PARADISE LOST - Ascension

70%

PARADISE LOST vlastně nahráli album, jaké se od nich očekávalo. Pošmourné, hutné, usazené v jejich typickém stylu a bez větších překvapení. Kapela roky reviduje svou minulost a jejich poslední desky, někdy v lepším provedení, jindy v o něco horším, platí za přehlídky léty zažitých receptů na jejich co nejsprávnější zvuk. Navázat na devadesátá léta co do nápaditosti se však nedaří. Letos znovu vycházejí z bohaté pokladnice vlastní historie, přičemž z těch starých velkých alb se stylově nachází nejblíže k milníku „Icon“ z roku 1993 a dále pak blíž k třetímu albu „Shades Of God“ než k pátému „Draconian Times“. Výsledek však spíše připomíná bezprostředně předchozí desky...

Britové sice už nemusí nikomu nic dokazovat, za těch šestatřicet let existence si již vyzkoušeli mnohé a dnes se jen snaží naplnit svoji značku co nejautentičtější porcí hudby v jejich typickém provedení, nicméně, co si budeme povídat, skladbově by zaperlit tu a tam také mohli. Novinka „Ascension“ se zpočátku jeví jako velmi obtížně podajná metalová jízda, ze které nevystupuje až tolik záchytných bodů, ale nakonec se v ní některé světlejší vyjímky zjeví, a tak deska opatřená religiózní stylizací odhalí podnětná místa. Rozhodně nejde o materiál na povrchní či dokonce letmý poslech. Posluchač si musí na nahrávku udělat čas a věnovat ji vyšší míru soustředění. Z druhého plánu poté zjišťuje, že jde o bytelnou a z dlouhodobého pohledu vlastně kvalitní doom-metalovou sadu, potvrzující u jména kapely dlouhověkou úroveň.

V prvé řadě, co se na letošní novince povedlo, je rozhodně plný a zároveń prostorově pojatý zvuk, který má daleko k současným přetechnizovaným digi-produkcím. Je poznat, že PARADISE LOST chtěli pojmout všechno hezky postaru, magnetizovat svou nejupřímnější podstatou a zároveň snít sen o invenci v rámci svého šerosvěta. Nutno dodat, že se jim to vlastně povedlo. Druhým pozitivem je pak zdejší autentický feel většiny skladeb, které sice v ani jednom případě neplatí za bůhvíjaké hity, ale naopak o věci, které pozvolna nahlodávají posluchače nezatížené předsudky a ten svou přízeň k nim odhaluje až s narůstajícím počtem poslechů. Jde tak o velmi semknutou sbírku, možná i semknutější než ty, jaké známe od halifaxské družiny z posledních dvaceti let. Otázkou zůstává, zdali je tato vlastnost kladem.

Novinka „Ascension“ po stránce studiového provedení při srovnání s několika předchůdci rozhodně nepropadá, naopak si myslím, že mezi alby nahranými v pozdní etapě jejich dráhy patří určitě k těm lepším a opravdovějším počinům. Holmesův vokál, po rozmanitějších peripetiích minulosti,  vychází především ze základového drsnohlasu, koketujícího místy až s growlovým pojetím, ovšem jak skladby postupují a strukturálně gradují, dochází dost často v jejich stěžejních místech i na Nickovy vokální proměny a on často přistoupí na čistý zpěv. I tohle podtrhuje teorii o tom, že kapela dnes nedělá nic jiného, než že se inspiruje v bohaté pokladnici celé řady etap vlastní minulosti.

Skladby jsou znovu opatřeny parádní kytarovou souhrou mezi častěji sólujícím hlavním skladatelem Gregem MacKintoshem a riffujícím Aaronem Aedym, přesto je na albu zjevné, že to lepší bylo umístěno do jeho první poloviny. Otvírák „Serpent On the Cross“ reprezentuje onu hrubozrnost PARADISE LOST ze starých časů, Holmes zde prakticky neopustí ponurý hlasový tón a celou tou rozmáchlou skladbou se v nevlídné atmosféře úpadku našeho světa prohání tklivé kytarové meluzínky. Už od této první skladby si uvědomuji, jak parádně byla tahle deska smíchána a zvukově ošetřena, což je znát rovněž na usazení bicích, které zde obstaral nováček, jenž ještě nebyl připuštěn oficiálně do sestavy, Guido Montanarini. Následná „Tyrants Serenade“ popustí uzdu trochu větší chytlavosti, objeví se již čisté zpěvy a vše má najednou světlejší nádech, k melodiím svolný song tak u mne evokuje vývoj kapely zhruba v rámci druhé poloviny nultých let a desek jako „In Requiem“ .

Obřadně majestátní se jeví trojka „Salvation“, song vypovídající o záludnostech víry, který nabídne dobrodružnější vývoj a neotřelejší pasáže. Určitě máme co do činění s jedním z nejdramatičtějších vrcholů alba. Mezi ty však řadím i metalovou pečeť „Silence Like A Grave“, robusní bestii umístěnou s předstihem do pozice singlu, ve které se navíc PARADISE LOST předvedou v ikonické formě. Bohužel, jak album dál plyne, postupně se záchytné body objevují čím dál tím méně a dostavuje se střet s jakýmsi lostím univerzálnem. I tak si však myslím, že kapela naplnila očekávání do ní vkládaná a nahrála desku odpovídající jejich aktuálnímu potenciálu.

01.10.2025	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz