NONSEN - Nonsen
80%

Dvacet let obnáší v lidském životě velmi dlouhou dobu, rozhodně pak víc než dostatečnou k natočení debutního alba. Nevím, jaké okolnosti bránily pražským NONSEN v přípravě stejnojmenné studiové prvotiny. Oproti samotnému hraní, resp. koncertování, zřejmě nešlo o prioritu. Za podstatné ovšem považuji, že v kooperaci s vydavatelstvím Polí5 je nahrávka už nějaký ten pátek na světě a že se k ní rád vracím. Tip přišel v pravou chvíli a narazil na správné rozpoložení. Žádná křeč ani mantinely, hovořit nelze ani o sběrné kategorii typu „post“. Slyším jen ryzí zápal pro hudbu, která ač vychází z klasických forem, stavících mimo jiné na dokonalém zvládnutí nástrojů, přináší originální písně, s nimiž si může posluchač dlouho pohrávat. Po čase si možná všimne, že si nenápadně hrají i ony s ním, až ho dostanou tam, kam mají, tedy do stavu určité vnitřní zahleděnosti a pocitové hloubky. Vše pak společně s posledními tóny velmi pomalu odeznívá, zatímco řada melodií se vehementně vrací.

Říká-li někdo alternativa, eponymní debut ji striktně vzato nabízí hlavně k popu (z jedné strany); k jazzu a jazz rocku (ze strany druhé). V poněkud širším rámci lze uvažovat o alternativě k masové hudební produkci a naší hektické epoše. NONSEN totiž ve své hudbě nenabízejí jen multižánrovou svobodu a kompoziční rozvolněnost, ale i určitou filozofii, která nutí člověka zpomalit a popřemýšlet, aby se pak mohl, již z pozitivní perspektivy, rozhlédnout a zase pokračovat ve své životní pouti. Uvedené jakoby ztělesňovalo blues v písni „Prach“. Smutek ve smutku a cesta z něj skrze krátkou, avšak intenzivní reflexi. Odhodlání pokračovat nakonec převáží, protože pokud život není fyzicky nesnesitelný, tak něco stále dává smysl. Samozřejmě, že ve vnímání lidí existují rozdíly, zmíněné „něco“ však musí vždy vycházet z empatie k okolí, jinak k léčivé životní magii nedojde. Přestože se v promu zmiňuje aspekt smíření, hudba může, obecně vzato, nabídnout podstatně víc. Smíření evokuje spíš přežívání, dobrá hudba přivolává krásu života. Uvedená píseň je takovou krásou prodchnuta, byť se zde rozechvívají neveselé struny. Ne, tohle není smíření s koncem, jde o jeho neokázale zhudebněné přijetí.

Mimochodem, kapela hraje nejen zde naprosto famózně. Ani předtím ani potom se ničím nešetří, celkový výraz přesto působí skromně a sevřeně, neboť ho drží silné nosné téma mající co do činění s pokorou a zralostí, vzešlými z bohaté životní zkušenosti. S něčím takovým nelze nakládat bez respektu. Zároveň se zbytečně nic neintelektualizuje, alespoň ne příliš. Má-li zaznít parádní kytarové či jiné (klávesy, trubka, klarinet, saxofon) sólo, popřípadě méně nápadná vyhrávka, tak prostě zazní. Dvacet let dosavadního hraní je sakra znát. Neoddiskutovatelné hudební bohatství ovšem nevyvěrá z potřeby někoho ohromit, ale ze samotných hudebníků, které komplexnější přístup tvůrce evidentně baví. Základní stavební materiál staví na pestrosti a dobrých melodiích. Póza absentuje zcela, čemuž napomáhá i civilní pěvecký projev, spolehlivě mapující skutečnou hloubku všedních dnů a putování skrze ně. Hře všech zúčastněných dominuje muzikálnost a snaha maximálně postihnout náladu jednotlivých skladeb, a tím i celého příběhu. Právě jeho gradace nakonec rozhodla o tom, že jsem sednul k počítači a píšu tyto řádky. Dobře, takřka art-rocková momentka přicházející již ve čtyřicáté sekundě první skladby „Ledničky“, sehrála také nemalou roli.:-)

Asi bych měl konečně uvést, kdo je za vše odpovědný. NONSEN jsou dítkem multiinstrumentalisty Martina Strakoše, který zkomponoval kompletní sedmičku žánrově i náladami proměnlivých skladeb. Nejprve odcituji něco z proma: „Kapela Nonsen vznikla v roce 2006 na pražských vysokoškolských kolejích Jižní Město, kde všichni původní členové tehdy žili své mladé studentské životy. Zhruba od roku 2011 se složení ustálilo v sestavě Martin Strakoš (kytara, klarinet a vůbec všechno), Petr Mazúr (piano), Stanislav Kocanda (bicí), Ondrej Kolenič (baskytara), Saulo Paiva (trubka); v roce 2023 sestavu do podoby aktuálního sextetu doplnil Marek Stibal (elektrická kytara). Členové kapely vystupují pod vedením Petra Mazúra též v sesterském Zbytečném luxusu; Martin a Petr pak spolupracují s řadou dalších muzikantů a kapel (Koza na útesu, Ježíšek, Empedoklův střevíc, Srneček a Jelínek, Radio Necho a další). Každý člen hraje v průměru na 3,7 nástrojů a má 1,5 dítěte. Všichni jsou již dospělí.“

Nutno podotknout, že v NONSEN dochází k propojení pražské a severomoravské scény. Možná proto je výsledek tak nezatížený a přesvědčivý. Kapelník Martin Strakoš každopádně oblibuje a zároveň výborně ovládá celou řadu dechových nástrojů, které se mu daří začlenit do folkově uvolněných jazzových či rockových world struktur. Úvodní „Ledničky“ jsou v daném směru opravdu reprezentativní. Instrumentálně top, příběh takřka hmatatelný. Martin klidně přemítá a kolem něj – tu více, tu méně – zuří opulentní, až orchestrální aranžmá. Dynamická rytmika diktuje i pozorně čte. Saxofon s trubkou odvádějí fantastickou práci. Vypíchnout jednoho, znamená pominout druhého, v případě NONSEN jde o železné pravidlo. Na detailní analýzu bohužel není prostor. Jmenovitě však musím upozornit na suverénní a variabilní projev klávesisty Petra Mazúra, neboť vedle rytmiky jde o další mocný pilíř kapely a současně protiváhu Martinových kreací. Ostatním se omlouvám.

Instrumentální bouře propuká naplno během následující instrumentálky „Hevet nit dopo I“, v níž se barokní formy přelévají do improvizace a poté do jazz rocku. Světe div se, ono to funguje, na čemž má lví podíl i citlivý mix Honzy Balcara (Studio Bros.). Od vztahové reflexe se přechází k přírodě („Lány“, „Hladová Lysá“) a v závěru, při propojení vnitřního s vnějším, i k ekologii („Poslední brod“). Již zmíněné blues „Prach“ tvoří předěl a svým způsobem i pojítko, protože právě schopnost naslouchat okolí – lidem, přírodě, nemusí nutně vést jen ke splínu, ale též k zážitkům, díky nimž lze existenci nahlížet jako ten největší dar. Definitivní prozření nastává zhruba v polovině šesté minuty skladby „Poslední brod“. Jasně, pro každého jazz/prog rockera nejlepší skladba.:-) Další slova nejsou nutná. Jak se zpívá v závěrečné baladě-outru „Hevet nit dopo II“, „…my jsme připravení.“

12.06.2026	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz

RECENZE

NONSEN - Nonsen

NONSEN - Nonsen80%

NONSEN - Nonsen
80%