PAN LYNX - Praha, Lucerna Music Bar, 16.března 2026

Kdybych si měl loni tipnout, komu z našeho redakčního týmu (jestli to tak můžu nazvat) se projekt PAN LYNX bude líbit nejméně (nebo spíš vůbec), měl bych více než jasno. A přesto ten kandidát teď chodí na koncerty, kupuje si drahé nosiče a v recenzi dá druhé desce 90% (a první by dal taky 90%, kdyby jí psal). Starý svět se rozpadá, alternativci se obracejí k art rocku.

Druhá „Lynxova“ deska „Odvrácená strana lesa“ mě loni fakt rozsekala. Jen o fous jí ušla první příčka v mém osobním seznamu nejlepších domácích desek za rok 2025. Před koncertem jsem si obě alba v rámci přípravy znova pustil a měl jsem trochu obavy, jestli nezměním názor a přece jen nezačnu objevovat mušky, mouchy, kaňky, prostě cokoliv, co jsem tam předtím neslyšel. Nestalo se. Ani v nejmenším. Desky právěže ještě krásně uzrály. Takže jsem večer vyrazil směr Lucerna Music Bar, pln očekávání a touhy zjistit, jak bude tento špičkově vycizelovaný hudební materiál převeden do živé produkce.

Mám to říct hned teď? Neřeknu. Počkejte si. Začnu obecně. Začátek koncertu v 21:00 indikoval, že se zřejmě obejdeme bez předkapely. To se naplnilo, nemám s tím problém. Zavřený vstup na balkón jsem nejdřív přičítal možnosti, že to bude třeba jen pro VIP, ale když jsem uviděl na hlavním podlaží zavřený jeden ze tří barů, plus nulové fronty, začalo mi docházet, že o moc víc lidí, než kolik se tam zatím natrousilo, už asi čekat nemůžeme. Hamletovská otázka, jestli za to může termín konání akce (pondělí), nebo specifikum interpreta, zůstane zřejmě nezodpovězeno. Každopádně je to určitě jedna z nižších návštěvností, kterou jsem v tomto klubu zažil, odhaduji kapacitu využitou maximálně z 50%. Byl jsem zvědavý i na socio-demografický průřez fanouškovskou základnou PANA LYNXE, vůbec jsem si totiž netroufal odhadnout, koho tam můžu potkat. Teda věděl jsem, že Gazďu ne. Nepřekvapivě dominovala Generace X, ale bylo i dost „ypsiloňáků“ a pak i pár mlaďochů, nebo naopak dříve narozených. Z velké části běžní „civilisti“, pár metláků (koukal jsem, že se do módy vrací trvalá alá EUROPE), pár alternativců. Takže jsem nijak nevyčníval.

Je 21:05, světla zhasínají, startujeme. Kapela se vynořuje ze zákulisí a rozehrává otvírák „Cililynx“. Samotný Michal Skořepa nás ještě chvíli nechá čekat, pak se ale za mohutného aplausu publika přidává ke skupině a rockové divadlo může začít. Zmíněná skladba je ideální na rozjezd. Pomalejší houpavé tempo dává jednak zvukaři šanci doladit poslední drobnosti, jako třeba zpěv, který je zatím lehce utopený a neostrý, a fanouškům možnost se naladit na stejnou vlnovou délku s našimi průvodci. Následně už nás berou na výpravu pestrým hudebním lesem, plným zajímavých zvuků, tajemných zákoutí, nebezpečných pastí, ale i bezpečných útočišť. Představí nám i další obyvatele lesa a společně odvypráví velkolepý příběh „rysa“. Vypínám vědomí a plně se oddávám muzice.

Michal Skořepa se obklopil špičkovými hudebníky. Sebejistota, profesionalita, dokonalá sehranost, tyto věci jsou tak evidentní, že je prakticky od prvních taktů začínám brát jako samozřejmost. Povedlo se mi ukořistit slušné místo s dobrým výhledem prakticky na celou kapelu, možná teda kromě klávesáka. Když už se mi občas objeví v záběru, musím ocenit jeho image. Šátek kolem čela a vlasy ve stylu hair rocku osmdesátých let doplňují mohutné klávesy Yamaha, které by se ve zmiňované době musely na koncert převážet minimálně ve skříňové Avii. Technicky špičkový bubeník, mírně nenápadný basák, který si ale občas taky ze své stabilní pozice udělal krátký výlet mezi kytaristy. Dva kytaristi pak měli efektně rozdělené role. Zatímco první, většinou se Stratocasterem, nazvěme si ho „hodný“, jel čistější rockový zvuk, krásná sóla a efektní doprovodné vokály, ten druhý, „zlý“, dělal bordel. Jeho alternativnější typy kytary doplňovaly zvuk o zemitější a špinavější odstíny. Navíc přidával tvrdé riffy na pomezí alternativního metalu a post-hardcoru a občas i pořádně zařval. Díky této konstelaci, a samozřejmě i dramaturgii songů, je téměř nemožné PANA LYNXE stylově ukotvit. Od jemných rockových balad až po intenzivní metalové burácení, art rocková ornamentace, grungeová přímočarost, všechno to tam je. Specifický vláčný a teatrální zpěv Michala Skořepu sám o sobě dokonale torpéduje možnost správně si davově „zabékat“ na jednotlivé songy, i když je lidi kolem mě evidentně dobře znali. Michal nám ale dal šanci alespoň v pár pasážích, zejména sloganových refrénech, se připojit a dokázat, že jsme s ním.

Setlist nakonec pokrýval až na pár výjimek prakticky kompletně obě desky. Delší pauzy mezi jednotlivými skladbami, vyplněné ať už zajímavými komentáři Michala ohledně vzniku songů, jejich nahrávání, inspirací, ale i spolupracovnících byly osvěžující a zároveň fungovaly jako přirozené ukončení atmosféry dohrané skladby a příprava na změnu nálady ve skladbě následující. Mezi hvězdnými hosty se objevili třeba David Koller, Roman Holý, Tomáš Vartecký nebo Milan Cimfe. Žádná křeč, absolutně nenucené hostovačky, které dávaly smysl a citlivě obohatily show.

Co song, to samostatná kapitola. Když se evidentně blížil závěr, tak jsem znejistěl, že snad nebudou hrát jen tak krátce. Chyba lávky. Koncert už totiž v tu chvíli probíhal téměř dvě hodinky a nenudil jsem se ani vteřinu. Z playlistu, který neměl slabinu, vybírám čtyři kousky, které mě oslovily nejvíc, ale skutečně všechno v živém provedení působí perfektně. Tajemný lovesong „Na dně postele“ bodoval neskutečnou atmosférou. Industriálně laděná „Výlety do temnoty“ mě hypnotizoval svojí psychedelickou atmosférou. „Ty seš ty!“ baví svojí hravostí a dynamickými změnami. No a „Plastosauři“? Ta je prostě krásná svojí nevinností a dramaturgickou komplexitou.

Muzika byla tento večer ale jen jedním z elementů celkového zážitku. Michal Skořepa je zároveň šikovný výtvarník, k deskám připravil knížku nádherných ilustrací a ty se promítaly za scénou. Spolu s vkusnou světelnou produkcí, sázející zejména na syté, temnější odstíny, pak vytvářely dokonalou kulisu hudební produkci. Já byl maximálně spokojený. Songy naživo fungují skvěle. Produkce desek je špičková a zvuk vyladěný do posledního detailu, v živém provedení se tomuto perfekcionizmu moc nevzdalují. Rozdíl je prakticky jenom v esenci přirozené živelnosti, kterou může zprostředkovat právě jen živé hraní.

19.03.2026	Diskuse (0)	Tomáš