PEARL JAM - Backspacer
Se stářím přichází moudrost. Možná to neplatí univerzálně, ale u PEARL JAM náznaky tohoto trendu objevit můžeme. Po téměř dvaceti letech se z kapely stala rocková instituce, jejíž pozice byla prakticky neotřesitelná. S eponymní deskou v roce 2006 se vrátili ve výborné formě a rozhodně se ještě nechystali do hudebního (ani starobního) důchodu. A protože se zároveň jedná o partičku docela kreativní, která se snaží svojí tvorbu v rámci rozumných mantinelů neustále posouvat, opět se na pořadu dne objevila klasická otázka za 100 bodů – Jak dál? Smutní jsme už byli, naštvaní jsme už byli, političtí jsme už byli, hymničtí jsme už byli, fotříkovsky punkový jsme už byli, experimentální jsme už byli. Hele, a co tak zkusit popík? Brendane O´Briene, máš prosím čas? Máš? Fajn, kupujeme letenky, vyzvedni nás prosím na nejrušnějším letišti světa (Hartsfield-Jackson, Atlanta). Tohle je čistá pravda, Crazy Diamond mluvil přímo s aktéry zmiňované situace, kteří to potvrdili nezávisle na sobě.
Počátky nových songů můžeme vystopovat až do roku 2007, kdy po skončení turné k předchozí desce začali jednotlivý členové PEARL JAM přirozeně tvořit nový materiál. Brendan O´Brien se vrátil plnohodnotně do hry po deseti letech, protože poslední deska kterou produkoval byla „Yield“. Na dalších fošnách pak občasně vypomohl s mixem. Zmiňovaná moudrost kapely se projevila ve větší otevřenosti a ochotě naslouchat jeho radám. V minulosti se víceméně rigidně drželi svých představ a nenechali si do tvorby, zvuku, dramaturgie, prostě do ničeho moc mluvit. Brendan měl ale přece jen speciální postavení, důvěřovali mu, a tak udělali výjimku. Jeho nápady a tipy akceptovali, a udělali dobře. Já jsem velký fanoušek Brendana a zvuk jeho nahrávek mi sedí na 100%. Ať už to jsou samotní PEARL JAM, nebo grungeový souputníci STONE TEMPLE PILOTS, new metalový KORN, punkrockový THE OFFSPRING, nebo alternativně metalově/rockový INCUBUS, jeho rukopis je výrazný a přesně pasuje do mantinelů mého vkusu. Správně natlakovaný zvuk, výrazné bicí, burácivé kytary, mírně špinavý nádech pro větší autenticitu. V podobném duchu se nese i „Backspacer“. Samozřejmě nečekejte syrovost „Vs.“ nebo majestátnost „Yield“, zejména když deska i stylově směřuje víc do alternativních a indie vod, s náznaky new wave, nebo i stopovými prvky post-punku, ale její zvuk je perfektně vyladěný pro správné rockerské řízky na prahu krize středního věku. Zároveň je to snad nejvíce přístupná deska z tohoto pohledu i pro širší publikum, protože se drží primárně v hranicích rozumného mainstreamového rocku.
Už se stalo tradicí, že proces songwrittingu a samotné přípravy na nahrávání se u PEARL JAM mění s každou deskou. Zatímco u eponymní desky probíhalo vše spontánně a hodně punkově až přímo ve studiu, teď přeskočili na opačný pól. Songy skládali společně předem, nahrávaly se demáče, kapela je nacvičovala a ladila ve zkušebně. Tím pádem do studia nastupovali velice kvalitně připravení. První nahrávací session proběhla v Henson Recording Studios v Los Angeles, a bylo to poprvé od roku 1996 a alba „No Code“, kdy PEARL JAM nahrávali mimo domovský Seattle. Finální mix a učesání pak proběhlo ve studiu Brendana v Atlantě. Hudebně se kapela rozhodla vystoupit ze své komfortní zóny a zkusit něco nového. Vydali se cestou jednodušších písniček, které čerpaly inspiraci spíše v alternativním rocku a jeho různých odnoží, než v pro ně typickém klasickém rocku. Uvědomili si totiž, že přece se ještě nechystají do důchodu a nechtějí žít jen z minulosti, ale musejí se i dál posouvat. Deska tak víceméně přirozeně navazuje na předchozí eponymní album, ale není tak ostrá a naštvaná. Často je označovaná za nejpopovější počin kapely a já musím souhlasit. Termín „popový“ ale samozřejmě vnímejme s rezervou, nakonec přece jen mluvíme o PEARL JAM, oni kompromisy ohledně kvality nedělají. Prostě je to kolekce příjemných, melodických songů, které nejsou ani syrové, ani revoluční, ani hlučné a řezavé. Je to album, na kterém se parta stárnoucích rockerů smířila s faktem, že už nemusí nikomu nic dokazovat, že nemusí být neustále naštvaní na svět a společnost, a že můžou dělat muziku jen pro radost. To se odzrcadlilo i v textech, v nichž je Eddie nezvykle pozitivní, a často v nich řeší právě lásku k muzice jako takovou.
Tradičním rock´n´rollem říznutý otvírák „Gonna See My Friend“ možná není nejsilnějším vstupem do desky, ale nedá se mu upřít slušný drive. Každopádně na první dobrou slyšíme, že Brendan udělal PEARL JAM opět skvělý zvuk. Hezky vytažené bicí jsou jasné a čitelné a rytmika tím pádem funguje na jedničku. Celé to zní hodně optimisticky, dalo by se říct, že až nadšeně. Jestli na eponymní desce kapela působila kapela energicky a se silným tahem na branku, tady zní uvolněně, možná až ležérně. „Got Some“ je už přesně dle mého gusta. Dramaturgicky song čerpá z indie rocku a new wave začátku osmdesátých let. Odkazy k THE POLICE nebo ranným U2 jsou sice lehce zastřené moderním zvukem, ale tohle rozhodně není klasický rock po vzoru „Ten“ nebo „Yield“. Je to hravější, sevřenější, přímočařejší, na majestátnost se tady nehraje, jde se přímo na věc. Na podobné vlně pokračuje i „The Fixer“, kde Eddie zní až překvapivě civilně, téměř radostně. Je to prostě pan zpěvák, který nemá problém vystoupit ze své typické polohy ublíženého a rozervaného umělce, nesoucího tíhu světa, jehož plačlivý hlas oslovil několik generací fanoušků rockové muziky. Tady a teď je to jen obyčejný chlap, který se vyznává ze své lásky k hudbě, a my nemáme jinou možnost, než mu to uvěřit. Tohle by totiž nešlo nafejkovat, tohle je upřímné a ze srdce. Kytary krásně cvrlikají kolem, Jeff svým bubláním bez přestání stimuluje rytmiku a Matt svým profesorským stylem drží tempo bez nejmenšího zaváhání. Nezpomalujeme, „Johnny Guitar“ je dalším povedeným kouskem, a Eddie předvádí další hlasové polohy, které bychom od něj nikdy nečekali. Naléhavost punkrockového vypravěče mu více než svědčí. Zatím je dramaturgie desky do určité míry podobná předchůdci. Silný úvod v podobě baterie rychlých a energických skladeb, krátkých a úderných, melodicky silných, zvukově zajímavých. Co tam máme dál? „Just Breathe“ je z úplně jiného cesta. Akustická balada, opět ve velice optimistické náladě, je jednoduše krásná. Postupně se přidávají další nástroje, struktura se košatí, rozumná orchestrace jí správně oslazuje. Není co vytknout. Kapela ale nezapomíná ani na své kořeny. „Amongst The Waves“ je krásně rozmáchlý a houpavý kousek v hávu klasického rocku, kde se potkává zemitost LED ZEPPELIN s velkolepostí BOSTON. Parádní sólo je nutnost, kvalitní vláčné riffy povinnost. „Unthought Known“ pokračuje v podobném trendu, více prostoru zde dostává klavír. Není špatná, ale ani ničím výjimečná. Melodie je spíš jen průměrná. Není to prostě hiťas, jen poctivý song doprostřed desky. Dost bylo ale rocku, čeká nás řízný punk. „Supersonic“ je jednohubka stylově blízka RAMONES. A protože těm jsem nikdy úplně nepřišel na chuť, ani tohle nemůže aspirovat na mojí nejoblíbenější skladbu. Prostě jen rychlá, jednoduchá a přímočará vypalovačka. Nic víc, nic míň. Zato „Speed Of Sound“ je vysloveně nepovedená. Nudná, vláčná, ufňukaná. Naštěstí „Force Of Nature“ opět zvedá laťku aspoň do slušného průměru. U několika songů, včetně tohoto, cítím atmosféru osmdesátek. Zvukově znějí sice moderně, ale dramaturgie a melodika má určitý old schoolový rozměr. Závěrečná „The End“ je opět v akustickém kabátku, a bohužel to taky není žádný zázrak. 36 minut hrací doby pasuje desku za nejkratší počin v katalogu kapely.
Desku kapela vydává na vlastním labelu Monkeywrench records, zároveň se domluvili na distribuci s Universalem. Další krok byl ale hodně kontroverzní a nahrál hezky na smeč všem, kteří hledali tu symbolickou hůl, aby mohli psa (kapelu) bít. Když jim nestačilo se navážet do nekonfliktního zvuku a nekonfliktních songů, tak na obchodním modelu si vysloveně pochutnali. Kapela se totiž domluvila, že exkluzivním obchodním partnerem při uvedení bude síť obchodů Target (síť hypermarketů/supermarketů, něco jako u nás třeba Tesco, Hypernova apod.). Samozřejmě si fanoušci mohli desku koupit i v malých nezávislých obchodech s muzikou, na stránkách kapely nebo online platformách, ale stejně je to trochu podivné. Borci, kteří několik let vedli spravedlivou válku proti korporátním praktikám Ticketmasteru teď dělají business s jiným korporátem. Tak či onak, zřejmě i většina fanoušků zklidnila věkem hormon a prostě si desku koupila, protože byla jednoduše dobrá. Takže opět brali první místo v prodejích, poprvé od alba „No Code“.
| 25.04.2026 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
