ORBIT CULTURE, GAEREA, ATLAS - Praha, Roxy, 27.října 2025

Dvě nastupující hvězdy tvrdšího moderního metalu nás obšťastnily v předsvátečním pondělí, kdy byl potenciál návštěvnosti vzhledem k probíhajícímu prodlouženému víkendu omezený. Přesto se Roxy vyprodalo. Svědčí to o solidní přitažlivé síle těchto souborů. Nebo možná jen metalisté nejezdí na chaty ani na dovolenou… Jelikož já jsem na možnost využít prodlouženého víkendu zapomněl, vyrazil jsem do tohoto většinou těsného a vydýchaného klubu bez mobilního signálu i já. ORBIT CULTURE už jsem párkrát viděl, zbylé dva vystupující soubory byly mou osobní premiérou.

ATLAS se před potenciálními fanoušky hodně skrývají. Nefigurují na Encyclopaedia Metallum (divné!) a vzhledem k jejich univerzálnímu názvu jsou na internetu těžko dohledatelní. Prakticky nic se o nich nedozvíte ani na jejich facebookových stránkách ani na YouTube profilu. Ještě že máme umělou inteligenci. Té se podařilo najít, že vznikli v roce 2013 a mají za sebou dvě alba, z nichž to poslední vyšlo před čtyřmi lety. Máte smůlu, hošani, našli jsme vás... V Roxy dostali na poměry první předkapely hodně štědrých 40 minut. Tipnul bych, že to mohlo být i leností hlavních hvězd, jelikož ORBIT CULTURE měli předepsáno pouhou hodinu deset. Tajnůstkářská internetová introverze ale není u ATLAS naštěstí způsobena nekvalitou hudebního materiálu, který je funkční. Post rock/metal protažený mixérem deathcorového zvuku a breakdownů. Finové mají cit pro melodii a jejich post-core není samoúčelně drsný a temný. Je to opravdu hudba, nejen výron maskulinity. Čekal jsem výplach ušních bubínků, ale Roxy bylo kupodivu nazvučeno na příjemnou hlasitostní úroveň, i když kvalita zvuku nebyla nic moc. Činely, činely a pak zase činely a místo dvou kytar se ozýval jen takový valivý šum. Přitom do ohrádky zvukařského pultu, kde seděli dva, by se vešlo menší stádo koz, takže tihle týpci měli rozhodně dost prostoru předvést lepší výkon. Společně se světelným pultem zabíral technický support třetinu zadní části sálu. Klidně se tam místo toho mohli vměstnat další fanoušci. Čtyřicet minut s ATLAS nicméně uběhlo příjemně a responze publika byla dobrá. Své fanoušky tu mají.  

Jaký je rozdíl mezi „supportem“ a „special guest“? Pět minut navíc. Portugalské post-blackery jsem slyšel z pásku poprvé někdy loni a na první dobrou se mi zaryli do uší. Už nevím, jestli to byla „Hope Shatters“ nebo „World Ablaze“, ale byl jsem nadšen. Měl jsem pocit, že se mi do rukou dostala ona „další velká věc“. Udělal jsem si playlist, poslouchal ty věci pořád dokola, ale nadšení se postupně vytratilo. Moment očekávání vystřídal moment zklamání… Toužil jsem, aby se prvotní pozitivní dojem někam rozvíjel, leč se nestalo. Ty skladby nejsou špatné, jen skladatelsky průměrné. Zvukově i klipy a vizuální estetikou elegantní a bohaté, ale obsahově zaměnitelné. Naživo jsem původně chtěl Portugalce zkusit už na letošním Brutal Assaultu, ale dal jsem nakonec – i s vidinou podzimního pražského koncertu – přednost PARADISE LOST. Takže jsem si premiéru odbyl až v Roxy. A přestože jsem všechny zde prezentované skladby slyšel doma minimálně desetkrát, tak jsem poznal jen pár pasáží. Materiál dobře udělaný, ale hudebně nijaký. Naživo ale GAEREA ukázala, že i s tímhle omezeným repertoárem se dá udělat velké divadlo. Portugalci vysekli strhující a energií pulsující koncert s fascinující vizuální stránkou, kde hrál hlavní roli jakýsi rozpůlený světelný kruh, kde se jednotlivé čtvrtky v různých barvách rozsvěcovaly a pak zase zhasínaly. Druhým protagonistou byl vysoký hubený zpěvák, ze kterého nebylo možné spustit oči, kterak se tenhle čahoun různě kroutil a hopsal a celkově připomínal třtinu ve větru se klátící. Nemůžu říct, že tancoval dobře, spíš se tam tak třepal, ale bylo to pozoruhodné a tohle jsem v metalu zatím neviděl. Divní jsou všichni. Čtveřice je oblečena do kostýmů připomínajících dlouhé černé punčochy, které mají přetažené přes hlavu, takže jim není vidět do obličeje. Asi to má nějaký hlubší význam týkající se anonymizace a depersonalizace, ale tohle jsme už viděli mockrát. Zbytečná manýra. Frontman si také mohl odpustit všechny ty „fucky“, to do blackmetalu nepatří. GAEREA se ale každopádně podařilo rozdovádět publikum tak, že se z crowdsurfingu stal rychle stagediving a možná nějakých deset osob postupně vylezlo na pódium, aby si skočili. Až jsem si říkal, že se to možná zvrhává až moc, ale ochranka to nechávala být. Načež samozřejmě zareagovala s typickou čecháčkovskou tupolebostí. Když se to už trochu zklidnilo, tak to začala „řešit“ a pak i o přestávce vyváděla vytipované lid za pomoci chvatů ven z publika. Holt svou práci tihle blbouni nejapní dělat neumí, ale o to víc hrají Potěmkina, když to už není potřeba. Až na tyhle trapnosti vynikající koncert s hezkou vizuální stránkou v omezených podmínkách, i když hudba průměrná.

Pozice „next big thing“ je prorokována i Švédům ORBIT CULTURE, ale i tady si myslím, že půjde o nenaplněné touhy. Na rozdíl od GAEREA to není slabou hudbou. Ta je dobrá, ale pro hvězdnou kariéru nestačí dělat solidní písně, kapela se musí rozvíjet a zaujmout i něčím dalším (punčocháče přetažené přes hlavu nejsou nutné). Holt… není jednoduchý chlebíček dnešního muzikanta. Hodně práce a odříkání v sektoru, kde už dnes nejsou peníze a kde většina účinkujících chodí ještě do normální práce.  Tak jako tak se ORBIT CULTURE zasekli a vyvíjet se přestali. Rychle za sebou vydávají obdobně znějící desky, z nichž letošní „Death Above Life“ je slabá – jak riffově, tak melodicky.  Snad jen úkrok stranou, když na předchozích se kapele dařilo zajímavě kombinovat thrashovou údernost a přímočarost, melodeathovou atmosféričnost s deathcorovými breakdowny a těžkotonážním zvukem. Ve všech těchto žánrech se pohybuje hlasově i kapelník Niklas Karlsson, který je v čistém rejstříku označován za novodobého Jamese Hetfielda, ale naživo je to víc o murmuru.

Své fanoušky si každopádně ORBIT CULTURE získávají a jejich oblíbenost roste. Viděl jsem je na jejich dosavadních třech pražských koncertech a ten balónek se postupně nafukuje. V roce 2022 jako první z předskokanů k IN FLAMES v Malé sportovní hale, pak loni v plné Akropolis a letos ve vyprodaném Roxy. Naživo to bývá pořádná smažba a takové to bylo i v pondělí. Obří circle pit, stěny smrti… jako kdyby byl na pódiu instalován generátor, který roztáčel vlnobití v sále. Fakt, fakt dobrá atmosféra. Zvukově to opět nebylo dokonalé, zase hodně bicích a hlavně virbl. Problémem pro mě byl ale hlavně setlist. Z šesti kusů – tedy poloviny – z nové desky nepřesvědčil ani jediný. Tím víc vynikla síla a nápřah zbylé šestice, kde kralovaly „I, the Wolf“, „While We Serve“ a závěrečná „Vultures of the North“. Tohle jsou ORBIT CULTURE v plné síle, tohle chceme slyšet. V menší míře se tak opakovalo, co u GAEREA – slabší hudba byla vyvážena výborným živým výkonem. Publikum stále žere Švédům z ruky, ale otázkou zůstává, kam se vydají dál. Poslední deska je zablouděním do slepé uličky.