NEVERMORE - Nevermore
Rok 1992. Záhy po rozpadu US-power/speedmetalových SANCTUARY, kteří právě přišli o smlouvu s vydavatelstvím vlivem měnícího se klima na metalové scéně, dvojice jejich členů, jmenovitě zpěvák Warrel Dane a baskytarista Jim Sheppard nelení a spojuje síly s mladým nadějným kytaristou Jeffem Loomisem. Krátce na to se k trojici připojuje ještě bubeník Mark Arrington, kterého bezprostředně před nahráváním debutu (o dva roky déle) střídá zabijácký Van Williams. Nová kapela NEVERMORE ze Seattlu se v průběhu blížící se poloviny devadesátých let dostává do obrátek.
Je třeba upřesnit, že k zániku SANCTUARY došlo především díky neshodám mezi muzikanty v otázkách dalšího směřování, protože nahrávací společnosti tehdy absolutně neposkytovaly nové smlouvy bandům vyjadřujícím se melodickým způsobem, takže by pro kapelu nacházející se tou dobou na dlažbě pokračování značilo střet s řadou uměleckých kompromisů. Warrel Dane se rozhodl jít vlastní cestou a vzal sebou Jima Shepparda. Už tehdy patřil mezi nejnadějnější zpěváky americké power/speed scény a jeho temný dramatický hlas oplýval velmi originální nadstavbou. Ve spojení se schopností kytaristy Jeffa Loomise kombinovat těžké riffy s neklidnými harmoniemi, bylo v rámci zvuku nového projektu docíleno ponuré a skličující atmosféry, prvku, který dal zvuku této kapely směr. Debutové album NEVERMORE vyšlo u Century Media v únoru 1995. Obecně se má za to, že jde pouze o předzvěst velkých věcí, které záhy následovaly, byť samozřejmě NEVERMORE již poskytli velmi konkrétní vhled do svého světa. Producent Neil Kernon v podstatě nechal kapelu nahrávat a nejlepší položky ze studiových session se nakonec použily na záhy vydaný debut. Ten působí dojmem setkání několika budoucích velkých person, které teprve zkouší, co spolu dokážou. Z mého pohledu bezejmenná debutová deska nedosahuje kvalit velkolepé dvojky od Daneho předchozí kapely SANCTUARY „Into The Mirror Black“ z roku 1990, v níž došlo doslova k erupci nápadů, něco se však v šerosvitu zneklidňujícího soundu NEVERMORE rýsovalo. Bylo zjevné, že nová formace potřebuje delší čas na to, aby si věci sedly.
Zatímco SANCTUARY propojili zdobný speedmetalový styl plný kytarových duelů a kejklí s tesknějšími a na atmosféru hrajícími momenty, pak NEVERMORE nešli příliš melodice naproti, působili tvrději, temněji a ve svém vyznění více neprostupně. Jejich styl bych nazval progresivní formou thrash metalu, nicméně takového, který opanovává spíše pozvolnější tempa, což se ve výsledku promítá i do navýšené hustoty skladeb. Zvuk NEVERMORE zacházel více s brutalitou, byl opatřen moderní natlakovanou rytmikou a šlo z něho cítit, díky neklidným harmoniím, větší napětí. Vlastně asi nebylo náhodou, že se v seattleských Robert Lang Studios coby producent kapely ujal právě Neil Kernon, člověk se zkušenostmi s tehdy hvězdnými QUEENSRŸCHE. Zvuk byl však nakonec pravděpodobně nejproblematičtější složkou debutové kolekce, protože oproti dvojce od SANCTUARY působil příliš suše a tvrdě a ubíral skladbám na očekávané velkoleposti. Z mého pohledu je debut stále nejslabší deskou v katalogu NEVERMORE.
Je zde třeba zmínit kontext doby, neboť tehdejší scéně dominovaly žánry jako grunge, alternativní rock, industrial, death metal, crossover, či tehdy začínající groove metal. NEVERMORE si chtěli uchovat instrumentální perfekci a jít spíše cestou, jež by následovala směr po klasických „heavy“ kapelách. Ale protože byla polovina devadesátých let a existovaly zde nemalé módní tendence kapelu tak trochu někam tlačit, výsledkem byl pošmourný hybrid mezi světy jadrné metalové klasiky a alternativně znějící depresí. Stejně jako Geoff Tate u svých QUEENSRŸCHE, i Warrel Dane byl od mládí neobyčejně nadaným pěvcem, jehož výrazu nescházelo drama a určitá teatrální složka. V podstatě kvůli schopnosti dostat do skladeb potřebnou emoci a atmosféru, hudba jeho nového projektu fungovala. Na debutu navíc Warrel stále zpíval o poznání výše než je tomu u následujících desek NEVERMORE. Jeho pozdější vokální styl se záhy ukázal být mnohem temnějším a depresivnějším. Zde ještě měl potřebu dokazovat okolí, jak velkým rozsahem vládne. A že tyto tendence posléze pominuly, může někdo považovat za vyzrálost, osobně to však přičítám spíše trendům devadesátých let, kdy se výstavní ječák přestal považovat za něco ohromujícího a chtěného.
Pakliže některý prvek zvuku NEVERMORE ukázal do progresivně metalových hájemství, byl to bezesporu způsob kytarové hry Jeffa Loomise. On vlastně nikdy nepřijal za vlastní být klasickým metalovým kytaristou ve smyslu přímočaré melodické hudby. Jeho hru vždy provázely neočekávané momenty, zvraty, netradiční intervaly, kontrasty mezi klidnými a divokými pasážemi, a tohle všechno utvářelo originální pojetí nového bandu. Střídání melodiky s agresivitou vždy bylo součástí vyznění NEVERMORE. Loomis nikdy nebyl pouhým doprovodným muzikantem/dělníkem, ale chtěl být stejně výrazným prvkem zvuku své kapely jako právě hlas Warrela Danea.
Album nemohlo začít lépe než nahuštěnou vypalovačkou „What Tomorrow Knows“. Masivní riffy. Bolest. Temnota. A potom ten parádně sugestivní projev frontmana, který se snaží co nejvěrohodněji přiblížit posluchači vnitřní konflikt jedince pochybujícího o své budoucnosti. Přestože šlo o jednu z nejchytlavějších skladeb alba, nesla sebou velkou porci ponurosti a tajemna. Už její název nastolil otázku, co kapele odhalí budoucnost. Dane však do celé věci vnesl i pochybnosti depresivnějšího rázu a sice ty, týkající se (ne)schopnosti jedince kontrolovat vlastní život. Následovala netradičně grooveová „C.B.F.“, která působila uhrančivým dojmem. Jejím tématem je samozřejmě drogová závislost a spirála sebedestrukce roztočená okolo každého, koho se tento problém týkal. Mě osobně přijde skladfba vcelku chytlavá, i když na to může mít někdo jiný názor. Atmosférická „The Sanity Assassin“ ukázala kapelu ze zcela jiné stránky, protože místo agresivity se dostala do hlavní role melancholie – výsledek však poskytnul prostor si uvědomit, že zde nemáme tu čest jen tak s nějakou americkou powermetalovou kapelou. Skladba měla skoro až romantickou, na druhou stranu i tragickou, atmosféru a předznamenala jednu z hlavních vlastností hudby NEVERMORE. Schopnost spojit extrémní metalovou tvrdost s hlubokým smutkem.
Opravdu velmi temná položka nesla název „Garden of Gray“ a zacházela takřka do roviny doom-metalu. Všudypřítomný pocit beznaděje byl tak její alfou a omegou. Relativně svižná „Sea of Possibilities“ patří k nejtvrdším skladbám desky. Pomalejší a vcelku melodická „The Hurting Words“ je naopak songem pracujícím především s emocemi, Dane zde používá větší množství odstínů, což působí doslova esenciálně a pro pozdější zvuk této kapely typicky. Následuje song „Timothy Leary“, který je věnován kontroverznímu americkému psychologovi a propagátorovi psychedelických zkušeností – píseň je jedním z nejzajímavějších experimentů alba už jenom díky abstraktněji pojaté tónohře ve střední části a celkově atmosféře, která nejde naproti chytlavosti. Song je důkazem talentu Jeffa Loomise a ukazuje, jak se NEVERMORE za dva roky dokázali vzdálit dědictví i odkazu kapely SANCTUARY. „Godmoney“ působí jako útočná, rytmicky výrazná skladba s textem zaměřeným na vztah peněz, moci a náboženství. Dane zde pracuje s představou americké společnosti, v níž se ekonomická moc stává prakticky novým náboženstvím. A právě zde se začíná rodit zpěvákův tíživý svět. Jeho texty nejsou ani zdaleka jen filozofickými výpověďmi, ale kladly důraz na energii vycházející z vnitřní psychologie postav, což se odráželo v tom, že skladby opravdu dýchaly a působily živoucím dojmem. Warrel nepsal totiž o světě kolem nás, ale o tom, co svět kolem činí s člověkem uvnitř jeho vlastní hlavy. Opravdu velké věci však přišly až záhy.
| 14.08.2026 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
