PAN LYNX - Odvrácená strana lesa

90%

Už ani nevím proč jsem debut PANA LYNXE před dvěma lety odignoroval. Ano, viděl jsem klipy k singlům, ale z nějakého důvodu mi to přišlo až moc umělecké, komplikované a tím pádem pro mě nestravitelné. Přitom starší projekt Michala Skořepu STROY se mi celkem zamlouval. Moderně pojatý grunge šmrncnutý industriálem, k tomu post apokalyptická image ve stylu Roba Zombieho, všechno správně. Když jsem si nakonec nedávno debut PANA LYNXE pustil, musel jsem sám sobě nastavit zrcadlo – téměř jsem propásl výborné album! Je potřebné si vzít ponaučení z krizového vývoje. Ještě jsem ho ani nestihl pořádně naposlouchat a strávit, a „Lynxové“ se už hlásí s pokračováním. A hned od prvního songu je jasné, že to nebude jen další variace debutu, ale že nás čekají i změny.

Co obě desky propojuje je špičkově vymyšlená a vyladěná image kapely. To si dovolím říct, že je na české poměry nevídaný koncept. Od grafiky, přes vizuály, klipy, obaly nosičů, samotnou story kolem kapely, tady se aplikoval komplexní přístup. Někdo to možná bude považovat za nepodstatné, mě se to líbí. Nejen po obsahové stránce, ale imponuje mi i ta energie a čas do této práce vložené. Jestli byl už debut zvukově na vysoké úrovni, profesionálně zahraný i nahraný, vyšperkovaný do poslední noty, aktuální deska jde v tomto ohledu snad ještě o krok dál. Takhle si představuji dokonalou produkci, která primárně cílí na perfektní zvuk ve vyváženém celku. A přitom dokáže zachovat živost a živelnost hudby, která nepůsobí ani v nejmenším uměle a přeprodukovaně (na co já jsem ras). Musím se přiznat, že zatím jsem nepronikl úplně do textů. Prostě se nemůžu nabažit zvuku. Ano, vnímám zpěv, ano, i některé obraty v textech jsem už objevil, ale mozek má tendenci se soustředit na muziku samotnou. Je prostě velkolepá. Krásně prostorová, dynamicky vrstevnatá, zvukově pestrobarevná, plná zajímavých nápadů.

Proti debutu se tentokrát „Lynxové“ stylově ještě více rozkročili. Sám nevím, do jaké škatulky je nacpat. Tak spíš jen alibisticky vypíšu, co všechno tam slyším já, a každý si pak může doplnit další kategorie dle vlastního poslechu. Grunge, hard rock, klasický rock, psychedelický rock, new wave, alternativní metal, progresivní rock. K tomu si přičtěte silnou dávku teatrálnosti, která vystupuje jak z hudby samotné, tak zejména z Michalova zpěvu. Nejsou to jen písničky, která nám představuje. Každý song je samostatné dějství v něčem větším. Sice nemám rád spojení rocková opera, ale tady bych se ho nebál použít.

Proti debutu mi přijde druhé album méně temné a spíše si pohrává s tajemnými náladami. Rozhodně to není žádný sluníčkový popík, songy jsou ale odlehčené, více hravé. Kombinování a propojování stylů můžeme považovat jak za progresivní, tak i crossover přístup. Pravda bude někde uprostřed. Čistě progresivním rockem bych to nenazval, na to se dramaturgie skladeb pořád drží relativně klasické písničkové tvorby a není to uměním pro umění. A na crossover je to celé naopak méně přímočaré a více artově pojaté. Už se do toho hezky zamotávám co? V jednom rozhovoru Michal zmínil, že obě desky vlastně můžeme považovat za koncepční dvojalbum, i když je mezi nimi dvouletá mezera. První část popisuje přeneseně cestu do temnoty sebe sama, druhá pak návrat a znovuobjevování reality.

Jestli se chystáte na poslech alba „Odvrácená strana lesa“, přijměte prosím mojí skromnou radu. Vyčleňte si na to patřiční čas a soustřeďte se. Je to velice komplexní a dramaturgicky bohaté dílo, plné zvratů, změn, neustálého vývoje a střídání tempa, nálad i zvuků. Já při prvním poslechu udělal chybu, že jsem vedle toho ještě něco šmrdlal do práce a trochu to kolem mě prolétlo a lehce zkreslilo první dojem. Další poslechy, když už jsem tomu věnoval pozornost, ale začaly odhalovat propracovanou konstrukci, kde byla péče věnována každému detailu. Všechno je až obsesivně vyladěné. Otvírák „Trenažer“ je pěkně ostrý kousek, který kombinuje alternativně metalové riffovaní s pompézním rockem. Tajemná atmosféra budovaná skrze pološeptaný vláčný zpěv, do toho v pozadí nervózně vybrnkávající klavír, který PAN LYNX s oblibou aktivně využívá i v dalších písničkách. V některých pasážích song možná lehce připomene PRAŽSKÝ VÝBĚR, nemá ale daleko ani k velkolepému klasickému rocku. Singlovka „Ty seš Ty!“ nás zvukově přiblíží k novodobé tvorbě ALICE IN CHAINS, ale opět sem propašovali klavír, který tomu dává až psychedelický nádech. „Znesvěcenej svět“ atmosférou a dramaturgií míří do glam/hard rockových osmdesátek. Jemné intro s akustickou kytarou, postupně budovaná struktura, typické kytarové sólo, závěrečné vyvrcholení. Ověřené postupy jednoduše fungují. „De to s tebou do kopce“ je docela agresivní crossover, který bych si uměl představit i v repertoáru KRUCIPÜSK. „Strach je nejlepší kuchař“ je plný slovních hříček, a navíc je to i příjemný moderní rock. Zato „Tělo Těla“ opět přehazuje výhybu směrem do tajemna. Tyhle polohy se mi na „Lynxovi“ líbí asi nejvíc. Pomalejší tempo, neuspěchané budování atmosféry, postupná gradace, velké finále. Výborný riff a překvapivě rychlý rytmus zdobí „Třetí ucho“. Text opět výborný, klavír opět výborný, rytmické změny zajímavé. V závěru se pak ještě song transformuje do téměř post-metalové podoby a docela přitvrdí. „Dokolazrození“ svým etno/orientálním akustickým intrem nechá vzpomenout na legendární LED ZEPPELIN. Opět si zde hrají s tajemnem v jiné formě, a znova je to velice povedené. Závěrečná „Plastosauři“ je pak doslova perlou na konec. Song oslavující vztah mezi otcem a synem přetéká emocemi. Krásné klavírní intro, jemné kytary, postupně se přidávající kapela opatrně připravuje scénu pro očekávané finále, které není zbytečně bombastické nebo přepálené, ale na úrovni a s grácií uzavírá kolekci.

Už pár dní si nad tímto albem lámu hlavu. Teoreticky by se mi to líbit nemělo. A být to nějaká americká kapela zpívající anglicky, zřejmě by mě to tak neoslovilo. Na druhou stranu musím uznat, že ten rozdíl zdaleka nedělají jen české texty. Prostě anomálie. Něco v tom albu je, něco, co neumím úplně popsat, něco, co mě hypnotizuje. Baví mě. Teatrální zpěv sem pasuje dokonale. Klavír, který bych ve většině songů absolutně nečekal, sem pasuje dokonale. Celé to působí vysoce umělecky, ale zároveň absolutně civilně. Komplikovaně, ale přitom přímočaře. Prostě se mi to líbí a honbu za důvody „proč?“ tímto ukončuji.

18.12.2025	Diskuse (0)	Tomáš