Zároveň byly ocejchovaní jako „grungeová“ kapela, která umí jen grunge. Cítili, že spousta povrchních fanoušků je následuje jen proto, že je hrají desetkrát denně na MTV a je prostě módní být fanouškem PEARL JAM. Rozhodli se to všechno nabourat, rozbít a hodit za hlavu. Udělat krok zpět. Dobrovolně opustit mainstream a vystoupit ze svého stínu. Potřebovali si najít novou cestu, ustanovit novou identitu. Nechtěli být svazování žádnými hranicemi a omezeními, i kdyby to mělo znamenat, že přijdou o slávu a zástupy fanoušků. Věřili totiž, že ti praví fandové s nimi vytrvají, pochopí tento krok a zůstanou jim věrní i do budoucna. Můžeme si o „No Code“ myslet cokoliv, ale jsme o třicet let dále. Každé turné mají dnes PEARL JAM dlouho dopředu vyprodané, mastí tříhodinové koncerty a jsou všeobecně respektovanou rockovou veličinou. Za mě úkol splněn!

Vystoupit ze zaběhnutých kolejí rovná se experimentovat. Už na „Vitalogy“ se kapela odvázala, ale až „No Code“ byla ta správně experimentální deska. Tento přístup zároveň prakticky bez výjimky znamená riziko, že ne všem se výsledek trefí do vkusu. Mám to podobně, rozhodně to není moje oblíbená deska PEARL JAM, ale nemůžeme jí upřít pořád slušnou kvalitu. Osobně vždy bojuji s neplynulostí desky, která je stylově skutečně hodně rozkročená a díky tomu to pak někdy drhne. Pochopitelně nemá jasnou koncepci, jestli teda nebudeme počítat za koncepci totální skladatelskou anarchii. Dozvuky grunge, alternativní rock, americana, punkrock, náznaky world music. Někdy se to povede na výbornou, někdy míň, někdy vůbec. Zároveň zde najdeme minimum přímočarých hitů, což byla kdysi mistrovská disciplína kapely. Ruku v ruce s tím jde zklidnění tempa a drivu, songy jsou přemýšlivější a působí emotivněji. Deska potřebuje čas na navnímání a pochopení. A stejně zůstává ve hře riziko, že se nám nebude líbit. Na začátku zmiňované promo se drželo zažitých standardů, které kapela praktikovala už od druhé desky „Vs“. Žádné videoklipy, jen jeden singl „Who You Are“. PEARL JAM nadále zůstávali ve válce s Ticketmasterem, takže krátké americké turné ignorovalo velké stadiony a arény, které měl tento gigant pod palcem a zamířilo do malých měst mimo hlavních koncertních tras. To znamenalo menší prostory a komplikovanější distribuci vstupenek. Co se týče fanoušků, kapela v roce 1996 skutečně třídila zrno od plev. Každopádně následující 3 roky na domácí scéně kapela vůbec nevystupovala.

Co teda na „No Code“ najdeme? Začnu možná producentem. Opět je jím osvědčený Brendan O´Brien. Je to jeden z mých oblíbených producentů, zejména v devadesátých letech. Ale tahle deska nezní jako jeho typické dílo. Není ani syrová, ani burácivá, ani velkolepá. Že to banda ze Seattlu myslí se změnou vážně naznačí už první song. Vybrat jako otvírák křehkou baladu „Sometimes“, která se rozhodně o půlnoci na diskotékách s cílem rozněžnění citlivých dívčích dušiček hrát nebude, protože její struktura je na to až moc komplikovaná, vážná a málo romantická, to si dovolí málokdo. Berme to jako první test pravověrnosti fanouška. Ten je následně odměněn poctivou grungeovou vypalovačkou „Hail, Hail“. Skvělý song s důrazným tahem na branku, zajímavou melodickou linkou a poctivým „seattlovským“ zvukem je jedním z vrcholů desky. „Who You Are“ představuje experimentálnější polohu, která mě nikdy úplně nezaujala. Komplikovaná rytmika s nádechem kmenových bubenických orgií bez energie, ufňukaný zpěv, je to celé nějaké chcíplé. „In My Tree“ se sice nese na podobně seskládané rytmické struktuře, ale má přece jen větší koule a dá se považovat za rockový song. Kytary se víc snaží, melodika je přímočařejší a celé je to minimálně zajímavé. 

Se „Smile“ se konečně vracíme k poctivým písničkám. Bluesem načichlý groove, hezké kytarové vyhrávky a foukací harmonika, která tomu dodává neilyoungovské zabarvení. Pak následuje nenápadná „Off He Goes“, kterou považuji za ryzí zlato. Posmutnělý song primárně stojící na akustických kytarách se pomalu rozvíjí, Eddie čaruje svým jedinečným hlasem, kterým nás v refrénu přivede až na pokraj dojetí. Tady si pro změnu odskočil pro inspiraci k jinému velikánovi Bruci Springsteenovi. Jemný folk rock kombinovaný s americanou v dokonale moderním provedení. Z opačného pólu je následující „Habit“. Neurvalá, garážově špinavá, drzá a agresivní. Její animální energie mě ale vždy bavila, i když dramaturgicky je to přinejlepším průměrný song. „Red Mosquito“ je píseň, u které se už 30 let nedokážu rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne. Hlavní riff, imitující letícího komáre (<- úmyslně ponecháno v původním tvaru :-) , Stray) je vysloveně iritující, ale třeba refrén úplně marný není. Pojďme dál. Minutová punkovka „Lukin“ má riff, který se určitě líbil i britským PLACEBO, protože na jejich deskách se objeví několik variací na tento motiv. Písnička výborná, včetně té krátké stopáže. Ta není náhodná. Song je poctou Mattovi Lukinovi, basákovi MELVINS a MUDHONEY, Eddieho kamarádovi, u kterého se schovával, když ho na vrcholu popularity stalkovali šílení fanoušci. A ten mu vždy vyčítal, že PEARL JAM dělají zbytečně dlouhé songy. Tak mu teď dokázal, že umí i krátké. Příjemné osvěžení. 

Další poklad se už pomalu odhaluje v podobě „Present Tense“. Křehký začátek s jednoduchou basou a kytarou vybrnkávající uklidňující motiv opět nechává spoustu prostoru Eddieho vokálu. Étericky lehká atmosféra se ale náhle změní ve velice vážnou. Eddie přitvrdí, basa se stáhne, kytara se oblékne do špinavého efektu, zmohutní a zaplní prostor. Song nadále nikam nespěchá, druhá sloka je už mírně šťavnatější, ale pořád se drží své pohodičky. Zato druhý refrén nám už jasně naznačuje, že se něco chystá. Natahují nás hoši teda pořádně. Žádný výbuch, žádný vpád, jen velice pozvolný instrumentální rozjezd, konečně vstoupí bicí, Jeff jezdí po pražcích své basy jako splašený. Chvilková bouřka a pak opět poklidný dojezd. To se povedlo. Další syrovější věc „Mankind“ připomene ranní devadesátky, kdy se alternativní rock často potkával s grungem a dělící čára byla téměř neslyšitelná. Není to špatné, ale ani nic výjimečného. Povídačka „I´m Open“ na pozadí ambientního podkladu je zbytečnost, kterou jsem nikdy nepochopil. Stejně tak závěrečný song „Around The Bend“, který je utahaný a nudný, jako by ho hrála barová kapela těsně před závěrečnou před prázdným lokálem.

Díky stále vysoké popularitě kapely zamířila deska po vydání opět na první místo prodejů, jako třetí v řadě. Velice rychle ale zájem „fanoušků“ opadl. Až na pár výjimek zde chybí hity, dramaturgicky je to podivné a není to právě přístupná kolekce. Takže vlastně PEARL JAM dosáhli svého cíle. Vymanit se z pozice celebrit a přestoupit k umělcům. Přesto nakonec deska dosáhla na platinu a prodalo se jí přes milion kopií. Super zajímavý je obal. Koláž ze stovek snímků z polaroidů v podstatě nedává smysl. Není zde kód, podle kterého se to má rozluštit. Když si ho ale rozložíme, opticky nám vystoupí trojúhelník, který znamená příkaz „neresuscitovat“. Jak dodává Eddie, bylo to symbolické pro aktuální stav kapely. Jestli mají umřít, tak ať je nechaji umřít a nepokouší se je zachraňovat. Na to ale nemuselo dojít, zachránili se totiž sami.

14.03.2026	Diskuse (1)	Tomáš