PAUL SIMON - Praha, Kongresové centrum, 9.-10.dubna 2026

Čas od času si dám dvojkoncert nějakého zahraničního interpreta. Bývá to v případech, kdy jsem opravdu zapálený fanoušek nebo když je malá pravděpodobnost, že k nám dotyčný ještě zavítá. Letos padla volba na Paula Simona, který v dubnu uspořádal hned tři koncerty v pražském Kongresovém centru. Někdejší Palác kultury alias Pakul vybudovaný k XVI. sjezdu KSČ (1981) se postupem času proměnil z komunistického neofunkcionalistického monstra v moderní funkční užitkovou budovu a populární místo kongresů a byznysových setkání. Mám k téhle budově jako Pražák nejen dlouholetý vztah historický, ale i osobní, jelikož naše firma se tam už deset let stará o energetiku, takže ji trochu znám i zevnitř. Zdejší koncerty ale tolik nevyhledávám. Zvuk je v Pakulu sice dobrý a ve zdejších ušácích se dobře sedí, ale celkově toto honosné a až příliš pohodlné prostředí vytváří dojem buržoazního paďourství nehodícího se k pořádnému rock ´n´rollu.

U klidnějších večerů, jako byly ty s newarkským písničkářem, to ale nevadí, a když člověk tráví venku víc večerů za sebou, tak sezení také přijde vhod. Pro dvouhodinové zaboření do sedaček připomínajících plyšové medvědy jsem si vybral první dva koncerty, tedy čtvrtek a pátek, neb v neděli mě čekali KREATOR ve Foru Karlín. Plácnul jsem se tentokrát dost přes kapsu, jelikož ceny lístků na turné zvané „Tichá oslava“ příliš tiché a flegmatické nálady nevyvolávaly. Lupeny se pohybovaly mezi 4000 a 5000 korun za kus, a jelikož jsem chtěl na každý koncert vzít i někoho z rodiny, tak se má peněženka dost prohnula. Ale nikdo mě nenutil, že… Přeci jen to bude v případě tohohle legendárního písničkáře už asi opravdu naposledy.

Jedno „naposledy“ jsem už v případě Paula Simona zažil, a to přesně před deseti lety, kdy zavítal do O2 Areny. V roce 2016 mu bylo čtyřiasedmdesát a těžko jsem si dokázal představit, že se v našich končinách ještě otočí. Mezitím skutečně ohlásil konec tourování a navíc během nahrávání posledního alba takřka úplně přišel o sluch v levém uchu. Ale úspěch poslední desky ho nakonec přiměl opět si nasadit cestovní škorně a po americké noze turné zavítat i do Evropy, kde byly právě pražské zastávky těmi vůbec začátečními. Je to takřka neuvěřitelné, ale letošními třemi koncerty v Kongresáku Simon svá česká vystoupení zdvojnásobil. A to vedle vystoupení na Spartě v roce 1991 počítám i improvizovanou produkci tří písniček po boku Václava Havla na Staroměstském náměstí o rok dříve. Pak o nás tenhle malý velký muž bůhvíproč čtvrtstoletí nezavadil, takže teď skutečně přišel čas tenhle dávný dluh splatit.

Zpěvák si tentokrát nepřivezl tak velkou kapelu jako před deseti lety. Právě kvůli potížím se sluchem volí na své poměry menší sály i komornější setup, který mu pomáhá se (i s pomocí naslouchátka) na pódiu zvukově lépe orientovat. I tak jsme se se dočkali dalších dvou kytar, piana, bicích, perkusí, basy, flétny, violy, cella a v jednu chvíli i saxofonu. Vizuálně vůbec největší pozornost nicméně na pódiu zaujímala konstrukce zvaná Cloud Chamber Bowls, což je sestava asi dvanácti visících odříznutých části skleněných demižónů, které vydávají zvuk připomínající něco mezi zvonkohrou, marimbou a tibetskou mísou. Muzikanty má principál každopádně hvězdné a známé zejména z jazzového a world music okruhu. Za bicí zasedl veterán Steve Gadd, který je mimochodem autorem onoho bubenického „riffu“ na začátku slavné skladby „50 Ways to Leave Your Lover“. Perkuse ovládal Jamey Haddad a basu proháněl Bakithi Kumalo, který je posledním zůstavším členem Simonovy kapely z jihoafrického ansámblu, s nímž nahrál svou nejúspěšnější sólovou desku „Graceland“ (1986). Čas od času na pódium zavítala i Edie Brickell, písničkářka a od roku 1992 i Simonova manželka, se kterou má tři děti.

O čem ten večer byl? Myslím, že název tichá oslava jej vystihuje trefně. Simon se ve čtyřiaosmdesáti nikam nežene a nepotřebuje světu nic dokazovat. Jede turné složené z písní, které baví hrát hlavně jeho a kumpány z kapely. Na první část se převlékl do tmavého obleku a růžové košile a přehrál v jednom kuse celém své poslední album „Seven Psalms“ (2023), které obsahuje akustické písně inspirované biblickými žalmy a sám mistr říká, že jde o desku „o Bohu“. Album se zrodilo z řady snů, které měl Simon někdy v letech 2019 až 2020 a svou náladou vychází jak ze závěrečného a bilancujícího životního období umělce, tak z tehdejší covidové doby. Nenazval bych ho smutným, ale melancholickým a zasněným. Simon i během večera zmínil, že se už teď duchovně chystá na onu velkou cestu po životě a toto album mu s touto přípravou pomáhá. Sedmero něžných skladeb, které dobře drží pospolu a kde je stále solidní množství nápadů.

Po krátké přestávce přichází druhá část setu, kde zpěvák přebírá image typického amerického kluka, onoho „The Only Living Boy in New York“. Džíny, farmářské boty, košile, kšiltovka. Věkem už sice dědeček, ale srdcem stále klučina. Simon je jeden z těch šťastlivců, co nikdy nezestárnul. Začínáme na jeho poměry zostra. Svižnou „Graceland“ vítá celý sál potleskem, postupně se ale noříme víc do těch méně známých částí mistrovy diskografie a nezdá se, že by to publiku vadilo. Lidé jsou prostě rádi, že ho tu (tentokrát asi opravdu naposledy) ještě máme. Řadu písní navíc uvede vzpomínkami a historkami o jejich vzniku, takže nám je zarámuje a nakoupí nás i pro ty zaprášenější kousky. Pro Čecha zazněla ta vůbec nejzajímavější historka pouze první večer, kdy se Simon rozpovídal o svém improvizovaném vystoupení na Staromáku v roce 1990, kde si na popud Václava Havla půjčil kytaru od písničkářky Dáši Voňkové a zahrál „The Sound of Silence“, „The Boxer“ a „Bridge over Troubled Water“. Údajně jí tenkrát také ztopil kapodastr (pro nekytaristy: pomůcka, kterou posunujete ladění na hmatníku) a ten přítomné Voňkové během čtvrtečního večera po těch šestatřiceti letech zase vrátil. No, že by si někde nechával celé ty roky československý kapodastr, tomu se mi moc věřit nechce. 😊 Ale byl to milý a dojemný moment, který udělal určitě naší slavné kytaristce velkou radost. Jestli si někdo zaslouží pochvalu od takového umělce, tak právě ona…

Já jako dlouholetý posluchač jeho diskografie můžu sebevědomě říct, že jsem znal všechny přehrávané kusy, a tak nějak mi bylo trochu jedno, co zahraje. Užil jsem si to, i když nepřivezl prakticky žádné mé oblíbené věci. Hitů bylo celkově jen pár a spíš v závěru večera, kdy se dostalo na „50 Ways to Leave Your Lover“, „Me and Julio Down by the School Yard“ a také „The Boxer“ a „The Sound Of Silence“, kterou jako obvykle zahrál Simon coby poslední přídavek jen sólo s kytarou a bez kapely. Už to samozřejmě tento čtyřiaosmdesátiletý pán vokálně (kytarově ano!) nedává tak dobře jako kdysi, což bylo patrné právě v tomto sólovém podání, kde se nemohl o nikoho dalšího opřít. Ale právě určitá křehkost a oprýskanost mistrova hlasu dodala jeho nejslavnější skladbě prožitek opravdovosti a hloubky zvýrazňující dopad onoho skvělého textu. A když mám srovnat zpěv napůl hluchého Simona se současným falešným krákoráním Iana Andersona, které jsme ve stejném sále zažili před časem, tak to může jít Simon dělat klidně z fleku sólistu v La Scale.

Z časů slavného dua zazněla ještě v průběhu koncertu „Homeward Bound“, takže nám naservíroval stejné tři věci jako před deseti lety, což je pro našince trochu škoda, jelikož jinak v posledních letech hrál z období s Artem Garfunkelem leccos. Ale je to tak, jak to je, co s tím nadělám… Kdybych měl srovnat čtvrteční a páteční večer, tak se takřka v ničem nelišily. Simon a spol. jsou samozřejmě letití profesionálové, takže to odehráli notu od noty obdobně. Páteční večer trpěl absencí historky o Havlovi, místo toho zas Simon pozdravil v sále přítomného současného prezidenta Petra Pavla. A také jsme se v pátek dočkali „jen“ třiadvaceti skladeb, jelikož kapela vynechala brazilským axé načichlou „Spirit Voices“. Jinak dva pohodové hezké večery. Tichá oslava.

Setlist prvního koncertu.