OLYMPIC - Když ti svítí zelená

100%

V roce 1986 se mezi některými fanoušky a hudebními kritiky začalo povídat, že se Petr Janda asi zbláznil. Postarala se o to závěrečná skladba z tehdy vyšlého alba „Big bít“ s názvem „Jako tele na vrata“. Byl to trochu šok, ne že ne. Ve světě naplno řádila metalová vlna, vycházela jedna (dnes) legendární nahrávka za druhou, nicméně v socialistickém Československu byla taková hudba v nemilosti. K zahraničním nahrávkám se ti šťastnější (a movitější) dostali jenom pod rukou, a co se týče domácí metalové scény, žádná oficiálně vydaná nahrávka tehdy neexistovala. Proto byl fanoušek tvrdší hudby rád za každý náznak dvou kopáků či tvrdě znějící kytary, o klasických metalových riffech v domácím podání ani nemluvě. A do toho přišel OLYMPIC s výše zmíněnou písní. Tvrdou písní. Metalovou písní. Pro jistotu s parodickým textem - kdyby se náhodou skladba neujala, mohl by Janda vzít zpátečku s tím, že šlo přece jenom o vtip. Ale vtip to nebyl, jak se později ukázalo. Pro nahrání skladby si Janda tehdy vypůjčil rytmiku z HELLOWEEN a musím říct, že Markus Grosskopf a Ingo Schwichtenberg odvedli skvělou práci…… Tak ne, byli to „jen“ nově příchozí dvoukopákový bicmen Milan Peroutka a vždy „všehoschopný“ basák Milan Broum. Vířivou klávesovou divočinou pak vše doplnil další novic v sestavě OLYMPICu Jiří Valenta.

Průzkumný balónek v podobě metalové skladby se ujal i naživo, v publiku OLYMPICu se začali množit vlasáči. V mezidobí kapela bohužel přišla o tragicky zesnulého druhého klávesáka Miroslava Berku, který se se svým tradičním stylem hry do nového konceptu OLYMPICu už moc nehodil. Janda si navíc doma postavil vlastní studio, které nazval, jak jinak, Propast. Z hlediska fanouška tvrdé hudby byly tedy karty pro budoucí dlouhohrající počin kapely rozdány více než zajímavě. Oním budoucím počinem se stalo album „Když ti svítí zelená“. Nahráno v roce 1988, z různých důvodů vydané až v březnu 1989. Album, které jsem měl vždycky rád, především proto, že obsahuje hit všech hitů, titulní skladbu „Když ti svítí zelená“ a neméně populární píseň „Proč zrovna ty“. Po letech nicméně nastal čas na důkladnou poslechovou revizi. 

Otázek, na které je třeba odpovědět, je celá řada:,Nemám album v oblibě jenom proto, že tehdy jsem prostě neměl přístup k tvrdším nahrávkám, a kdybych ten přístup býval měl, o OLYMPIC bych ani koutkem ucha nezavadil? Jak vlastně album za ta léta zestárlo, nebo naopak vyzrálo, po produkční stránce?  A co zbytek alba, mimo shora zmíněné hity – už se Vám taky stalo, že dvě tři výrazné písně zcela zastínily zbytek alba, jehož kouzlo jste zpětně docenili až po letech? A jak moc je album vlastně metalové? Pojďme tedy hledat odpovědi.

Začíná se titulní skladbou. Koncertní stálicí, které dominuje Jandův chytlavý riff, s vloženým klávesovým motivem ze Smetanovy Vltavy. Notorieta, kterou každý musí znát. Hloubkový průzkum tedy začíná až s další skladbou „Inkoustová tečka“ – příjemná melodická píseň, při které se dá po předchozím nářezu mírně oddechnout. Následuje skladba „Letní vdovci“, první z textů Pavla Vrby na albu. Tehdy bohužel nebylo zvykem přikládat k vinylům textové přílohy, proto lyrický obsah za pomoci internetu zkoumám do všech detailů až nyní. Nádherná poezie, která pokračuje i v následujícím ploužáku „Aspoň poletíš“. Poprvé musím ocitovat:

„Máš teď z výšky závrať

Máš ji v objetí

Pád je z výšky návrat

Aspoň poletíš“

Následující píseň „Já někde čet´“ v mých uších vždy doplácela na to, že už jsem podvědomě čekal na následující „Proč zrovna ty“ inspirovanou „klávesovým“ metalem EUROPE. Chyba, velká chyba. Skladbu povznáší chytlavý kytarový riff ne nepodobný tomu z dřívější Jandovy skladby – duetu s Petrou Janů „Jedeme dál“ a opět nádherná Vrbova poezie:

„Já někde čet´, je to dost let

Že čin se měří odvahou 

A že můj strop si každej snob

Může plíst s vlastní podlahou“

Prozatím pecka za peckou, ale peklo se teprve otevře, a to s úvodní skladbou strany B vinylu - „Lidi“. Píseň táhne dopředu drtivá Broumova basa, která kolem sebe nekompromisně vyhlazuje všechno živé. Ne, není k slyšení milion tónů a přehrávání stupnic, ale právě ve zdánlivě nejjednodušších pasážích se ukazuje Broumova genialita. Což ostatně platí i pro Jandova sóla. A když se ve zmíněné skladbě přednosti obou propojí dohromady, můžeme zaslechnout jeden z vrcholů alba (ne-li úplně ten nejlepší okamžik), kdy se k basové lince přidá minutu (!) trvající Jandovo sólo. Jak jsem tohle mohl dříve neslyšet? Zmíněnou minutovou pasáž vracím zpátky znova a znova, tohle je tvrdá muzika!  Ne neprostupná stěna přes sebe navrstvených podladěných kytar, tvrdost nejlíp vynikne v kontrastu s melodií.

Po následující skladbě „Hej ty!“ přichází na řadu druhá „plouživá“ položka alba s názvem „Naděje dvou“. Krásnou baladu opět povyšuje Vrbova poetika, patrně textový vrchol alba:

„Dýchám vůni novin dřív než začnu je číst

Mezi řádky lovím co ten svět může snýst

Zmoudří, dospěje sfouknou ho s tmou

Na dně naděje sháním tu svou

Naději svou“

Dvě nejproblematičtější položky se skrývají v závěru alba: „Nulový šance“ a „Každej chvilku tahá pilku“. Obě skladby mně svým charakterem vždycky rušily, respektive stylově neseděly ke zbytku alba. Ale už jsem je vzal na milost a docenil jejich kvality. Vlastně je dobře, že jsou zařazeny až v závěru a že nenarušují předchozí průběh alba. „Nulový šance“ se mně vždycky zdály, jak to říct, trochu humpolácké. Až nyní mně došlo, že nejsou, jen jsou hodně inspirovány MOTÖRHEAD. :) Ve skladbě lze nalézt inspirace i dalšími dobovými metalovými postupy, nechybí tak ani dlouhé hammeringové sólo jak od Eddieho van Halena. „Každej chvilku tahá pilku“ je pojata mírně parodicky (hlavně netypickou polohou Jandova zpěvu), ale její text je vlastně docela vážný, dalo by se říct, sociálně-kritický, a je dnes možná aktuálnější než tehdy. Zde se pro změnu vytáhl druhý textař alba Miroslav Černý:

„Kvílí sám nad malou penzí

Ty tam jsou úrodný dny

Nemá erární benzín

Je to prapodivný

Zas šlapu po schodech

Ke kanceláři

A když sem tam pocit mám

Že jsou jen jiná čísla

V kalendáři

A on tam sedí dál“

Skladbě opět dominuje výrazná Broumova basa a svoji zručnost při práci s hajtkou ukazuje Peroutka. Vlastně fajn skladba.

Jak intenzivně album začalo, o to intenzivněji končí, a to krátkou minutovou speed metalovou etudou „Ukaž, jak umíš rychle hrát“. Jandova pravačka při práci s trsátkem ukazuje rychlost, za kterou by se nemusel stydět ani takový James Hetfield. Skladbu si vykládám jako Jandův vzkaz metalovému publiku, který zní asi takto: „Hoši, metal mám rád, mohl bych hrát ještě rychleji, ale já před absolutním tempem dávám přednost písni, která je za každých okolností na prvním místě.“ A já dodávám – opravdu není vše jenom o rychlosti. „Když ti svítí zelená“ je z tohoto hlediska dokonalým studijním materiálem pro všechny současné i budoucí tvůrce písní.

Jaké jsou tedy odpovědi na v úvodu položené otázky?

Ne, album nemám v oblibě jenom proto, že tehdy moc tvrdších tuzemských nahrávek neexistovalo. O „Když ti svítí zelená“ by moje ucho rozhodně zavadilo i tak. Album po zvukové stránce vůbec nezestárlo. Naopak, ve srovnání s dnešní produkční bídou domácích „obývákových“ PC studií zvuk alba po všech stránkách o to více vyniká - zejména pečlivým mixem (nutno vyzdvihnout vynikající práci s prostorem a využitím sterea).

I zbytek alba mimo výše zmíněné hity je výjimečný. Vlastně co skladba, to perla. Ani jedna nenudí, ani jedna neobtěžuje (což u alb OLYMPICu nebývá vždy pravidlem).Album bych asi jako metalové neoznačil. Spíše jako rockové s dominantním množstvím metalových prvků. Ale kdo jsem já, abych soudil? Podstatné je, co si myslí metalistova Nejvyšší autorita, totiž Encyklopedia Metallum neboli Metal Archives. A ta hovoří jasnou řečí: Kapela byla přijata do Metal Archives na základě „Když ti svítí zelená“. Takže asi tak, rozsouzeno :)

Musím říct, že aktuální „revizní“ poslechy pozitivně překvapily. Že na mě i po těch letech z tolikrát slyšeného a oblíbeného alba vyhřezne ještě tolik doposud nevnímané kvality, bych se nenadál. „Když ti svítí zelená“ se snad už po letech zbavilo občasných ironických úšklebků směrem ke kapelníkovi, že se dal na ten „podřadný“ metal. Kvalita se časem zaslouženě projevila: Nápadité melodie, chytlavá riffařina, snad nejlepší Jandova sóla vůbec, geniální Broum, silné texty, to vše oděné do nestárnoucího zvukového kabátu. Momentálně moje nejoblíbenější album OLYMPICu.

21.07.2025	Diskuse (8)	Honza H.