NIGHT VERSES, DVNE - Praha, Rock Café, 19.září 2025

Svůj poslední koncert jsem absolvoval na festivalu Brutal Assault, což je více než před měsícem, a do pražského Rock Café jsem tak vstupoval se smíšenými pocity. Stojí mi to za to, říkal jsem si, mačkat se zas v klubu ve vydýchaném vzduchu s dvěma nebo třemi stovkami lidí v podzemí, ve tmě, za zvuků hlasité hudby, která fakticky a objektivně rve uši? Tyhle kacířské myšlenky vyvolalo to, že jsem prostě odvykl a chvíli mi trvalo, než jsem se do koncertní nálady zas trochu dostal. Pevně o smysluplnosti celého svého počínání ale nejsem přesvědčen ani teď, když píšu tyhle řádky. Bude ale potřeba se nakopnout, protože nás čeká poměrně nabitý koncertní podzim, a to jak ohledně těch menších kapel, tak v několika případech i v případě větších jmen.

V předvečer posledního letošního tropického víkendu jsem každopádně do dusného prostředí jednoho z tradičních pražských klubů zamířil kvůli návštěvě edinburské formace DVNE, jejíž krkolomný název není žádnou zkratkou, ale formalistickou hříčkou na knihu Dune. Skoty baví tematické mixování sci-fi a mystiky, stejně jako kdysi Franka Herberta, ačkoliv konkrétní narážky na tuhle obsáhlou ságu v textech nenajdete. Jde ale o pozoruhodnou a přemýšlivou hudbu, která mi vrstvením ploch a důrazů místy připomíná mé oblíbené THE OCEAN, i když Skoti nejsou ani tak zajímaví, ani tak výrazní. Cítím tam i sludge momenty a jistý vliv grunge, a to jak v přímočarosti postupů, tak v navajbovaném zvuku kytar i mírné zahuhlanosti kapely jako celku. Odvrácenou stranou je, že v menším těsném klubu jako je Rock Café, to – pokud nemá pán za pultem všech pět pohromadě – může zvukově smrdět průšvihem. Tady naštěstí měl a poctivě se své práci během večera věnoval, takže byl výsledkem, když ne perfektní, tak solidní sound. Vystoupení také nebylo moc nahlas, což pomáhalo jednak uším, jednak slyšitelnosti všech nástrojů.

Na DVNE jsem narazil někdy loni po vydání jejich třetího alba „Voidkind“, a to náhodným brouzdáním po internetu, kdy jsem si zkusmo poslechl pár singlů. Mezitím jsem zjistil, že Stray napsal recenzi, kde Skotům udělil 80%, s čímž se i dnes nedá než souhlasit. Kdo má chuť na méně komplikovaný, ale přesto dostatečně pestrý a výrazný post-metal, nemusí sahat jinam. A jelikož mi uniklo úplně první české vystoupení téhle dvanáct let existující kapely na letošním Rock for People, tak jsem si do Rock Café přišel udělat reparát. I naživo solidní, solidní kapela a také solidně zaplněný klub. Přestože se jednalo o jejich pražskou premiéru, tak to v Rock Café vypadalo, jako když se publikum setkává se starými známými – klub byl od začátku naplněn energií a obecenstvo vřelé. DVNE byli sice na propagačních materiálech uváděni jako speciální host a to výrazně menším písmem než NIGHT VERSES, ale počet návštěvník během večera nerostl, takže jsme byli v Praze svědky spíš co-headlinerského turné. Těžko si teď z poslední doby vybavuju úvodní kapelu, která by měla na koncertě tak vřelý ohlas. Ne, tady se nevstupovalo do neznámých vod. Tipuju, že to bylo i přítomností různých expatů v sále, protože věkové, jazykové i etnické složení publika bylo dost pestré. Klasičtější to bylo na pódiu, protože DVNE je formace ve složení dvě kytary, basa, bicí a klávesy. Kapela má naopak dost pestré vokální složení, protože klávesák a jeden z kytaristů se střídají v čistém zpěvu a kytarista zároveň křičí, zatímco druhý vládce seštistrunky nás zásoboval obstojným growlem. Potěšující byly zejména harmonie čistých hlasů, které se podařilo ze studia slušně přenést i do živého vystoupení v Rock Café. Potlesk muzikantům a také zvukaři. Těžiště předvedené zhruba padesátiminutovky spočívalo v poslední desce, kde se přehrálo – pokud dobře počítám – asi pět kusů, které doplnil jeden zástupce předchozí „Etemen Ænka“ (2022). Nebyl jsem očarován, ale bylo to profesionální i zábavné a dobrý úvod do mého koncertního podzimu.

O následujících NIGHT VERSES jsem toho před koncertem věděl pomálu. Něco jsem naposlouchával, abych nebyl úplně nepřipraven. Nezdálo se mi to špatné, ale přeci jen čistě instrumentální alternativní metal/rock nemám na čestném místě v poličce těch nejoblíbenějších žánrů. Ale jde v případě těchto Američanů o hudbu poměrně přístupnou pro ucho posluchačovo, nic náročného ani bezbřeze ulítlého. Kluci na pódium přitáhli malé plátno, na které se promítaly jakési vizualizace, ale moc z toho vidět nebylo, jelikož se před ním po celý koncert pohyboval dost objemný kytarista Nick DePirro. Ten je asi vůbec největší devizou losangeleského souboru, kde, jak zaznělo „společně skládáme písně už od našich dvanácti let.“ Kytarista připomínající mladší verzi guvernéra ČNB Michla je jedním z těch technicky téměř dokonalých virtuosů, jehož plusem je, že je na rozdíl od dalších jemu podobných vybaven svébytným stylem. Na koncertě hrál většinou na osmistrunku, ze které dokázal vyloudit tu nejširší paletu zvuků – od kovového zurčení vodopádu v krkolomných arpeggios přes hutné metalové riffy až po bluesově kvílivá sóla. Pomáhala mu v tom precizní technika přepínání efektů nohou, což zvládal bleskurychle, a my tak během sekundy přecházeli z temných hlubin oceánů do svítivých výšin stratosféry, z polárních ledovců do rozžhavených niter modrých hyperobrů. 

DVNE své kolegy představili jako jedny z technicky nejbrilantnějších muzikantů vůbec a přinejmenším v případě DePirra nešlo o nadsázku. Navíc to není žádný honimír, jen občas prostě, když se to hodí, zahraje rychle. Vzhledem k tomu, že jde o trio bubny, basa, kytara, tak je to právě kytara, která zvukově určuje základní soud kapely. Ani ostatní z kapely ale nejsou ořezávátka. Zaujal hlavně bubeník, který byl místy kreativní jak rytmicky, tak zvukově, když si vyhrával s kovovými ráfky nebo hranami činelů. Tři nástroje nedávají zvukaři moc prostoru něco pokazit, ale každopádně bylo vystoupení zvukově dobře vyladěné s až krystalickou čistotou, která umožňovala kapele udeřit plnou silou i něžně kolébat. Pro mě jako pro nepříliš zasvěceného posluchače tak nebylo velký problém se s hudbou identifikovat a tu hodinu dvacet si bez velkých obtíží i užít. Co se týče komunikace s publikem bylo vystoupení trochu tuhé a introvertní, ale zmínka o Praze, jako o nejoblíbenějším evropském městě, potěšila. Není divu, že je to tu baví – když jsem se rozhlédl, tak jsem okolo sebe viděl samé rozzářené a někdy i zasněné tváře. Téhle nirvány jsem nedosáhl. Absenci zpěvu cítím pořád trochu jako problém, a i když tu nápady jsou, tak jich neslyším tolik, aby mi nad tím další vokálně-melodická linka nechyběla. Fajn vystoupení, které nebylo nudné, ale skladatelsky by to chtělo ještě trochu přidat.