NEVERMORE - The Politics Of Ecstasy

90%

Zřejmě nejprogresivnější a nejnahuštěnější nahrávka diskografie seattleských NEVERMORE. Album, které představilo vysoce originální metalový soubor, jaký dost možná neměl v Spojených státech druhé poloviny devadesátých let obdoby. Ten zde navíc potvrdil své ambice se vyvíjet a jít ve svém snažení doslova na dřeň. Šlo bezesporu o další odklon od speedmetalového světa předchůdců ze SANCTUARY a naopak o razantní proklamaci vlastního vyjádření plného šílených nočních můr. Druhá deska NEVERMORE je ve srovnání s rok a půl starým bezejmenným debutem intenzivnější, tvrdší, nahuštěná nepřeberným množstvím riffových figur a ve výsledku také, co do atmosféry, děsivější. Album vznikalo ve Village studiích v texaském Tornillu a pod jeho produkcí je znovu podepsán zkušený studiový mág Neil Kernon, člověk, jež se v branži pohyboval od sedmdesátých let a záhy začal být, mimo jiné, považován také za strůjce zvuku a vlastně i úspěchu NEVERMORE. Jestliže debutová deska z roku 1995 ještě připomínala Daneovu osmdesátkovou minulost, pak album „The Politics Of Ecstasy“ rozbilo zažitou formu a stalo se nově vypuštěným genetickým monstrem, dopad jehož konání byl výrazně hlubší a ničivější.

Sestava se až tolik nezměnila, protože k dobře známé čtveřici Warrel Dane (zpěv), Jeff Loomis (kytara), Jim Sheppard (Baskytara) a Van Williams (bicí) přibyl jen druhý kytarista Pat O´Brien, který dodal celkovému zvuku na větší nařezanosti a agresivitě. Jeff Loomis coby hlavní stavitel skladeb měl tak po boku posilu, jež zbytelnila sound kapely o nový brutální rozměr. My dnes dobře víme, že tohle období netrvalo dlouho a že Pat O´Brien záhy odešel do CANNIBAL CORPSE. Právě během jeho působení u NEVERMORE se však z kapely stala naprosto originálně znějící hydra, v jejímž sondu se pojily power a thrash vlivy s ponurou doom-metalovou náladou a skoro až deathmetalovou natlakovaností.

Název „The Politics Of Ecstasy“ pochází z knižní studie psychoanalytika Timothy Learyho, jehož myšlenky se mohly ukázat jako klíč do tehdejšího světa NEVERMORE. Prostřednictvím Learyho konceptů totiž kapela nastoluje otázky týkající se moci, manipulace, reality, domnělé svobody, vědomí i podvědomí, otázky týkající se konstrukce a fungování společenského systému, ale také systému s výrazným vlivem politiky a náboženství. Kdo manipuluje společností? Do jaké míry je člověk uvnitř ní svobodný? Lze vůbec věřit tomu, co považujeme za skutečnost? - otázky co staví okolo posluchače paranoidní svět, kde se člověk nachází uvnitř systému, který jej zároveň kontroluje, ale také manipuluje s jeho vnímáním. „The Politics Of Ecstasy“ je tak bezesporu deskou existenciální a filosofickou, ale díky svému modernímu pozdně devadesátkovému kurzu také chladnou, technologickou a politickou.

Chemie, která vyznění alba utváří má v sobě velmi originální vzorce, protože hudba NEVERMORE tehdy začala být nezaměnitelným organismem. Zbytky powermetalové melodiky byly rozprášeny do thrashových riffů a složitých progresivních struktur. Ráz vyznění jejich hudby začala udávat také doomová pomalost a v neposlední řadě i deathová agresivita. Hlas Warrela Danea navíc dodal vyznění skladeb na potřebné emocionalitě a zhoubném duševním nastavení. Vše zde bylo složeno tak, aby výsledek posluchače spíše zneklidňoval. Tohle zkrátka nebyla chytlavá power deska na první signální, ale hudba odhalující nový svět plný harmonických zvláštností, disonancí, nepravidelností a zneklidňujících okamžiků, do kterého je třeba se proposlouchat.

Teatrální hlasový projev Warrela Danea zde dosahuje zpěvákových nejvyšších met a je považován za jeden z jeho životních pěveckých momentů. Jeho největší zbraní se stala sugestivita či intenzita frázování a schopnost vytvořit svým hlasem děsivou atmosféru. Právě kontrast mezi jeho hlasem a hutnou kytarovou vazbou utváří onen šílený svět zvuku NEVERMORE. Ten byl zjevný již od začátku úvodní skladby „The Seven Tongues Of God“. Těžký, střednětempý a dokonale nařezaný sound je zde unášen pochodovým groovem, do čehož vstupuje Dane s metaforami, prostřednictvím kterých se člověk bude snažit pochopit svou existenci, realitu a koncept Boha. Natlakovaná „The Sacrament“ ještě přitápí pod kotlem a její groove se doslova zakusuje do smyslů posluchače. Kdesi jsem četl, že v centru její náplně stojí myšlenka, že během experimentů s LSD se člověk může během stavu změněného vědomí ocitnout v epicentru pravdy a na okamžik pochopit smysl existence – a v zápětí jej znovu ztratit.

Trojka „Next In Line“ není jen největší klasikou tohoto alba, ale jednou z nejlepších skladeb NEVERMORE vůbec. Kapela zde dokazuje, že zas tak úplně neopustila své powermetalové kořeny a přinesla snad nejchytlavější fáze, jakých Loomis, Dane a spol docílili v průběhu prvních společných pěti let tvorby. Na rozdíl od ostatních skladeb tohoto alba, si nejen její refrén krátce po poslechu můžete snadno zapamatovat. Velmi funkční groovy drží song pohromadě. Ten je poté veleben pomocí kovových kytarových konstrukcí stavících z něho monumentální chrám. Uvnitř něho, před oltářem, pak Warrel Dane předesílá své temné vize. Doom-metalová balada „The Passenger“ představuje překvapivé zvolnění, i když jde o velmi temný a tíživý song. Platí za předěl mezi napumpovaným, velmi silným úvodem alba a dalším do progresivnějších otáček rozjetým dějstvím. Text titulní skladby je útokem proti společenskému systému, chamtivosti, moci a mechanismům, které udržují obrovské množství lidí v podřízenosti. Některé postřehy správně upozorňují, že právě zde je nejvýraznější sociální a politický rozměr celé desky. Velmi progresivní záležitost co do pojetí struktur, na druhou stranu rovněž velmi agresivní. „Lost“ není tak komplikovaná jako titulní skladba, ale vlastní nádherný kontrast mezi agresivními riffy a tesknou melodikou. Pakliže je deska někde zahalena závojem melancholie, je to právě zde.

Krvavý incident na náměstí Nebeského klidu v Pekingu, kde byli 5.června 1989 mladí Číňané zmasakrováni bezpečnostními složkami má název „The Tiananmen Man“. Událost do dnes symbolizuje odpor proti totalitní moci, a tak je tento song jednou z nejzajmavějších politických skladeb od NEVERMORE. Stejně jako titulní skladba má song velmi vybuzenou emoční stránku. Název skladby „42147“ není náhodnou skupinou čísel, ale vyjadřuje datum 21.dubna 1947, které je spojované s prvním objevem psychdelických účinků LSD. Jde o velmi tvrdou, ryze metalovou skladbu, která působí jako thrashově vytunění JUDAS PRIEST v jejich tehdy aktuálním rozpoložení. Závěrečné plazící se monstrum „The Learning“ je se svými šestnácti minutami nejdelší skladbou NEVERMORE, postupně prochází různými tempy, náladami a přesně odpovídá svému názvu. Pokud má deska někde slabší místo, u netrpělivějších by to mohlo být právě zde. Já osobně si myslím, že albová dvojka NEVERMORE má slabuni jen v pojetí původního obalu, kde se na místo dnes dobře známého loga kapely, nepochopitelně objevil nápis na stroji, snad z marketingového důvodu, jež měl snad vyvolat pocit spjatosti této metalové grupy s alternativou. Naštěstí se NEVERMORE ke svému logu brzy vrátili a i další vydání tohoto titulu jej měly.

26.08.2026	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz