PEARL JAM - Binaural

80%

Začátkem nového tisíciletí jsme na kolejích jeli na PEARL JAM vlně. Toužebně jsme očekávali novou desku, která měla vyjít začátkem léta. A pak nastal ten den. Spolužák jí přinesl. Na kazetě, která byla už asi desátou kopií desáté kopie, ale to nikdo neřešil. Zapnout přehrávač, usadit se a jedeme. Šum a zvukové chyby byly samozřejmě větší než malé, ale stejně jsme jí dali několikrát po sobě. Už při těchto prvních posleších se vykrystalizovalo pár favoritů a zároveň jsme pochopili, že tohle není jen další „Yield“, ale že se kapela vydala opět novým směrem.

„Binaural“ není jednoduchá deska. Dlouho jsem si k ní hledal cestu, často jsem váhal, jestli jí vlastně vůbec mám rád. Dnes už neváhám. Mám. Dozrála. Pochopil jsem jí. Ani samotná kapela k ní nemá úplně pozitivní vztah, ale to vychází spíše z komplikované doby, kdy vznikala. A až se příště podíváme na kolekci „Lost Dogs“, objevíme tam pár dalších kousků, které se sice na „Binaural“ nakonec nedostaly, ale snesou nejpřísnější kvalitativní kritéria. Ale pěkně popořádku.

Pátá deska „Yield“ přinesla pro PEARL JAM hudební svobodu. A využili jí naplno. Nikomu už nic nemuseli dokazovat, skládali a hráli už jen pro radost. Vyčerpávající světové turné si následně vyžádalo změnu na pozici bubeníka, kam nastoupilo eso první třídy – Matt Cameron (SOUNDGARDEN). „Binaural“ bude první deskou, při jejímž vzniku byl od začátku. Zároveň se konečně stabilizovala sestava, protože právě osoba bubeníka byla neuralgickým bodem kapely. Poctivý hardrockový Dave Krusen byl u vzniku skupiny a nabubnoval debut „Ten“. Na další dvě desky naskočil pompézní Dave Abbruzesse, jehož styl v sobě skloubil grungeovou divokost s vyumělkovaností klasického rocku. Jeho nástupce, Jack Irons, byl bubeníkem mnoha tváří. Zatímco na „No Code“ dal průchod svým alternativním sklonům a hravým rytmům, na „Yield“ se transformoval v úderného a přímočarého rytmického pohaněče. No a Matt? Že je světová extra třída dokazoval už v domovských SOUNDGARDEN. Samozřejmě se musel stylu PEARL JAM trochu přizpůsobit, ale velice rychle zapadl. Profesorský styl, v němž se dokonalá přesnost potkává s uměleckou invencí a kontrolovanou dravostí, přirozeně splynul s aktuální hudební tváří jeho nové domovské kapely.

„Yield“ byl přímočarou a velkolepou rockovou deskou. A PEARL JAM neradi vstupují do stejné řeky dvakrát, minimálně ne hned. Proto se rozhodli, že opět nastal čas trochu experimentovat. Po čtyřech albech s Brendanem O´Brienem chtěli zkusit nového producenta. Tchad Blake byl znám svým pozitivním přístupem k experimentálnější tvorbě, pracoval už třeba s THE DANDY WARHOLS, Sheryl Crow nebo Peterem Gabrielem. Věnoval se i binaurální technice nahrávání, která laicky řečeno používá dva mikrofony, díky nimž pak nahrávka vytváří 3D zvukový vjem. Ačkoliv je tato technika známá už několik desítek let, moc se nerozšířila. Vyžaduje totiž preciznější nahrávání, kvalitnější hardware, a aby skutečně dosáhla všech svých předností, měl by se výsledný produkt poslouchat ideálně přes sluchátka. Gossardovo Studio Litho v Seattlu, prakticky domovská báze kapely, se opět stalo místem činu. Samotné skládání songů šlo v režimu, který se osvědčil už na předchozí desce. Každý přispěl svým dílem, přinesl nějaké písničky a společně je pak už jen doladili. Celé to zní jednoduše a harmonicky, ale nebylo tomu tak. Nejdřív se zasekl Eddie Vedder.

Trpěl skladatelským blokem. Neustále se srovnával se svými idoly a trpěl pocitem, že všechno co dělá, je špatně. Texty dokola předělával, snažil se hledat vhodná témata. Z rádia se na něj přitom valily songy, u kterých pochyboval o jakémkoliv hlubším významu a tato povrchnost hudebního businessu ho pak ještě více ubíjela. Jediným řešením bylo vypnout svět kolem sebe. Neposlouchat co dělají ostatní, nesnažit se někomu vyrovnat, najít si vlastní cestu. Kytarista Mike McCready na tom taky nebyl nejlíp. Trpěl Crohnovou nemocí a v rámci její léčby si vybudoval závislost na lécích na předpis. V průběhu nahrávání pak musel nastoupit na odvykačku. Komplikované období v životě kapely se přeneslo i do textů a nálad skladeb. Izolace, introspektivní pohledy, existencionální reflexe, odcizení, deziluze, lítost, vyrovnávání se se ztrátami, to všechno zde najdeme. A samozřejmě nezapomněli ani na celospolečenská a sociální témata, která v jejich tvorbě měla vždy důležité místo. Opět bojují proti cynizmu, pasivitě a každodenní odevzdanosti.

Stylově se na „Binaural“ PEARL JAM opět více rozkročili. Samozřejmě si zachovali svůj typický rukopis, ale zároveň ho v mezích rozumného experimentování dobarvovali dalšími odstíny. Folk, psychedelie, hard rock. Tchad Blake následně zajistil finální mix v Los Angeles, ale kapela nebyla úplně spokojená. Zdálo se jí, že tvrdší písničky nezní dostatečně tvrdě, proto je vzala na osvědčenou adresu. Brendan O´Brien už přesně věděl, co potřebují. Zvukově je to skutečně velice zajímavá deska, kontrastní, mnohovrstvá.

Jako otvírák kapela zvolila energickou grunge/rockovou „Breakerfall“. Typičtějším songem snad už ani být nemůže, tohle je esence PEARL JAM ve všech aspektech. A tempo ještě víc nakopne následující „God’s Dice“. Spolupráce dvou kytar, vystupující bublající basa, parádní bicí. Zvuk není zemitý, směřuje do rockovějších odstínů, opět moc dobrý kousek. Ještě více do alternativních vod nás pak zatáhne „Evacuation“. Její rozervaná rytmika, mírně garáž rockový nádech a komplikovanější melodika mi z nějakého důvodu vždy evokovala osmdesátkovou scénu. R.E.M., THE CARS, trochu PIXIES. Mistrovským kouskem je „Light Years“. Tohle nazpívat nějaká popová zpěvačka s jemnějším radio-friendly zvukem, je z toho světový megahit, za to dám ruku do ohně. Krásný song, kde se mísí lehký smutek s melancholií, strukturou mající blízko k drsnějším baladám klasického rocku, s výborným zvukem s krásně dunícími bicími a jemně ševelícími, ale přitom docela syrovými kytarami, je prostě dokonalý. Experimentování se tentokrát mimořádně povedlo v temnějších kousku „Nothing As It Seems“. Floydovskou atmosférou protkaný košatý song nikam nespěchá, pozvolně přidává další a další vrstvy, přičemž si celý čas drží pichlavou drásavost. Zvukově je někde na pomezí industriálu, psychedelie a garážového hard rocku. Výhybku zpět k pozitivnu přepíná pohodová „Thin Air“. Opět zde máme střední tempo, žádný kvapík, slide kytary atmosféru ještě více zklidňují. Ač na první pohled to vypadá na běžnou tuctovku, melodicky je to opět velice povedený kousek, který navíc i svojí dramaturgií snese nejpřísnější kritéria. 

Spíše průměrná „Insignificance“ mě naopak nikdy moc nebavila. Není špatná, to vůbec, jen prostě všechno co v ní slyšíme, jsme už předtím slyšeli i v jiných písních PEARL JAM. Celkem zajímavým kouskem je pak „Of The Girl“. Art-rockové klidné pasáže s nervózní rytmikou se kombinují s nadýchanými atmosférickými mezihrami, které asi můžeme považovat i za refrén. Kytary zde sólují téměř nonstop, basa taky vymetá prach z pod všech pražců. Song se sice vine odnikud nikam, ale baví. „Grievance“ pak znovu zvedá prapor poctivého street rocku. Tohle prostě PEARL JAM umí, rock který zní zároveň moderně i starosvětsky, drsně i uhlazeně, hravě i vážně. Další experimentálnější kousek „Rival“ je fakt náročný na vnímání. Jakoby všichni v kapele hráli nějakou jinou písničku a při závěrečném mixu se ty stopy nedopatřením spojily. A z vedlejšího studia ještě někdo přihodil i minimalistický klavír. Dusivou atmosférou nás pak zahltí „Sleight Of Hand“. Pomalejší kousek se líně převaluje a vysává z nás energii, jen v refrénu se trochu nadechne a protáhne. Milým úletem je folková „Soon Forget“. Eddie a ukulele. Nic víc. Jo, a ještě výborný text o povrchnosti, materiálnosti a hodnotové vyprázdněnosti. Vznešený závěr pak obstará „Parting Ways“. Rozvážný song má až aristokratické vyznění. Důstojnost se zde potkává s moudrostí a nenucenou lehkostí.

„Binaural“ byla první deska PEARL JAM, která v Americe nedosáhla na platinu. Celosvětově se ale její prodeje přehouply přes 2 miliony kopií. Asi je to pochopitelné. Není tak přístupné jako „Yield“, potřebuje svůj čas. Je i temnější a atmosféričtější. Světové turné zahrnovalo více než 70 zastávek a kapela se rozhodla všechny zaznamenat a následně vydat jako oficiální bootleg. Jeden kamarád, který se účastnil pražského koncertu, skutečně následně přinesl i bootleg CD s tímto živákem. Bohužel v rámci vystoupení na festivalu v dánském Roskilde došlo k tragédii. Při tlačenici před koncertem bylo 9 fanoušků ušlapáno a udušeno davem. PEARL JAM to pochopitelně zdrtilo a zrušili zbytek letních koncertů. Na pódia se vrátili až na podzim v rámci americké části turné. Živé koncerty jim pomohli se s traumatem alespoň částečně vyrovnat. Na závěr ještě zmíním nádherný cover. Nádherný snímek z Hubblova teleskopu (mírně upravený) dokonale vystihuje náladu alba. Temnota obepínající éterickou krásu. Neuchopitelnou, fluidní, vícevrstvou.