PEARL JAM - Lost Dogs

70%

Kompilační desky mapující nevydaný materiál, různé bokovky nebo b-side obvykle bývají oceňované zejména mezi fanoušky dané kapely. Dovolím si ale tvrdit, že v případě „Lost Dogs“ můžou oslovit i posluchače, kteří se jinak o PEARL JAM až tak do detailu nezajímají. Jednoduše proto, že tato kolekce je vážně moc dobrá.

Začněme pár faktografickými body. „Lost Dogs“ je dvojalbum. Pokrývá období let 1991 až 2003 a nabídne až 30 songů. Najdeme zde b-sides, singlovky, které vyšly na různých kompilacích, soundtracky k filmům, nebo vánoční singly pro členy fan klubu a pak i spoustu songů, které vznikly při nahrávání řadových desek, na které se ale z různých důvodů nakonec nedostaly. V poslední zmiňované kategorii dominuje období „Binaural“, které zastupuje rovnou šest skladeb. Na prvním disku jsou dravější a rockovější songy, zatímco ten druhý je klidnější a experimentálnější. Jak už to při podobných výběrech bývá, ne všechno jsou skryté perly, ale spousta songů je vážně moc dobrá a je skvělé, že nám je kapela touto formou zpřístupnila. Řazení skladeb se nedrží historického pořadí a to je dobře. Zejména první disk je dramaturgicky nakombinován vysloveně povedeně a parádně odsýpá. Ve finále člověk ani nevnímá, že některé songy od sebe dělí přes deset let. I to něco vypovídá o konzistentní skladatelské kvalitě kapely.

Jestli si někdo myslí, že PEARL JAM rovná se grunge, tak zjevně kapelu nezná. I na řadových albech pravidelně přichází s pestrým stylovým záběrem, i když samozřejmě má svůj typický skladatelský rukopis. A pak tady máme hlas Eddieho Veddera, který společně s jeho specifickým frázováním je jasným trademarkem kapely. „Lost Dogs“ jsou pak stylově možná ještě více otevřené, což je logické. Jedná se přece o skladby, které právě pro svou jinakost nepasovaly na jednotlivé řadovky.

Začněme první deskou. Máme zde na výběr od všeho trochu. Svižný street rock „All Night“, alternativní srandičku „Hitchhiker“, garage rockovou „Don’t Gimme No Lip“, old school rock´n´roll „Leavin Here“ nebo psychedelicky ladění hard rock „Alone“. Ne vždy podobná roztříštěnost funguje, tady jsem s tím ale nikdy neměl problém. Je to v podstatě takové „greatest (non)hits“, kde cítíme a evidujeme rozdíly ve zvuku, stylu i songwrittingu a přesto jasně víme, že tohle je jeden celek. Je to mozaika, kde každá kousek je jiný, ale dohromady vytváří jasný finální celek.

Několik skladeb pak můžeme s jistotou zařadit do zlatého fondu kapely. „Sad“ se svým soft grungeovým riffem je jasný hiťas. Klenutá melodie, košatější struktura, euforická atmosféra. Špičkový song po všech stránkách. Další je „Down“, která je hozena do kabátku klasického rocku s tím, že některé kytarové cingrlátka odkazují snad až ke country nebo jižanskému rocku. Uvolněná atmosféra nás zavádí k nekonečným dálavám amerického venkova. „Undone“ je pak typickým songem pozdější tvorby PEARL JAM. Netlačí na pilu, ale přesto má drive. Aranžerská bohatost je téměř nekonečná. Výborná basová linka, nádherné vokální harmonie, zajímavé kytarové elementy a sóla. A opět ta atmosféra!

Koncertní stálice „Yellow Ledbetter“ je pak klasickou stadiónovou hymnou stvořenou pro sekci setlistu s přídavky, kdy už publikum jede na poslední zbytky energie a postupně se uvolňuje po tříhodinovém zápřahu. U některých songů má člověk pocit, že mít k dispozici vlastní nahrávací studio neznamená vždy jen pozitiva. Kapela si totiž pak může za „výrobní“ náklady nahrát jakoukoliv blbost. Mluvím o „Whale Song“. Nedejte ale na první dojem. Ačkoliv to může znít jako experimentální úlet, je to ve finále vynikající song, plný zajímavých zvuků a melodických postupů. Na prvním disku najdeme hned čtyři kousky, které se nevešly na „Binaural“. A když se na ně podíváme detailněji, pochopíme proč. Kromě výše zmíněných „Sad“ a „Hitchhiker“ je to ještě Cameronova „In The Moonlight“ a Vedderova „Education“. Všechny jsou výborné, ale nemají v sobě tu temnou náladu zmiňované desky. Nepasovaly by tam. Díky bohu že se objevily alespoň zde.

Druhý disk už zdaleka není kvalitativně tak vyrovnaný a občas to zde zaskřípe. Ale to je v pořádku, je to přece výběrovka, s tím se počítá. Opět zde ale najdeme několik famózních kousků. Hned první „Fatal“ je toho příkladem. Majestátní song s krásně smutnou atmosférou. A z které že to je session? Ano, opět „Binaural“. Tím, jak zde máme spíše pomalejší songy, je kolekce náročnější na pozornost. Musíme se více zaměřovat na zajímavé detaily, protože hymnické eposy zde nenajdeme. Pořád ale tady jsou skutečně zajímavé kousky. Akustická „Footsteps“ boduje svojí civilností a bezprostředností. Tajemná „Wash“ nás dráždí svým syrovým zvukem a experimentálnější strukturou. Další akustická libůstka „Drifting“ v sobě nese atmosféru amerického venkova dvacátých let minulého století. Největší peckou se ale s přehledem stává „Last Kiss“. Song původně napsaný jistým Waynem Cochranem začátkem šedesátých let PEARL JAM prvně vydali jako vánoční singl pro svůj fan club v roce 1998. Měl však takový úspěch, že se kapela rozhodla ho vypustit i jako regulérní singl a v roce 1999 to dotáhl až na druhé místo singlové hitparády. A další výborný song z éry „Binaural“ nás potkává v podobě „Sweet Lew“. Opět je experimentálnější, s hodně slizkým zpěvem, ale má parádní atmosféru.

Jak jsem zmiňoval výše, s podobnými kompilacemi je to vždy trochu sázka naslepo. Ne všechno, co zůstalo v šuplících, nebo se z nějakých důvodů nepoužilo, dosahuje běžných kvalitativních standardů konkrétní kapely. Sám mám ve svém archivu podobných výběrů spousta a často je to spíš jen povinnost a zvědavost, abych si je vyslechl, ale málokdy se k nim pak vracím. „Lost Dogs“ jsou jednou z mála výjimek. Je to výjimečně povedená sonda mapující prvních deset let existence PEARL JAM z méně známé stránky.

Finální hodnocení je průměrem. První část hodnotím na 80%, druhou na 60%.

11.04.2026	Diskuse (0)	Tomáš