NEVERMORE - This Godless Endeavor
Album vydané (tradičně prostřednictvím Century Media) v roce 2005 je mnohými považované za jeden z vrcholů diskografie NEVERMORE. Ti jakoby se před jeho tvorbou poučili z předchozích chyb a tentokrát vůbec nic nepodcenili. Materiál tak splňuje vysoká kritéria kvality a to nejen po stránce zvukové, ale rovněž té kompoziční. Navíc se kapela ze Seattlu rozhodla znovu trochu přitvrdit a ve výsledku zmodernizovat své vyznění. Hodinový materiál působí opravdu narubaně, čemuž vtiskl pečeť i producent Andy Sneap, který si právě v nultých letech vybudoval celosvětově silnou pozici mezi producenty metalové hudby. Na rozdíl od předchozího alba „Enemies Of Reality“ zde působili NEVERMORE opět vyloženě monumentálním dojmem, což byla poloha, která jim byla dříve vlastní, ale na „Enemies Of Reality“ se týkala jen malého množství skladeb. Právě u předchozího alba, jak jsem zmínil u minulého článku o NEVERMORE, opravdu nevyšel zvuk a celkový mix a master desky, a tak materiál z roku 2003, i přes svou neoddiskutovatelnou kvalitu, ve výsledku příliš nedýchal. To se v roce 2005 od základu změnilo a NEVERMORE prostřednictvím „This Godless Endeavor“ zaútočili s plnou vervou a nahráli své zřejmě nejbrutálnější, nejpropracovanější a nejmoderněji znějící album.
Síla tohohle alba tkví v naprostém perfekcionalismu, co se týče celkového přístupu, neboť po stránce pohodové poslouchatelnosti zdejších skladeb nosič pravděpodobně zaostává minimálně za „Dead Heart In The Dead World“, jenže zde o šlo o desku dělanou pro fajnšmekry tvrdého a progresivního metalu, kteří nepociťují být příliš spjatí s power a hard n´heavy prostředím. NEVERMORE se tak podařilo dovést do extrému své nejsilnější zbraně a ještě mezi nimi nalézt tu správnou rovnováhu. Předně kapela znovu angažovala pátého člena, kterým se stal Steve Smyth, kytarový světoběžník, který působil v několika pozoruhodných amerických kapelách v čele s TESTAMENT nebo VICIOUS RUMORS, posléze v roce 2010 dokonce i u FORBIDDEN. Ruku v ruce s tímto posílením zvuk dosáhl o něco vyšší technické komplikovanosti. Ta v souladu s thrasmetalovou agresivitou a progresivně laděnými strukturami dodávala výsledku na skutečně monstrózní příchuti. NEVERMORE šli tedy cestou, kterou si vysnil hlavní kytarista Jeff Loomis, jehož sedmistrunka se stávala základním poznávacím znamením soundu seattleských. Kapela samozřejmě neopomíjela i další ingredience jako melancholii, mnohdy umocněnou právě teatrálním vokálem Warrela Danea, nebo melodické refrény hnané do rozměrů velkého dramatu. Deska, jenž je současně tvrdá a depresivní, se ve výsledku ukazuje být i velmi inteligentním, emocionálním a dramaturgicky propracovaným dílem. Poslech hudby NEVERMORE tak provázel opětovně pocit jistého existenciálního neklidu.
Už úvod alba připomíná doslova bouři. Tvrdá a rychlá skladba „Born“ symbolizuje veškerou divokost téhle kapely a Warrel Dane v ní zní opravdu zlostně, jakoby bojoval s nějakým svým nenáviděným sokem. Song se však vyvine do monumentálního refrénu, který mu přidává další rozměr. Píseň se postupem doby stala klasikou a od svého vydání se zařadila do pravidelného koncertního programu kapely. Hodně rytmickou a progresivně laděnou záležitostí je následná „Final Product“, což je další z Daneových paranoidních obvinění směrem k nestoudnému světu, jenž jej obklopoval. Song vypovídá cosi o médiích, manipulaci, ztrátě individuality a konzumní společnosti a je tak zcela typickou výpovědí NEVERMORE, tak jak kapelu znali fanoušci od samotných počátků.
Trochu melodičtější a o něco méně komplikovanou věcí je „My Acid Words“, ve které se geniálně pojí Loomisova kytarová brilance vetknutá do nosných riffů s Daneovým světem plným emocí a temných myšlenek. Střídaní melodie a brutality, respektive kontrastů mezi těmito dvěma světy, se v hudbě NEVERMORE stávalo snad ještě markantnějším než v prvních letech existence. „Sentient 6“ je skladbou velice rozmanitou, obsahující však v sobě něco stísňujícího a klaustrofobického, i tak si zde však posluchač najde zajímavě složené melodické linky vetkané do progresivního rámce a neustále se kamsi vyvíjejících pasáží. Na to že píseň začne coby balada, záhy pokračuje její růst, až vše vrcholí ve velkolepém finále. Za zmínku určitě stojí i pomalá věc „Sell My Heart Of Souls“, která vyvažuje prostor jemnějšími, poloakustickými strukturami a působí k zbytku nahrávky docela kontrastně. Z dramaturgického pohledu tento song přichází přesně ve chvíli, kdy již něco podobného správný fanoušek NEVERMORE na desce vyhlíží s netrpělivostí. Tahle kapela totiž nikdy nebyla pouze o technice a brutálním vyznění, ale dokázala napsat také výživné pomalejší songy plné melancholie a emocí, což zde asi není třeba doplňovat.
Mimořádně šlechtěná „The Psalm Of Lydia“ je se svou abstraktní náladou a složitými strukturami pro milovníka progresivní hudby zřejmě nejnápadnější skladbou. Je na ní patrný vliv kytarového rukopisu Stevea Smytha. K už tak brilantní Loomisově hře plné technických fines, proměn rytmů a bravurních sól, zde posluchač čelí rovněž skvělé druhé kytaře starající se o vrstevnatost a mnohem komplikovanější strukturu. Zde na podkladě skvostné rytmiky, především pak bicích Van Williamse, dochází k vynikající souhře mezi oběma kytaristy, neboť Smyth rozhodně není kopií Loomise, ale nachází cesty jak ústředního instrumentalistu souboru doplňovat a posouvat tak výsledné vyznění kytarových valů na další rozměr. Jednou z nejvíce přehlížených skladeb na této desce je určitě „A Future Uncertain“. A přitom jde o skvělý, progresivně laděný vál, který nabídne hypnotizující úvod, ale také brutální riffy a parádní kakofonické momenty. Titulní song „This Godless Endeavor“ je rovněž velice povedený, trvá takřka devět minut a jde pravděpodobně o nejvýpravnější skladbu na desce a rovněž o jednu z nejlepších. Díky výtečnému vkladu všech muzikantů a skvělé produkci Andyho Sneapa se NEVERMORE vrátili mezi nejpozoruhodnější metalové formace nultých let. Tohle je opravdu monumentální dílo moderní metalové hudby a nejen v rámci doby svého vzniku.
| 09.10.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
