OMNIUM GATHERUM, FALLUJAH, IN MOURNING - Praha, Rock Café, 18. února 2026

Melodeath klasického střihu, technický death metal a špičková metalová progrese. Nálet trojlístku známějších zástupců metalového žánru sliboval solidní zážitek, který se v Rock Café následně potvrdil.

Pro mě o parník nejatraktivnější kapelou byli hned první IN MOURNING. Švédové jsou zástupci progresivního melodického metalu té nejvyšší kvality, když některá jejich alba se dotýkají dokonalosti a prolínají melodiku, rytmické změny a tvrdost s neobvyklým citem a silou. Podle všeobecného internetového konsensu je mezi takto skvělými deskami i loňské „The Immortal“, Ten názor sice nesdílím, ale uznávám, že jde o solidní a zajímavou desku, která rozhodně stojí za poslech. V Česku nebývají truchliči častými hosty a obecně je ani jinde na turné moc nepotkáme, takže je dobré využít příležitosti, když se naskytne… Konkrétně u nás byli před pražským koncertem za šestadvacet let své existence jen dvakrát, z toho jednou během tour a jednou na Brutal Assaultu.

Jako první z předkapel neměli moc prostoru a vzhledem k délce jejich kompozic jich zaznělo jen několik. Logicky se hrálo hlavně z nové desky, kde jsem rozeznal „Silver Crescent“ s úderným synkopovaným riffem a krásným melodickým refrénem i podobně koncipovanou singlovku „Song of the Cranes“. Sál byl už na ně dost plný, publikum přiměřeně nažhavené a i poměrně vděčné. Své fanoušky u nás zjevně mají a je škoda, že sem nejezdí častěji. Přišlo mi jen, že nové fláky nemají ani naživo tu dokonalou dynamiku. Nepomáhal ani matný a zahuhlaný zvuk, který se bohužel nezlepšil ani s dalšími vystupujícími. Teprve když se set překlopil do tradičně finální a čtrnáct let staré „Colossus“, měl jsem pocit naplnění. Výborně dramaticky vystavěná věc a dokonalý zavírák.

Krátká vsuvka. Nejsem Mauglí, který je velkým lovcem trofejí a neváhá ponížit své ego, aby prakticky z každého koncertu odcházel ověnčen trsátky, setlisty, podpisy apod. Rád se udržuju ve flegmatickém klidu a jen zřídka dělám výjimku, abych toho takřka vždy poté litoval, jelikož neúspěch ve mně probouzí negativní emoce a já si pak koncert tolik neužiju. Vzhledem k tomu, že ale Rock Café nemá zákulisí a rodáci z Vansbro vše balili asi deset minut asi metr vedle mě, nakonec jsem se přemohl. „Sleduju vás už od roku 2010,“ říkám frontmanovi Tobiasu Netzellovi, „neměl byste prosím trsátko?“ „Bohužel, trsátka mi došla,“ odpovídá vousatec. Breptám ještě něco v tom smyslu, že to nevadí a že by mi udělalo radost, kdyby k nám zas zavítali a dávám zpátečku. To jsou teda výmluvy… skoro jsem mu měl chuť dát pár stovek, aby měl zítra čím hrát. Jóó, Gazďo, nemáš porušovat své zásady. Stahuju se opět do okolní temnoty klubu, abych vyčkal dalších vystupujících.

Tentokrát ne progresivní a ne melodický, ale přímočarý technický death. A ne z Finska, ale ze Spojených států, konkrétně ze San Francisca. Pojmenovaní FALLUJAH podle města v centru Iráku známého jako centrum protiamerického povstání po invazi, tihle borci kalí ocel už od roku 2007 a mají za sebou šest kvalitních alb. Víc než na chytlavých melodiích je síla tohoto pětilístku založena na zajímavých rytmických variacích, kde si předávají žezlo nejen bicí a basa, ale také kytary, které se zároveň nebojí přímočaré ekvilibristiky. Taková lepší OBSCURA. Technicky hodně vybavené těleso vydalo loni solidní fošnu „Xenotaph“, která sice nedosahuje kvalit předchozí „Empyrean“ (2022), ale pořád jde o jednu z těch lepších desek, které jsem loni poslouchal. Naživo sice také bojovali se zahuhlaným zvukem, ale nesnadné podmínky zvládli se ctí. Přitom kvalitní sound je něco, co tahle kapela potřebuje, jinak se jejich zasněné fantaskní a sureálné disharmonické harmonie mohou proměnit v chaos. Víc tak v Rock Café museli přesvědčit svými stop-go zasekávanými rytmy než vrstvením kytar. Výsledek byl solidní a pódiová prezentace přirozená, když se do publika asi nejvíc zasekla kulometná jízda „Eden´s Lament“, opravdu jak ze druhé bitvy o Fallúdžu. Poučen z předchozích nezdarů teď frontmanovi Kyle Schaeferovi při odchodu z pódia jen poděkuju a hlavně po něm nic nechci.

Hlavní hvězdy večera OMNIUM GATHERUM mi vlastně přijdou nejméně zajímaví. Není to špatná kapela a mají i některé hitovky („New Dynamic“, „Skyline“, „Frontiers“, z novějších třeba „Reckoning“) a i loňská novinka je solidní. Jen je to celé takové moc bezpečné. Finové sází na melodeath klasického göteborského střihu. Krátké přímočaré rychlé věci, kde se chrochtá a zároveň kytary jedou melodické „ironmaidenovské“ linky. Nic víc, nic míň. Jako kdyby si ale ústřední skladatel Markus Vanhala schovával všechny zajímavější a neotřelejší nápady pro svou druhou skvadru INSOMNIUM. Viděl jsem OMNIUM GATHERUM potřetí a mám pocit, že mě ta prostě ničím nepřekvapí. Šlo o slušné, ale nijak výjimečné vystoupení, kde jen zpěváka Jukku Pelkonena nahradil solidně působící Henry Hämäläinen, vokalista SHADE EMPIRE a HALYSIS. Jukkovi byl diagnostikován lymfom a samozřejmě mu držíme palce a přejeme brzké uzdravení.