NIKOL BÓKOVÁ, TOMÁŠ JAMNÍK - Praha, Atrium Žižkov, 14. května 2026

Palác Akropolis, Punctum a teď Atrium. Zdá se, že v poslední době mě Žižkov přitahuje přímo magicky. Ano, prodloužený podchod z Hlavního nádraží, ústící přímo u nové zástavby, má také něco do sebe:-), ale prvořadou i nadále zůstává kvalita akcí, kterých se tam člověk může zúčastnit. Po sadě těch metalových jsem vyrazil zas na jednu komorní. Motivaci ovšem nepředstavovala akutní potřeba nějaké radikální poslechové změny, ale možnost zhlédnout další, současně však znovu jiné vystoupení skladatelky a klavíristky Nikol Bókové.

Naposled jsem si vychutnal její umění loni, v rámci zahajovacího koncertu festivalu Lípa musica. Zpětně si trochu vyčítám, že jsem jedinečnou atmosféru z baziliky Všech svatých v České Lípě na našem webu nezprostředkoval. Jenže někdy prostě nechybí jen dostatečný teoretický background, ale i ta správná slova. Pokud se jedná o zážitek ryze hudební, odkázat lze na stránky Českého rozhlasu, který celý koncert zaznamenal. Milovníkům nejen vážné hudby rozhodně doporučuji! Nádherný byl ovšem celý večer, včetně reakce publika. Kdybych měl však něco vypíchnout alespoň dodatečně, tak určitě zde premiérovaný Koncert pro klavír a komorní orchestr, jehož kouzlo ze sebe už nějakou dobu nemohu dost dobře setřást. Možná se jednou dočkáme i jeho studiového provedení, popřípadě vydání již pořízené živé nahrávky v rozhlasové edici podobné té, která je nyní věnována archivním záznamům z Pražského jara a jíž lze označit za mimořádný vydavatelský počin. Všem milovníkům vážné hudby uvedenou edici rozhodně doporučuji!

Nikol v roce 2025 koncertovala po celém Česku i v zahraničí. Kromě provedení rozsáhlé skladby „Her Country“ se věnovala i projektům jazzovým, včetně promování „Feathers“, zatím posledního alba svého jazzového tria. Popsané aktivity vynesly fanouškům dvě vysoce kvalitní koncertní CD, jedno nahrané s triem, jedno s kvartetem. Všem milovníkům hudby tyto záznamy rozhodně doporučuji(!), zejména pokud si chtějí připomenout kouzlo opakované koncertní gradace. Společně s dalšími tituly jsou k dispozici na webu vydavatelství Soleil et Pluie. Letos Nikol koncertuje podstatně méně, přednost dostalo komponování. Akce v Atriu se tedy dala už z tohoto důvodu považovat za výjimečnou. Dalším lákadlem byl nový autorský materiál a také účast jednoho z našich předních violoncellistů, Tomáše Jamníka, který se měl podílet na interpretaci některých uváděných děl.

Na místo jsem dorazil zhruba čtvrthodinu před začátkem. Kulturní centrum Atrium Žižkov je situováno ve vnitrobloku a zahrnuje i odsvěcený barokní kostel. Právě v něm se mělo vše odehrát. Jelikož byl čtvrtek, osm hodin večer, a za celý den na mě doléhala pracovní únava, nic moc jsem neobhlížel, sednul si do zadní části sálu a snažil se soustředit na to, co každým okamžikem s vysokou pravděpodobností přijde. V žádném případě jsem se nenechal zmást nevinnými názvy jednotlivých skladeb. Klavírní preludia a bagately, byť evokují formu drobného hudebního čísla, mohou obnášet skutečně závažný materiál. Odkázat lze kupříkladu na 24 preludií od Chopina a 6 bagatel od Beethovena, případně již na jednotlivé věty z kompozic sonátového rázu, jako například Faurého houslové sonáty. Zkrátka, když dodáte nápady provázené emocemi a vše pak náležitě zkoncentrujete, mohou na vás podobné komorní „drobnosti“ dopadat až osudově. V daném směru byl výsledek předem dán, protože Nikol má nápadů požehnaně, emocemi jen srší a ohledně méně okázalých forem disponuje průpravou z jazzu. Přesto mě účinek vyslechnuté hudební série překvapil. Po odeznění posledních tónů jsem ještě přibližně dvě hodiny surfoval na vlně euforie, nutno ovšem dodat, že v pozici člověka, který byl krátce předtím jemně, ale nekompromisně donucen k solidní životní inventuře.

Pravda, na zvuk klavíru a akustiku sálu jsem si musel zhruba dvě minuty zvykat, pak už ovšem existovala jen hudba a ponor v ní, ze kterého mě nedokázalo vyprostit ani uvolněné moderování Nikol. Každá minuta byla čirým hudebně-pocitovým koncentrátem. Klavír vyplňoval celý prostor, ve fortissimu i v pianissimu. Absolutně si netroufám tvrdit, kde stály vrcholy. Rukopis musel poznat každý, kdo se tvorbou ostravské rodačky soustředěněji zabývá. Stále tu máme klavírní virtuozitu odevzdávající se inspiraci, pod jejímž vlivem vzniká melodický hudební jazyk, který ohromuje; na jedné straně pocitovou závažností na druhé straně univerzalitou a přístupností. Nevím, co ostatní, moc jsem je nevnímal. Nerušili mě, předpokládám tudíž, že mu dokázali porozumět stejně jako publikum v České Lípě. „Preludia pro Adrianu“ byla nádherná. Výběr z rozpracovaných „24 Preludií pro piano“ rovněž, a možná ještě intenzivnější. V jednom z posledních preludií jsem měl díky zvolené technice a komplexitě hry chvílemi pocit, že slyším varhany, tak byl zvuk klavíru bohatý. S prvním zapojením violoncella se tlak o něco více rozprostřel a zromantizoval, nicméně v závěrečných „Bagatelách“ začal virtuózní dialog obou protagonistů pod povrchem nenápadné formy znovu prudce kypět, aniž by jen na okamžik přerůstal v pouhou exhibici. Zaplněný sál si vytleskal ještě zklidňující přídavek nazvaný stylově „Encore“.

Zpětně mi dochází, že právě absence jakékoliv prosté exhibice a jiných pocitově chudších chvilek, dokládá, že Nikol jde od výtečného jazzového debutu „Inner Place“ sice po klikaté, ale stále správné stezce, a to směrem vzhůru. Nynější příklon ke komponování vážné hudby je pro ni přirozenou potřebou a způsobem, jak co nejlépe uplatnit a koncentrovat svou invenci. Až bude „čtyřiadvacítka preludií“ dokončena, dočkáme se dalšího komplexního obrazu, který by mohl být podkladem pro víceméně nekonečnou škálu zajímavých interpretací. Nikdo totiž neříká, že Nikol skládá jen pro sebe a jen proto, aby vytvářela uhrančivý prostor pro své posluchače. Šanci stále více dostávají i samotní interpreti. Koncert v Atriu leccos naznačil a myslím, že právě Jamník si na pódiu prožil své. Chystané CD zmíněného dua zatím z povahy věci doporučit nemohu, i když vlastně…mohu, každopádně se na něj opravdu těším. Po čtvrtečním koncertu tuplem.:-)